Jaké hlavní změny českou energetiku čekají?
Změny na evropském trhu, jehož jsme součástí, rychle přicházejí, ale nikdo neví, jak bude vypadat za pět, deset, natož za dvacet let. Vše proběhne v několika vlnách. Ta první již nějakou dobu běží. Právě nyní „drahé“ emisní povolenky CO2 obchodované na trhu EU ETS zdražují elektřinu z uhlí, ale i z plynu. Jejich vysokou cenou je naopak zvýhodňována cena elektřiny vyráběné z obnovitelných zdrojů, u nás investičně dotovaných. Cílem EU je, aby z trhu odešly v relativně krátkém období uhelné elektrárny. V Česku to vypadá, že budeme zavírat uhelné elektrárny už kolem roku 2027 či 2028. Jak v případě Seven Energy, tak i ČEZ jde o rozhodnutí společností, které nesmějí a nemohou provozovat ztrátová aktiva. Česká vláda jen přihlíží a je bezradná. Němci celý proces definitivního odchodu od uhelné energetiky řídí mnohem racionálněji a zatím si nechávají zadní vrátka otevřená až do roku 2038. Vycházejí z jednoduché premisy, že odchod od uhlí je možné dokončit až s dokončením investic do odpovídající náhrady výkonu. Češi, jak se zdá, zatím chtějí mimořádně riskovat a opustit uhlí dlouhé roky předtím, než budou mít jakoukoli náhradu této výroby.
Co by pro české zákazníky znamenal rychlý konec uhelných elektráren?
Byl by to velký průšvih, protože může přijít v okamžiku, kdy za ně nebudeme mít náhradu. Byli jsme velcí vývozci elektřiny, protože máme historicky naši energetiku postavenou na produkci z jaderných i uhelných elektráren. To platí i dnes. Pokud najednou jedna tato „silná noha“ naší energetiky zmizí, systém se rozkýve. Zvláště pokud nebudeme mít v tom okamžiku náhradu. V našem případě třeba ani ve výhledu pěti či více let. To by nás postavilo do pozice, že bychom elektřinu museli dovážet. Jenže na to se v dnešní nestabilní a těžko predikovatelné evropské energetice nemůžeme spolehnout. Transformace energetiky probíhá na plné obrátky nejen u nás a předvídat trh je složité. Elektřina z dovozu v okamžiku, kdy ji budeme potřebovat my, stejně jako všichni ostatní, tedy v době, když bude chybět výkon OZE, může být extrémně drahá.
Čím by tedy bylo možné elektřinu ze zavřených uhelných elektráren nahradit?
Jediná náhrada, se kterou se dá v tomto okamžiku počítat, je kombinace obnovitelných zdrojů společně s plynem. Nic jiného v podstatě v tomto okamžiku nemáme, protože dostavba Dukovan, o které se nyní mluví, je otázka na nějakých 15 či 20 let. Proto je z pohledu naší energetiky povinností politiků, kteří jsou nyní ve vládě nebo v ní budou po roce 2025, aby otevřeli všechny možnosti rozvoje energetiky, samozřejmě včetně té jaderné. Jak už jsem řekl, nejdříve musíme řešit naši energetiku v horizontu pěti či deseti let, a to není o jaderné energetice. Řešíme období, kdy z trhu odejde uhlí. Teprve pak, tedy ve druhé fázi, řešme, jak bude vypadat naše energetika za dvacet a více let.
Zachrání nás tedy vládou tolik oslavovaná dostavba dvou nových bloků v Dukovanech a možná i dvou v Temelíně?
Nezachrání, nemůže. Určitě je to jedna z možností, ale já si nemyslím, že jen jaderná energetika v Česku cokoli zásadního vyřeší. Dosavadní jaderné bloky totiž dosluhují, u Dukovan se původně hovořilo o tom, že by se měly zavírat v roce 2025, ale termín se postupně posouval. Mluvilo se pak o roce 2035, a teď hovoříme zhruba o roku 2045, což bude tedy okamžik, kdy bude čtyřem původním dukovanským blokům 60 let.
Takže slibované čtyři nové bloky vůbec nemusí vzniknout?
