„S tím, kde jsem to dotáhl, mohu být spokojený. Na to, jaký jsem byl fotbalista, to bylo docela daleko,“ říká dnes Smetana, který se nyní snaží prorazit mezi trenéry. A v třetiligových Petřkovicích se mu daří. „Už se ale za ničím neženu, nechávám tomu volný průběh,“ dodává sedmatřicetiletý Ondřej Smetana.

Jak si užíváte zimní volno od fotbalu? Nechybí vám?

Musím říct, že když nastal konec, byl jsem rád. Přece jen letos je těch zápasů v MSFL víc a bylo to znát, že se to natáhlo o dva týdny. I když to dopadlo dobře, skončili jsme druzí, tak si stejně myslím, že všichni byli natěšení na přestávku. Ale to, kde jsme, byla odměna za odvedenou práci. Osobně jsem ale potřeboval vypnout, navíc jsem měl dost práce i mimo fotbal, takže jsem byl rád za konec. Ale už se to krátí a brzy začne příprava.

Z vašich slov lze vyčíst, že podzim hodnotíte pozitivně…

Ono to druhé místo je dost relativní. Máme za sebou polovinu soutěže, za tři čtyři kola může být vše jinak, protože rozestupy nejsou velké. U nás je to ale o tom, že tomu, cos Filipem (Smékalem) děláme, věříme, a myslím, že tomu věří i kluci v šatně. O to víc nás pak těší, že ty věci v zápase fungují. Prosazujeme se, na náš fotbal se dá koukat a výsledky se dostavují. Druhé místo je pak – jak říkám – odměnou pro všechny, takové zadostiučinění, protože nebyl podle mého zápas, který bychom měli prohrát. Až na Olomouc, kde nevím, protože jsem tam nebyl.

Opravdu?

O tom svědčí i to, že jsme nikdy neprohráli dvakrát za sebou. Co nás naopak sráželo, bylo, že jsme nedávali moře šancí. Opakuji, druhé místo je zadostiučinění pro všechny, měli jsme z toho radost. Je to důkaz, že na to kluci mají.

Jak vnímáte štaci v Petřkovicích z pohledu své kariéry?

V mém věku a po tom, co jsem odtrénoval v dorostu, tak chlapy jsem začal vést brzy. Trénuju rok, učím se a nikam se netlačím. Kdybyste se mě ale zeptal před rokem, odpověděl bych asi něco jiného. Teď tomu nechávám přirozený vývoj a nikde se neženu.

Co byste odpověděl?

Víte, tomu, co nyní dělám, věřím, funguje to, a co přijde, to přijde. Zatím se neozval nikdo s něčím tak zajímavým, abych z Petřkovic odešel. Jsem zde maximálně spokojený, protože s Filipem si vše děláme podle sebe, vedení klubu to nechává jen na nás. Když to řeknu s nadsázkou, tak kdybychom hráče poslali objímat stromy s tím, že jim to pomůže, tak nikdo nic neřekne. (usmívá se) Chci tím říct, že můžu si vyzkoušet různé věci a metody tréninku, což je fantazie.

Co jste myslel tím, že ještě před rokem byste mluvil jinak?

Určitě bych řekl, že kdyby přišla nabídka z profesionálního fotbalu, tak bych neváhal a nerozmýšlel se nad tím. Během té doby jsem asi vyzrál, dospěl a změnil názor. Fotbal není úplně všechno, což nám asi také na podzim pomohlo. Ale hlavně jsem dostal nadhled, což je v této branži prospěšné.

Předtím jste vše bral vážně daleko víc?

Hrotil jsem to, možná až moc, chtěl jít nahoru, být úspěšný a občas jsem narážel. Teď tomu dávám právě ten nadhled, možná je to většími životními zkušenostmi. Co přijde, to přijde. Dřív bych možná řekl, že chci trénovat například Vítkovice. Okamžitě a hned. Teď to takhle nevidím. Až bude vhodná doba, budu na to připravený, tak proč ne? Půjdu třeba do Vítkovic, anebo i jinde.

Vaše změna názoru přišla jen tak, nebo za to mohla i nějaká událost či zkušenost?

Asi věkem, ale je to i určitou životní etapou. Člověk stárne, nabírá zkušenosti. Dál bych to už asi nerozebíral. Co mi prospělo, byla určitě i půlroční pauza od fotbalu, kterou jsem v minulé sezoně měl. Předtím jsem znal jen fotbal, to také není dobře.

Když jste skončil kariéru, hned jste věděl, že se ve fotbale chcete dál pohybovat a živit se jím?

