Kliknutím zvětšíteNěkteří čtenáři, co disponují účtem na Instagramu, možná mohli objevit ojedinělý projekt s názvem Tělo s příběhem, který shromažďuje příběhy žen, jejichž problémy se mohou týkat každého z nás. Zároveň upozorňuje na to, že tělo – tak jak jej ukazují média, tak jak bychom si možná přáli/y vypadat – má u každého z nás svůj příběh, který není nutno schovávat – ať už pod nánosy make-upu nebo pod volným oblečením. Z antropologického hlediska je tělo kultem naší duše, odrazem toho, jak chceme my samotní působit. Jenže ne vždy se podaří úplně vše podle našich představ a někdy nás tělo i zrazuje. Je však nutné brát jakýkoli deficit jako zradu? A nebo se jedná právě o náš příběh a nedělitelnou součást našeho života?
Kateřina Kopincová, která projekt založila, sdružuje v rámci Těla s příběhem ženy z celé České republiky, které mají co říct a nestydí se za tělesné modifikace, za které nemohou. Přineseme vám několik příběhů žen, které byly natolik silné, že se dokázaly postavit svému osudu čelem. Nyní inspirují další, možná i ty, které se za svůj „handicap“ zatím stydí.
Tělo s příběhem můžete sledovat na sociálních sítích:
Facebook: facebook.com/telospribehem
Instagram: instagram.com/telospribehem
Možná, že někteří z vás se o projektu Tělo s příběhem dozvěděli i jinak. Když se totiž řekne kterékoliv jméno žen, které budou prezentovány v rámci tohoto seriálu, člověk jej uslyší poprvé. Ale když se začne skloňovat jméno zpěvačky Ewy Farne, je tomu jinak. Právě ona začala s propagací těla takového, jaké je, a to jak u sebe, tak i u jiných. V jejím videoklipu k písni Tělo vystupují právě některé ženy, jejichž příběh můžete nalézt na stránkách tohoto projektu. Tělo nikdy nebylo blíž svému pravému obrazu, jako je tomu zrovna tady…
Ahoj, jsem Terka a nemám nohu.
Všechno to začalo v mých deseti letech. Jednoho dne jsem se probudila a bolela mě noha. Měla jsem trochu oteklý, červený a teplý nárt a nemohla jsem na něj došlápnout. Ihned jsme šli na kontrolu k doktorce, která mi řekla, že je noha jen namožená, že jsem aktivní dítě, a to se tak někdy stane. Dala mi na to mastičku – Dolgit a nařídila klidový režim. Za pár dní se noha zklidnila. Ovšem ne na dlouho.
Asi po měsíci mi noha opět otekla a já na ni zase nemohla došlápnout. Proběhla kontrola u doktorky a také stejný postup… Doktor přece ví. Na chvíli byl zase klid. Ovšem nemilé překvapení mě čekalo asi po dalších třech týdnech, kdy jsem se probudila se stejnými obtížemi. Naše doktorka měla dovolenou, proto jsme jeli k lékařce, která ji zastupovala. Ještě, že tak!
Pro Tělo s příběhem
Zastupující paní doktorce se to nezdálo, a tak mě hned poslala do nemocnice na rentgen. Výsledek zněl, že se příčina jeví trochu nejasně a musejí mě hospitalizovat. No a já, malá holka, nevěděla, co to znamená, tak jsem se celá zděšená ptala mamky, co to je - ta hospitalizace. Mamka mi zajela pro věci a já jsem zůstala nějakou dobu v olomoucké nemocnici. Tam proběhlo kolečko vyšetření a operace, kdy mi brali biopsii, aby zjistili, co mi to v noze vlastně roste. Zpočátku si mysleli, že je to jen zánět kosti. Pak mě pustili domů a nohu jsem měla stále v dlaze. Později jsem byla v Olomouci hospitalizovaná ještě jednou, proběhla další operace a před ní nejhorší zážitek, který z nemocnice mám.
Zavolali mě na sesternu, položili na lehátko, nic neřekli, jen, že musí něco vysát z té oteklé nohy, vzali obří jehlu a vrazili mi ji do nártu. Horší bolest jsem nezažila… Je to 19 let a stále si to vybavuji - jak ječím na celé oddělení, jak mě sestra pevně drží a doktor odsává a u toho ten citlivý nárt pořád promačkává. Když jsem odcházela, dostala jsem alespoň prášky na uklidnění, abych tu bolest zaspala.
