Tak jedeme, batoh plný nesmeků, svařák, Jegr, tyčinky, klasická výbava… Stojím před barákem a čekám na Richarda, na zádech batoh, druhý menší a igelitka v ruce. Minuta po zákazu vycházení, dobrý… Je to dobré, kamarád je tu, tak to skládáme do kufru a jedeme pro Petru.

Po cestě kecáme, jak jsme se ani jeden pořádně nevyspali, při vjíždění do centra přemýšlíme o změně plánu - jdeme na Stodolní. Samozřejmě humor a nabíráme Petru. Petra plánuje sezení vpředu, vzadu to její žaludek má celkem akrobatické.

Další člen týmu je v Porubě - Martin, ten, co to zachrání, řidič auta, kam nasedneme. Chvíli koukáme po autech, Martina přehlížíme a za deset minut přicházíme na fakt, že se svým autem stojí o čtyři auta dál už stejně dlouho jako my. Začíná to dobře… Poslední přeskládání, Petra dopředu, jdeme s Richardem okupovat sedadla, ať máme pohodlí - klasická bitka, kdo komu zabral větší půlku.

Konečně jedeme na Dlouhé Stráně. Dneska to bude super, to nebude jak ta Darda na Králičák… Těšíme se, spočneme a bude to oukej, super výlet. U Globusu se nám zvrhává diskuze, Petra si lije kafe na obličej, což se později stává hlavním tématem dne. Cesta je plná vtípků, těšíme se všichni. Richard má slíbenou light procházku, protože ho bolí záda. Jede na zívačku. Žádná darda.

Parkujeme v Koutech, vypijeme půl termosky svařeného vína, balíme batohy… Vše se stává perfektním, obloha se rozjasňuje.

Šlapeme a ejhle špatný rozcestník, kde je ta červená… Martin přistupuje s návrhem, že bude stejně lepší jít „tudy“. Modrá je na pohodu. Necháme se přesvědčit, já ustupuju z trasy a chci hlavně, ať je lehká, slib je slib. Fotíme si po cestě každý ledový soplík. Fotíme kde co, máme fotek jako na seznamku.

Jde to celkem na pohodu, Richard už cítí záda, nechávám jít vpředu Petru s Martinem. Snažím se nakecat Richardovi, že o nic nejde - vždyť je to lehká trasa. Docházíme k dolní nádrží. Opět fotíme jak Japonci v Disneylandu a popíjíme Jegra, slavíme první úspěch. Petra s Martinem už mají několik natočených videí, nějaké ty válečky ve sněhu a Richard připouští, že je vlastně spokojen, je tu hezky. Po pár locích čaje, alka a nějakém pojezení se vydáváme k horní nádrži, už to není tak daleko, že jo, sněhu přibývá, už je ke kolenům, Martin vede, Petra šlape vedle… Začínám si říkat, že možná by bylo ok jít v jedněch stopách, mám za sebou Richarda, který už si začíná rozumět s hůlkami, doslova ho drží… Šlape statečně dál. Petra už přemýšlí, zda si ještě neudělat ve sněhu andělíčky, dokud žijem.

Uděláme pár blbostí, lezeme do metrového sněhu mimo "chodník" fotíme se plni elánu… Aspoň to ulehčí obavy.

Po chvíli pokračujeme, další andělíčky už Petře rozmlouvám. Šlapeme, sněhu neubývá, Richard už je na dvě stě metrů pozadu… Ok. Vyšlapávám mu cestu čínskými krůčky, vypadá to, že to pomáhá, a váhá, že přeci jen nesejde z trasy a dá to. Cesta je nekonečná, počítáme to už na hodiny, Martin začíná s tvrzením, že ona už je nad námi ta nádrž. Petra uvažuje, zda vážně chtěla jít tuhle stezku, jela ji na koloběžce a je dlouhá jako, lidově řečeno, sviňa.

Už se nedá svítit. Musíme jít dál.

Šlapu celou dobu čínské krůčky, Richardovi už cituji všechny možné citáty z facebooku. Jsem v super naladění, Richard bojuje, zda se pokoušet o úsměv nebo mě uškrtit a odejít. Zatím to zvládá.

Docházíme k ceduli „horní nádrž“. Jsme od ní tak dva kilometry.

