Kamarád mě překvapil, respektive já jeho a on na oplátku mě. Ty nejezdíš na nákup do Polska? Ptal se mě tak jednou u piva. Já se udiveně ptal zase jeho, a ty jó? No jasně, a už hodně dlouhou dobu, odpověděl mi zcela upřímně a znovu se podivil, že já tedy ne. Můj údiv pramenil ze dvou věcí, jednak můj kamarád je milionový, a mimo jiné milionář. A za druhé, měl jsem za to, že doma vlastně nedělá tím pádem vůbec nic, natož aby chodil na nákupy a ještě k tomu do Polska. Navíc, když jim v domě pravidelně uklízí cizí paní, a při větších oslavách či návštěvách dotyčná dokonce i vaří a obsluhuje hosty společně se svojí dcerou, na výpomoc.

Nemyslel jsem si tedy, že jezdí na nákupy zrovna on, pan ředitel, majitel mnoha firem. Jeho udivení nade mnou jsem plně chápal, mé příjmy a možnosti zná dobře, známe se od dětství. Z logiky věci bych měl tedy jezdit po levných nákupech v Polsku já, a ne on. Tak já teda jedu, vlastně jedeme. Využil jsem den dovolené a vyjel dopoledne, strategicky, ovšem netakticky s celou rodinou. Odpoledne už bude provoz a v obchodě plno lidí. Jsou poslední prázdninové dny, a tak děti vezmu na výlet, myslel jsem si naivně.

VODNÍ SVĚT!!! (Čapkárna) v Ostravě. Ilustrační foto.
ČTENÍ NA VÍKEND: Babky z Čapkárny. Přečtěte si povídku z pera čtenáře Deníku

Dal jsem na radu zkušeného kamaráda a vyjel po dálnici okolo Bohumína do Polska, trochu dál, asi dvacet pět kilometrů od hranic, pod město Rybnik. Je tam prý v obchodech větší výběr a hlavně skoro žádný Čech. Hned za hranicemi nemůžu pochopit, že tak pěkná cesta se neplatí. My za tu naší asfaltovou houpačku kolem Ostravy platit musíme. Co je tady stejné jako u nás, je, že dva kamiony se předjíždějí v kopci, ale tady jsou ti polští hoši doma, a tak nadávám o něco méně.

Polsko, Žibřidovice, Biedronka, 15.06. 2022Zakupy v Biedronce, ilustrační foto.Zdroj: Deník/Tomáš Januszek

Vzpomínám nahlas před dětmi, jak jsem jako kluk jel na tábor do polského města Gdaňsk. Vlastně už tam jsem poprvé nakupoval v Polsku. Moje matka mi dala 500 Kčs, což tehdy v roce ´86 minulého století byla spousta peněz. Hlavně těch polských zlotůvek, měly podobně nul jako italská lira. Těch 500 korun československých jsem stejně jako celý autobus dětí hned na dálnici vyměnil za zloté. Náš autobus předjela na dálnici legendární klasika té doby, Mercedes 190E. A jako ve slavném filmu Bony a klid nám místní vekslák procházeje uličkou v autobusu, za jízdy, vyměnil české za zloté, měli to vymyšlené.

Zpátky z tábora od Baltu jsem vezl dvoje rifle pro mě a pro bratra a jednu riflovou sukni pro matku, kterou pro hladký průchod hranicí měla spolužačka na sobě omotanou jako velký ubrus. Ostatně jako já dvoje rifle, ty bratrovy pro změnu o tři čísla menší, zařezané tak někde, až to bolelo. Pro jistotu oblečené už na začátku cesty u Baltu na táboře. To byla jízda utrpení, ale ten pocit za hranicemi, když pašování dobře dopadlo, ten se nedá mým dětem dneska vůbec popsat. Jeden by řekl, no ještě že tak. Matce jsem s hrůzou pak donesl nazpět několik tisíc zlotých. Doba plynula rychle kupředu. Přišly devadesátky, některé věci se však opakovaly, a to s ještě větší intenzitou. Hranice nebyly zdaleka otevřeny, ale poněkud uvolněny. Nezapomenu na frontu v Českém Těšíně, táhla se od nádraží až ke státním hranicím. Tam se stálo mnoho nekonečných hodin, abychom na targovisku koupili třeba ty zmiňované rifle či koženou bundu, ti méně majetní zase šusťákovou soupravu. Ani to se už nedá uvěřitelně popsat. Nikdo z mladší generace tomu neuvěří, frontám až za roh, kvůli nákupu něčeho k jídlu či na sebe.