Podmínky trhu s energiemi a elektřinou a jeho výhled se do té doby mohou tak zásadně změnit, že se ukáže, že to vůbec nebude dávat ekonomický smysl. Ale na druhou stranu se může prokázat, že to bude jedna z možností, které rozhodně nemůžeme nyní vynechat. Bude to obrovská investice rozměrů, které zásadně zatíží český stát i daňového poplatníka. V takovém případě je hlavně potřeba požadovat, aby politici tuto cestu komunikovali maximálně otevřeně a férově, bez vytáček. Jenže to je přesně to, co česká vláda nedělá, a já ji za to důrazně kritizuji. Náš premiér jen neustále zkratkovitě opakuje, že nám jaderná energie přinese dostatek energie za přijatelné ceny, a vytváří dojem, že tím je odpracováno. Není to pravda.
Stejně jako jiní kritici plánů této gigantické zakázky si tedy myslíte, že se nám ve skutečnosti výrazně prodraží?
Celosvětově se ukazuje, že jaderná energetika přinese s velkou pravděpodobností nesmírně drahou elektřinu. Jaderné bloky se dostavují aktuálně ve Spojených státech nebo ve Velké Británii. Výše investice prokazuje gigantické náklady a z toho logicky vyplývá drahá elektřina. Myslet si, že v Česku se stane zázrak, je úplná blbost. Nestane, nemůže. Navíc výhodou zmíněných trhů je fakt, že jsou proti nám obrovské a jaderná energetika se tam cenově snadno rozředí. Zato u nás půjde o naprosto zásadní investici, která cenu elektřiny na našem trhu výrazně ovlivní. O skutečných nákladech tohoto projektu, ceně elektřiny z toho vyplývající, ale populističtí politici z vlády, jak současné, tak i z té předešlé, daňovým poplatníkům nic neříkají. Naopak, reálná fakta záměrně zkreslují a nepřipouštějí na toto téma jakoukoliv odbornou diskusi.
V čem tedy jejich populismus přesně spočívá?
Teď politici mluví o ceně nějakých 200 miliard korun za jeden blok jaderné elektrárny Dukovany a ceně pod 90 eur za megawatthodinu, ale to jsou čísla, která mohou být zajímavá jen pro soukromé investory v ČEZ, popřípadě představenstvo ČEZ, které odpovídá za rentabilitu jakéhokoli projektu všem akcionářům. Do určité míry by dávalo smysl o tom takhle mluvit, pokud by byl ČEZ stoprocentně státní, ale on není. Stát je jen ze 70 procent akcionářem společnosti ČEZ. To je zásadní a přehlíží se to. V celé Evropě investují do jaderných projektů už jen ze sta procent státní společnosti a nese to obrovské úspory financí i času. V Česku to nechceme pochopit a vymýšlejí se tu nesmyslné „české uličky“ a díky tomu přihlížíme dalším a dalším komplikacím, které stojí nebo budou stát daňové poplatníky obrovské prostředky, a vše se už roky zdržuje. Celý trik spočívá v tom, že skutečná výše investice do jádra může býti trojnásobná, než vláda uvádí. Číslo 200 miliard za jeden jaderný blok je totiž cenou, kterou bychom zaplatili, pokud by to někdo postavil přes noc. Ze zahraničních projektů vyplývá, že je to často jen jedna třetina celkové ceny nebo i méně.
close
info
Zdroj: Deník/Jiří Janda
zoom_in
Michal Šnobr.
Jaká rizika z toho plynou?
Celý vládní trik je postaven na tom, že celou investici, kterou bude stavět ČEZ se soukromými vlastníky, bude do posledního pětníku financovat státní rozpočet, všichni daňoví poplatníci, a ti si budou muset skrze stát půjčit. Pak budou tyto prostředky půjčovat soukromé společnosti a zadarmo. Úrok z půjček budou platit oni, tedy státní rozpočet. Úvaha je postavena na tom, že si stát půjčí levněji než ČEZ. To je směšné. Zaprvé by společnosti ČEZ nikdo takový objem peněz vůbec nepůjčil. Zadruhé tento trik nemusí nakonec ani žádné úspory přinést. Musíme si uvědomit, že celý princip je postaven na tom, že si stát půjčí za nižší úrok, než za jaký by dostal půjčku ČEZ. Jenže pokud takto velmi rychle zásadně navýšíme dluh Česka v případě dvou nebo dokonce čtyř bloků a stát z něj bude platit úroky, rizika projektu přejdou kompletně na státní rozpočet. Kvůli tomu může stát na úrocích najednou platit více. Zjednodušeně se může zvýšit úrok, který stát za svůj dluh platí, a ten se nezvýší jenom u „jaderného“ dluhu, ale u celého státního dluhu. Potom náklady státu mohou poměrně dost narůst a nakonec se může ukázat, že použití tohoto triku vlastně nebyla úplně výhra.
