Jak už víme z příběhů Boba a Bárta z prvních dílů Psích osudů, nadání řídit mi nebylo dáno. Nevlastním řidičák, a logicky ani auto. Přesto tomu osud tak chtěl, abych převezla do bezpečí pár chlupatých drobků na svých cestách po republice a do blízkého zahraničí, kam mě přivádí můj reportérský vedlejšák na kulturních akcích. Párkrát jsem vyrazila i jen tak, jestliže si akutní situace žádala záchranu života zvířete. Většinou je ale cesta spojena ještě s některými dalšími důvody. To vše společně pak vytváří situace a okolnosti, které je potřeba zvládnout - a na které se pak často s úsměvem vzpomíná, i když v danou chvíli člověku možná úplně do smíchu nebylo.

ČTĚTE MINULÝ DÍL PSÍCH OSUDŮ - HISTOREK Z PŘEVOZŮ

Pamatuji převozy různé i okamžiky hrůzné. Ty okamžiky, kdy si člověk uvědomí, jak lehce by se mohlo něco pokazit. Ta chvíle, kdy jsem v cíli chtěla vytáhnout z přepravky křížence border kolie Beníka - a naštěstí včas zjistila, že si během cesty Ostrava-Praha překousal flexi vodítko. Rychle zpátky do přepravky a ven až v autě. Ta chvíle, kdy se mi fenka snažila dostat z plastové přepravky ven tak vehementně, že vší silou zapracovala zuby a kolem větracích otvorů se objevily drobné stopy krve. To byla hodně horká hodinka, a to jsme ji trávily v klimatizovaném voze první třídy rychlíku Ostrava-Olomouc. Ta chvíle, kdy zjistíte, že v pendolinu s povinnými místenkami sedíte na sedadle se správným číslem, ale v úplně jiném vagóně - a obětavá, naštěstí fyzicky silnější paní průvodčí vám následně pomáhá stěhovat přepravku se středním psem do správného vozu. Ta chvíle, kdy se čivava z hrozných podmínek třese strachy tak, že i při své maličké velikosti tou velkou přepravkou lomcuje. Ta chvíle, či spíše dvouapůlhodina, kdy další jmenovec Beník, zachráněný v Olomouci, nepřetržitě vyl až do cíle do Prahy, až se pán naproti ptal, jestli nemám nějaké prášky, že bych je psovi dala…no, něco mi říká, že by bral spíš nějaké pro sebe, aby to psychicky vydržel. Snažím se cestovat se zvířaty co nejvíce ohleduplně k ostatním cestujícím i ke zvířatům samotným, cestuji většinou na plošině pro kola, odděleně od lidí, a zvíře je pro bezpečnost svou i druhých ubytováno v přepravce. Situace jako ta Beníkova si však vyžadují okamžité jednání - přibírala jsem ho ve chvíli, kdy jsem byla na cestě z Polska zpět na Moravu. Přemýšlet, kde sehnat přepravku a kam koupit místenku, nebyl čas.

Na trase mezi Olomoucí a Prahou.Na trase mezi Olomoucí a Prahou.Zdroj: Sylva Kaplanová

Ne všichni cestující jsou ale stejně ohleduplní. Maličký starší pudl Vojtíšek byl už takhle dost vystresovaný, když se ke mně připojil v Děčíně, pro změnu na trase návratu z Německa na Moravu přes Brno. Vzhledem k tomu, že přepravku snášel opravdu velmi špatně a bála jsem se o jeho srdíčko, udělala jsem výjimku a vzala jsem si ho na klín. Vojta, ano, zaštěkal a zavyl i v mém náručí, ale už to bylo lepší. Na další zastávce se ovšem přihrnula nóbl dáma se dvěma velkými bílými švýcarskými ovčáky a rovnou si chtěla sednout k nám, přestože viděla, že mám v náručí malého nervózního pejska…rozčílila se nad Vojtovou štěkavou reakcí na své psy a nakvašeně se pakovala o pár sedadel dál. Dredatá, potetovaná, "alternativně" oblečená slečna vedle mě se usmála: "Z toho si nic nedělejte. Já bych s váma jela klidně ráda dál. Ale na příští zastávce už vystupuju."

Benji si začal užívat procházky.
Psí osudy: Seznamte se s Benjim, malým bílým psím andělem i klukem z plakátu