Konečně jsme v Biedronce, po lehkém bloudění a s menší nejistotou, jestli to je zrovna ona, ta naše doporučená. Obchod mi trochu připomíná náš Lidl. Začínáme zeleninou, žena s dcerou jdou napřed, a dle mých instrukcí se nemají mezi sebou bavit moc nahlas česky. Což ovšem za chvíli vezme za své, když na mě má desetiletá dcera přes dvojí řadu banánů a vloček křičí, kolik že ten zlotý stojí, mamka to prý neví. Naštěstí syn má celý ekonomický výlet za šílený opruz, a tak zůstal v autě s mobilem v ruce. Co mě překvapí u zeleniny, je, že celer se dá koupit na půlky. Taky že tady mají mé oblíbené kvašáky na váhu v kádi. O tom, že některé ceny jablek, i jiné druhy ovoce a zeleniny jsou na třetinových cenách než u nás, ani nemluvě.

K tématu Svatomartinská husa. Snímek z obchodu Biedronka, Gorzyce, Polsko, 3. 11. 2023Zakupy v Biedronce, ilustrační foto.Zdroj: Deník/Petr Jiříček

Po chvíli se objeví, při mém velkonákupu rybích salátů všeho druhu, můj syn. Proč nejsi v autě, ptám se. Když tě budu otravovat tady, třeba to půjde rychleji, odvětí s klidným výrazem pubertálního adolescenta. Začínám se nervózně potit, nejenže jsme už v Biedronce všichni čtyři, ale dcera s manželkou se zastavily u nakupených regálů s kosmetikou. Vysvětluji jim nejdříve klidně polohlasem, že oferta 50% 2+1 není při koupi na všechny tři zakoupené druhy zboží, ale sleva 50% se vztahuje pouze na ten poslední třetí kus. Když to vysvětluji již potřetí, a slyším sám sebe, že mírně křičím, pochopitelně česky, tak dcera žije stále ve větším domnění, že jim to nechci koupit, a žena v domnění, že tomu nerozumím, a ať se raději někoho zeptám. Při tom přes své rameno slyším svého pubertálního syna, jak se anglicky baví s mladou slečnou na brigádě doplňující zboží. Co jsi zjistil, ptá se ho nedočkavě sestra s krémičkem v obalu ve tvaru zajíčka ve své ruce. Že můžete koupit všechno a sleva 50% je na celý nákup. Usměje se přitom poťouchle na mě, a mezi zuby procedí: říkal jsem ti, že to půjde rychle.

Socha Věry Špinarové v Husově sadu.
ČTENÍ NA VÍKEND: Husák neboli Husův sad. Přečtěte si povídku čtenáře Deníku

Nechal jsem své dvě dítka a ženu napospas. Jaká náhoda, že mířím neomylně rovnou k regálům s alkoholem. Tady jsou ovšem ceny vyšší než u nás, v tom mám přehled. Beru tedy alespoň kávu, kterou doma pijeme, je tady i bez akce levnější než u nás v akci. Platíme mnohem větší nákup než obvykle, kosmetika je jeho jedna třetina, a to byla dohoda před cestou jasná - jen potraviny, nic jiného! Syn mi pomáhá s nákupem do auta. Co to je? Ptám se při pohledu na asi dvoukilový sáček o 40kusech zmražených kynutých knedlíků. Mám je rád, a byly za ofertu 50%, odvětí a pořád se u toho směje jako ostatně poslední dva roky puberty. Nemám sílu se hádat, navíc při pohledu na mnou koupenou kremžskou hořčici, kdy až teď vidím, že je celá česká i s nápisem na víčku.

Sedíme v autě a mlčíme, v duchu počítám po převodu zlotého na české koruny z výpisu mé banky, kolik co vlastně stálo. Po chvíli počtů ve své hlavě si uvědomím, že to nemá vlastně cenu, když vím, že moje žena má v nákupu micelární vodu na další dva roky, bo byla tak levná. Doma docela vyšťavení z dopoledního výletu vaříme ve velkém hrnci kynuté knedlíky na páře pro všechny. Jaké je naše udivení, když zjistíme, že jsou všechny bez náplně. Já je jím suché, dcera se synem pobaveně k tomu vydlabávají velkou sklenici Nutelly. Žena prohlašuje, že vlastně ani nemá hlad, a svoje knedlíky přihraje na můj talíř. Dcera večer zjistí, že z krému v obalu zajíčka má červené ruce. Já jím kvašáky potají z lednice, po slaném a kyselém si dělám chutě na pivo.

Potřebuji totiž nutně říct kamarádovi, milionáři, jak jsme nakupovali v polské Biedronce.  

Ondřej Bejl, odvážný psavec

NEPIŠTE DO ŠUPLÍKU

Máte i vy v šuplíku schované básně, povídku, esej či třeba divadelní hru? Rádi píšete, tvoříte texty? Osmělte se a prezentujte své výtvory před našimi čtenáři.
My je rádi zveřejníme - více zde.