Nechyběly transparenty, československá vlajka ani hymny obou států, které přítomní spontánně zazpívali.

Jak velkým problémem jsou pro obyvatele moravsko-slovenského pomezí kvůli koronaviru uzavřené hranice, ukazují tamní příběhy každodenního života. Jsou o tom, že někteří lidé mají kousek za hranicí dobytek a musí jej chodit obstarávat, další tam potřebují jít za nemocnými rodiči, a stát je nepřímo nutí různě pokoutně kvůli tomu přecházet hranici.

Zaslechnout je lze přímo na hraničním přechodu, kde čeští i slovenští policisté umožňují příbuzným z obou stran hranice, aby se krátce setkávali.

„Stydím se za to, že na svoji zahradu, která je půl kilometru za hranicí na Slovensku, musím chodit s rouškou na tváři a lesem jako nějaký pašerák. Přitom by stačilo, aby nám tady zřídili třeba něco jako malý pohraniční styk,“ prozrazuje starší muž, bydlící na nedalekém sídlišti ve Květné.

A právě tam u své dcery neplánovaně už dva měsíce žije 92 letá Božena Mičová z Moravského Lieskového. Doplatila na to, že odešla k lékaři do Strání, a hned poté hranice zavřeli.

Právo navštěvovat rodinu

„Já i moje maminka jsme jsme sem dnes přišly proto, abychom se domohly práva navštěvovat svou rodinu. Na Slovensku mám ještě bratra,“ říká dcera Boženy Mičové.

To Pavel Križan to má ze Květné 200 metrů za hraniční čáru ke svým včelám. „Zahrada se musí pokosit a o včely je třeba se postarat. Jednou mě tam policisté pustili. Za dvě hodiny jsem šel zpátky, ale tak to přece nejde dělat,“ kroutí hlavou Pavel Križan.

Jen na sídlišti ve Květné jsou podle místních minimálně tři národnostně promíchané rodiny, kdy maminka nebo tatínek pocházejí ze Slovenska. Jedním z těch, kteří na protestním setkání nejčastěji mluví je Petr Tanner, jenž přišel s celou svojí rodinou, manželkou Věrou a třemi dětmi.

Jejich případ je doslova speciální. Pocházejí z Uherského Hradiště, ale bydlí v Moravském Lieskovém, 100 metrů na dohled od hraničního přechodu. Zdědili tam chatu, kterou si přestavěli na domek a už několik let tam bydlí. Jejich tři děti však chodí do školy a do školky ve Květné, kam ale kvůli hraniční uzávěře nemůžou.

„Celou rodinu máme na moravské straně hranice, ve Květné, ostatní pak v Uherském Hradišti odkud pocházíme. Obchody, úřady, vše máme za hranicí. Nikam nemůžeme. Potkávat se tady na přechodu s příbuznými tak dvakrát týdně potkáváme, ale to nám nestačí, “ poznamenává Věra Tannerová.

Otravuje nás to

Podpořit akci dorazili z Moravského Lieskového – Šancí, syn a vnuk Milana Zámečníka, dlouholetého účastníka silvestrovských setkání Čechů a Slováků na Velké Javořině.

„My domácí si dokážeme najít cestičku na druhou stranu, ale otravuje nás to. Chápeme, že jde o zcela novou situaci mezi oběma sáty. Jsou různé anomálie se kterými se teď setkáváme, ale musíme to zvládnout,“ klidní emoce příchozích Milan Zámečník mladší. Na jeho slova navazuje Petr Tanner.

„Přišli jsme sem vyjádřit nespokojenost s tím, že hranice České republiky se Slovenskem by měly být otevřeny jako jedny z prvních v Evropě, ale vypadá to, že budou zavřené nejdéle. Chceme touto akcí zatlačit na politiky, abychom my, co žijeme tady, mohli začít normálně fungovat. Ta situace u obou států je víceméně stejná. Stačilo by nařídit nošení roušek v obou zemích a hotovo. Nejsme Anglie ani Španělsko. Tady není žádná apokalypsa,“ vysvětluje Hradišťan žijící na Slovensku.

S ním souhlasí starosta Moravského Lieskového Robert Palko.

„I když nám to možná nepomůže, upozorníme na problém. Ani za protektorátu se to nebralo tak přísně a místní měli propustky pro přechod hranice za příbuznými,“ dodává starosta.