Po druhé operaci si takhle sedím zase na vyšetřovně a doktor říká sestře, ať mi tu dlahu převáže hezky, ať Pražáci vidí… To jsem opět nechápala… A pak se navíc loučili s našima, ať nám to prý dobře dopadne. V autě mi rodiče řekli, že se budu muset léčit v Praze v Motole, že v Olomouci se na to, co mi je, nespecializují. Dodnes ani nevím, jestli v té době padla diagnóza.
A tak se stalo, že jsem byla v listopadu 2002 hospitalizovaná (to už jsem ten výraz dobře znala) v Motole. Svou první návštěvu oddělení, kde byly samé plešaté děti, vidím jako dnes. Jedna holka měla vlasy skoro vypadané a na hlavě jí zůstávali jen nepravidelné prameny, tuto skutečnost jsem komentovala tak, že já bych si ty vlasy raději hned oholila. Ani jsem netušila, jak rychle mě to čeká.
Pro Tělo s příběhem
Klinika dětské hematologie a onkologie se skoro na rok stala mým druhým „domovem“. Pak už to šlo ráz na ráz, chemoterapie, nevolnosti, hubnutí, postupné chuchvalce vlasů na polštáři, oholení hlavy, odběr kmenových buněk, poslední 6. dávka chemoterapie a rozhodnutí. Pro to si jeli naši do Prahy sami, mě hlídala babička. Další den za mnou mamka přišla do pokoje a já jí vyprávěla, co se stalo v seriálu, který včera neviděla. Když přišel taťka, sedl si k mé posteli a řekl mi, co se včera dozvěděli: „Oni ti tu nohu budou muset nakonec uřezat, tady takhle pod kolenem, ale pak ti dají protézu a ty budeš zase normálně chodit. A dělat úplně všechno.“
Takto mi výsledek naservíroval, já jsem jen kývala a pak jsem mamce ještě dovyprávěla ten seriál. Nějak mi to asi nedocházelo, nebo jsem měla vidinu toho, že všechno bude v pohodě a já zase budu moci fungovat jako dříve.
Duben 2003, amputace v bérci. Po amputaci jsem měla neskutečné fantomovy bolesti, dlouho jsem brala i prášky. A pak mi začalo pomáhat, když jsem si pod pahýlem začala stříhat nůžkami, jakože si přestřihávám nervy… Nevím, nechápu, ale fungovalo to. Pak mě ještě na měsíc hospitalizovali a vraceli mi moje kmenové buňky zpět. Naplánovali to přímo na moje 11. narozeniny, hezký dárek. Tenkrát mi ještě sestřičky koupily medvěda, kterého mám dodnes. A bylo hotovo, léčba ukončena.
Pro Tělo s příběhem
Musela jsem cvičit a rozhýbávat pahýl, abych mohla brzo dostat protézu. Když jsem byla poprvé u pana protetika, podle pokynů jsem nohu natáhla a on jen zvedl obočí s otázkou: „A víc to jako nenatáhneš?“ Pohled mluvil jasně a brožurka – „Protéza nebo vozík?“ – ještě jasněji. V tu chvíli mi došlo, že můžu skončit na vozíku. Začala jsem tedy cvičit poctivěji, překonávala bolest a pak jsem už dostala svou první nohu.
Chodit jsem se naučila v rehabilitačním ústavu v Chuchelné, kam jsem pak ještě až do mých osmnácti let každý rok na rehabilitace jezdila. Co se týče školy, tak jsem byla v 5. třídě a naštěstí jsem nemusela opakovat, takže jsem se vrátila ke svým spolužákům a nastoupila s nimi do 6. třídy. Tím, že jsem byla pořád relativně malé dítě, tak jsem léčbu brala celkem pohodově. Věděla jsem tehdy, že jsem nemocná, ale jsem přece v nemocnici, kde mě doktoři vyléčí, od toho jsou tady a tak to je. Vůbec jsem nevěděla, jak může být rakovina zákeřná a že není samozřejmostí se z léčby ve zdraví dostat. Obdivuji mé rodiče a celou svou širokou rodinu, jak to všechno zvládli, oni totiž věděli… A muselo to pro ně být neskutečně náročné, já si to z jejich pozice nedokážu ani zdaleka představit. A moc za ně všechny děkuji. Jako rodinu nás to obrovsky semklo a věřím, že jsme si z toho všichni do života vzali jen to nejlepší.
Za mě je to určitě uvědomění, že zdraví je nejvíc a je třeba si života užívat plnými doušky. Člověk totiž nikdy neví, co se může stát.
Tereza Pospíšilová
6
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