Richarda střídá vzadu Petra. Měním si program, protože Richard chytil druhý dech a jde vpředu s Martinem. Cesta už není tak do kopce, sněhu pořád haldy. Jedu motivační citáty pro Petru, zpívám jí šmouly… Daří se to do chvíle jejího posledního úsměvu a slov „Já už nemůžu.“ či ostřejších výroků na mou osobu.

Ok, není to dobrý, čekám co deset metrů, po nějaké dob, co jsou tři hodiny pryč, se ocitáme přímo pod nádrží a lezeme schody. Kluci pomáhají Petře, začíná závěj, nádrž není vidět, je neskutečná kosa, sníh šlehá o obličej. Zjišťuju, kudy dolů, kde je ta červená. Musíme obejít nádrž. Jsem první, za mnou už mají všichni dost. Já mám první dost, ale vedu to, ať jsme co nejdříve dole.

Otáčím se, kde je mám, kde je Martin. kde je červená… Docházíme k rozcestníku - sníh,sníh, kupy sněhu, v něm občas stromy. Sakra, kolik ho tu je… Metr, dva, tři… Přežijeme nebo horská nebo co. Jdu a dělám hrdinku, chci dolů. Občas krok, občas se propadám a ne vždy se mi hned daří vylézt. Sníh po kolena, po prsa, po kolena, po pás. Myslím na děti, ještě nechci umřít, navíc v horách! Okamžitě tu myšlenku vyhazuju, měním ji za „chci dolů“ a tohle už nikdy. Cesta vede někam… Červená nikde, stopy nikde - sníh a závěj všude. Jdu po pocitu tudy. Cesta je úzká, krok blbě a jedu dolů. Otáčím se a lidi za mnou jsou asi padesát metrů daleko, čekám, ani se už neptám kudy…Jdu… Občas slyším výkřik od propadání se posádky do sněhu a vzdechy, když se hrabou ven. Dělají úplně to stejné, co já. Všechno mám od sněhu a je mi kosa, prsty bolí i v rukavicích. Šlapu, otáčím se, propadám se… Šlapu…Vše pořád dokola. Autopilot. Vůbec už neřeším, co se děje, chci dolů a chci s nimi dolů. Raduju se, že lavina si nás nebere co druhý krok. Cesta se po dvou kilometrech mírní a docházíme ke sjezdovce. U sjezdovky už je sněhu jen do půlky lýtek.

Tady už vím, že sejdeme všichni.

Asi pět set metrů k autu padám na prvním hrbolku. Zvedají mě. Hm, jsem slabá, dochází mi, že od spodní nádrže jsem nepila a od začátku výšlapu nejedla. Mám na sebe vcelku vztek. Jdeme, u auta se naposledy ptám, jestli jsme všichni a jsme v pořádku. Petra se na mne dívá a už se usmívá, Richard mi říká „Vždyť jsi u auta,“ a mně je zle. Padám na zem. Pomáhají mi do auta.

Převlékají mikinu z mokré do suché… Jede se. Za cesty mi pomáhá vzadu Richard, Petra zepředu uklidňuje. Jedu ve všem, jen ne ve svém oblečení, je mi to fuk, je to teplé. Vedle mě se svlíká Richard - vůbec nehnu očima - koukám do sedadla - jsem v pasti. Jindy bych čuměla až do konce. Tak třeba příště.

Po cestě rozmrzám a přemýšlím, že se přezuju. Vzdávám to, protože boty mi přirostly k nohám, ale už je zase sranda. Petra s Martinem mi nesou z benzínky horkou čokoládu a párek v rohlíku. Nejkrásnější stav celé druhé poloviny dne!

V Ostravě pak přesedání do aut, doprava mé zmrzlé maličkosti domů.

Vana, honem vana! A postel…

Sdělujeme si ještě po netu. jak na tom kdo je…

Ráno vidím video z horní nádrže.

Vidím tam sebe vepředu a nechápu - tohle jsem já. Já tam bojuju, vedu tým. Nevzdávám se. A je tu ten pocit, který už tu byl před lety - chci zpátky, chci znovu. Vím, že tohle sáhnutí na dno posouvá, učí, zoceluje. Vidím. jak za mnou jdou.

Jsem pyšná na svůj tým. Neskutečně pyšná!

Mia z Beskyd

Máte také historky z výšlapů a výletů? Pokud se o ně chcete podělit, pošlete je na e-mail gabriela.stasova@denik.cz. My je uveřejníme na našem webu a v tištěné podobě Deníku.