Máte srovnání ze zahraničí, jak podobné projekty dopadají?
Velkým příkladem je jaderný projekt Hinkley Point ve Velké Británii. Je naprosto čistý a otevřený jak na úrovni ceny elektřiny pro budoucí spotřebitele, tak celkové ceny. Už nyní víme, že britský spotřebitel bude platit něco kolem 200 eur na megawatthodinu při rozjezdu elektrárny a cena dál poroste 35 let o inflaci, což je dáno smluvně. Tato cena ale vychází z původní předpokládané celkové investice 19 miliard liber za dva bloky, ale dnes už je realita 46 miliard liber a cena dál roste. Vše má být dokončeno nejdříve za pět let. Česko z principu nemůže být o moc jinde. Rozdíly se tvoří triky. Naši politici v tom vynikají. Spotřebitelům říkají, že budou mít levnou elektřinu, ale pokud si logicky dáme rovnítko mezi spotřebitele a daňového poplatníka, je zřejmé, že cena 90 eur/MWh je nechutný trik, oddělující cenu pro spotřebitele a násobek této ceny, který je ukrytý za daňovým poplatníkem. Politici prostě spoléhají na to, že v této zemi si to běžný člověk nespočítá a neuvědomí. To nemluvím ani o tom, že vše ještě ztěžuje velmi nepřátelská notifikace EU pro stavbu jednoho bloku. To se také nepřiznalo.
Co můžeme v energetice ještě kromě jádra využít?
Pomalu si začínáme uvědomovat, že vliv na to, kam se bude česká energetika vyvíjet, vlastně nemáme a jenom následujeme trendy, které k nám směřují z Německa. Protože to je ekonomicky a energeticky silný soused. Mnohem palčivější problém než celá jaderná energetika je to, aby vláda vymyslela, jak velmi rychle podpoří nové plynové zdroje, které nahradí dosluhující uhelné elektrárny. Pokud nepřijde s nějakým dotačním schématem, nové plynové zdroje nikdo nepostaví, protože to není rentabilní. Kromě toho je potřeba rozvíjet i obnovitelné zdroje, na které máme prostředky z Modernizačního fondu i z výnosů emisních povolenek na CO2. Úplně zásadní je prodloužit životnost stávajících bloků v Dukovanech. Možná nejen na 60 let, ale třeba i dál. Aktuálně si ve Švýcarsku odhlasovali až 80 let. A není to žádná extrémní výjimka.
Jak tedy bude nově energetika jako taková vypadat?
Tak levné jako před těmi šesti osmi lety už energie nikdy nebudou. Musíme se smířit s tím, že ceny postupně porostou jak kvůli nárůstu cen silové elektřiny, tak hlavně regulovanou složkou ceny. Ta poroste kvůli změně celého systému. Už to nebude tak jako dosud přenosová soustava tepna, s pár odbočkami z velkých elektráren, ale naopak nově velmi propletený systém mnoha žil s vlásečnicemi na všechny strany. Tu změnu, tedy investice do distribuční sítě, samozřejmě zaplatí spotřebitel. Energetika směřuje k decentralizaci a povede nás k tomu, abychom se všichni doma podívali, jestli na něčem nemůžeme ušetřit, ale také zda si část energie nedokážeme vyrobit sami. Třeba na střeše rodinného nebo bytového domu. Tato zásadní změna neproběhne ze dne na den nebo z roku na rok. Třeba v Německu je vidět, že tam už běží poměrně dlouho, ale nás to v té pravé podobě teprve čeká.