Naopak jsem na přepravce trvala při převozu Freddyho z Plzně do Olomouce. To už byla vzdálenost, na kterou jsem si po předchozích zkušenostech bez přepravky úplně netroufala, i když se jednalo o krysaříka. Freddy byl nádherný, kouzelný, jeho bývalý páníček bohužel velmi jednoduchý a zřejmě i zlý. Když mi psa předával na plzeňském hlavním nádraží, oslovoval ho urážlivými výrazy, přepravku nemá, kde by ji asi tak vzal, a psa se potřebuje zbavit… No nemohla jsem tam Freddyho nechat už ani minutu. Pro přepravku ovšem pojedeme. Přes (tenkrát) rozkopanou Plzeň? Taxík to zvládne. "Ale nemusím jet s váma, že ne?" Ne, to rozhodně nemusíte, vážený pane bývalý majiteli, naopak budu ráda, když ne! Společně jsme pak dorazili do nejbližšího zverimexu, neskutečně ochotná paní prodavačka předvedla téměř horolezecký výkon, aby mi podala menší přepravku, neboť pro Freddyho by všechny ostatní byly zbytečně obří. Chybějících sto korun do celkové částky jsem doplatila v eurech, neboť českých korun jsem s sebou při návratu z Německa prostě tolik neměla. Nádavkem jsme do přepravky dostali zelenou deku, Freddyho jsem mezitím houpala v náručí, tiše mu zpívala "Freddy ty můj" z muzikálu Pomáda, i když si pamatuju jen ta tři slova, a úplně si nedovedla představit, že se s ním v Olomouci rozloučím. Neskutečně trpělivý pan taxikář se nakonec přišel podívat dovnitř, jak se nám daří, protože to čekání trvalo už opravdu dlouho. Pomohl mi dát všechny věci do auta, následně jsme se nalodili my s Freddym - a já doufala, že mé krajkové prádlo neviděl nejdřív celý Berlín a teď celá Plzeň, jak jsem se s Freddym v náručí soukala do auta - třetí ruku už vážně nemám, aby hlídala a upravovala můj cudný vzhled. Jó zhubnout má někdy i svá úskalí. Následně jsme díky rychlému přesunu taxíkem chytli jediný přímý spoj pendolinem do Olomouce, kde jsem Freddyho zdárně předala do nového domova - a jméno řidiče Mirka si pamatuju, abych všude mohla říkat, jaké mají v Plzni prima taxikáře.

Kozička se vezla posledních pár kilometrů domů v autě.Kozička se vezla posledních pár kilometrů domů v autě.Zdroj: Sylva Kaplanová

Nejkurióznějším zvířetem, které jsem však převážela, byla v létě 2019 koza. Předchozí převozník přislíbil odvézt všechna tři kůzlata zachráněná před jatkami do nového umístění na azylovou farmu. To třetí, pro které se již nepodařilo sehnat transportní bednu, však nechal na místě s tím, že si nezničí auto, a to ani po příslibu uhrazení vyčištění - opravdu stojí autopotah za zvířecí život? Nezbylo než poslední kůzle odvézt sama. Pobývala jsem zrovna na jednom veselém koncertním mejdanu v Podkrkonoší, druhý den mě měla čekat cesta přes Kolín do Olomouce, odtamtud do Třince, a pak ještě domů na jižní Moravu. Uf. Ráno mi však po stránce kondice ukázalo přívětivou tvář, a tak jsem se v plné síle dostala na Hanou, kde jsem naložila kozu za pomoci její bývalé rodiny. Následující cesta Leo expressem byla velmi zábavná, koza velikosti středního psa si poklidně chrupala ve velké přepravce a personál si špital, že tam je paní, která veze vlakem kozu. Pánové v uniformách stevardů mi navíc báječně pomáhali kozu naložit a vyložit, za což jim patří velký dík. Z Třince jsem si odvezla krásné fotky malby na nádražní hospodě a drobné jizvy na noze, ke kterým jsem přišla ani nevím jak při kontaktu s přepravkou. Považuju je za symbolické "tetování", které mi, podobně jako některá jiná stejně získaná, připomíná zajímavé životní události, jež byly možná vyčerpávající, ale časem na ně člověk vzpomíná s úsměvem.

Kuba se dnes už má skvěle.
Psí osudy: Seznamte se s Kubou, který šije do dek díry a elegantně skáče na klín

V současné době vzhledem k mezinárodní virové situaci, vzhledem k rodinné situaci a po sérii zdravotních potíží za poslední čtyři měsíce převozy téměř nedělám. Může se však stát, že se vyskytne mimořádná situace, která možná dá opět vzniknout dalším bláznivým příhodám.

Velký dík za pomoc při převozech uvedených v tomto článku a za dočasné či stálé nové domovy patří: Daniele, Petře a jejím kolegům, Danovi, Kláře, organizaci Dočasky DeDe (třesoucí se čivava), Larise a Lucce - Zastavme utrpení, z. s. - Psí domov Pod křídly anděla (fenka bojující zuby za osvobození z přepravky), Jarce, Ivaně, Ottovi in memoriam (Pudl v nouzi - Vojtíšek), Renatě, Monice a jejímu synovi (Beník s překousaným vodítkem), Martině, Romaně, organizaci Dočasky DeDe - Ditě a Timurovi (Beník narychlo převážený), Šárce, Silvii (koza), Petře a její rodině, paní Ivoně ze zverimexu Krmiva Jonatán Plzeň (Freddy)…a všem taxikářům a náhodným spolucestujícím, kteří mi ve vlacích pomáhají nakládat a vykládat přepravku.

Sylva Kaplanová

Dorka byla krásná jako psí fotomodelka.
Psí osudy: Seznámili jste se s Dorkou, se kterou se nyní loučíme