Jistě, že jsem chtěl. Přece jen když něco děláte od sedmi osmi let až do třiatřiceti, tak mnoho jiných možností,v čem se angažovat dál, nemáte. Věděl jsem, že mám nějaký pohled na fotbal, zažil jsem spoustu trenérů, od kterých jsem si něco vzal. Pak jsem potkal trenéry, od kterých jsem čerpal jako asistent, nebo kolega z klubu. Měl jsem štěstí, a spojil jsem to s tím, o čem vím, že to funguje.

Kdo vás vlastně trenérsky nejvíce ovlivnil?

Jako hráče mě vedla a ovlivnila spousta trenérů, ať v Liberci nebo i v zahraničí. Třeba v Rostocku trenér Wolf. Kdybych ale měl říct jednoho, tak by to byl trenér Griga. Tehdy jsem už byl v jiném věku, měl jsem rozum, a všímal jsem si, jak to má nastavené. U něj se mi to líbilo. Do šatny vždy přišel, a řekl to, co měl. Asi proto.

Patříte mezi úzkou sortu hráčů, kteří se prosadili ve velkém fotbale, pochází z Ostravy, ale neprošli Baníkem. Člověka napadá akorát jméno Tomáše Vaclíka. Čím to podle vás bylo?

No, zapomněl jste na Ondru Kušníra, nebo Tomáše Grigara, což jsou moji vrstevníci. Ondra je o rok mladší, ale s Tomášem jsme začínali jako hokejisté ve Vítkovicích. Až pak jsme přešli k fotbalu. (pousměje se) Jednou jsem ho dokonce na turnaji vystřídal v bráně. Ale zpátky k otázce. Musíme si uvědomit, že v době, kdy jsme byli mladí, tak Baník byl enormně silný a o to silnější byly i Vítkovice. Třeba v porovnání s dneškem. To se s touto dobou nedá srovnávat. Vždyť třeba dorost osmdesátého druhého ročníku byl tak kvalitní, což se pak ukázalo, kolik úspěšných hráčů z něj vzešlo. Proto jsem neviděl potíž v tom, že jsem v Baníku nehrál. Dnes to nemůžu hodnotit, ale jako trenér vidím, že každý hráč má svůj vývoj.

Jak to myslíte?

Je spousta hráčů výborných do patnácti, osmnácti let, ale pak o nich nevíte. Naopak v mládí z průměrných kluků se vyklubali skvělí ligoví fotbalisté. Nehledal bych v tom vědu.

Jak blízko či daleko jste byl od toho, abyste se stal místo fotbalisty hokejistou?

Ty jo, to ani nevím. Asi mě ovlivnil otec, který hrál za Vítkovice, za Baník, takže k fotbalu jsem měl blíž. Abych se přiznal, tak už si to ani nepamatuju, jestli jsem byl v hokeji tak špatný, že jsem musel skončit. (usmívá se) Ale vím, že to bylo brzy, někdy v přípravce, takže rozhodně nelze říct, že bych měl nakročeno ke kariéře, nebo že bych skončil, tak jako jiní kluci, třeba v patnácti.

Působil jste také v zahraničí. Jak na to vzpomínáte?

Dalo mi to, že se člověk naučil jinou kulturu. Mnohem vyspělejší, vyzrálejší, a to i v prostředí kolem fotbalu. Jsem vděčný, že jsem to mohl zažít. Když vyprávím rodině a kamarádům, že jsme přijeli v Belgii na zápas, a tři hodiny před výkopem byly kolem stadionu plné hospody, všichni v dresech, a dvě tři hodiny po zápase to samé, tak mi nechtějí věřit. Tady dvacet minut před a dvacet po utkání nevíte, že se hrálo. Jsem moc rád, že jsem měl možnost hrát proti Anderlechtu, v Německu zase v poháru proti Kaisers-lauternu, a další pěkné zápasy. I když to nebyla bundesliga, nebyla to ta nejvyšší úroveň, ale stálo to zato. Podobně třeba i na Kypru, nebo v Liberci. Odehráli jsme krásné zápasy se Spartou, se Slavií…

Takže jste spokojený?

Jasně. Nebyla to velká kariéra, ale na to, že jsem nebyl žádný velký fotbalista, šlo to. Kdyby mi to předpověděl někdo v žácích, nebo v mládí, tak bych to bral všemi deseti. Vydřel i vybojoval jsem si vše sám a vydržel jsem u fotbalu, i když se nedařilo.

Máte dva metry, myslíte, že vám pomohla kariéra útočníka Jana Kollera, který si ve svých začátcích hodně vyslechl, ale pak ukázal, že i takoví hráči mohou hrát fotbal na nejvyšší úrovni?

Určitě, a nebyl to jen on. Byl tu i Lokvenc, to byl také výborný hráč. V té době byl ale moderní styl těchto vysokých útočníků. Samozřejmě nám trenéři dávali tyto hráče i za vzory, takže to rozhodně pomohlo.

Máte rozmyšleno, co dál? Zda se pokusit prorazit mezi fotbalovými trenéry, nebo se spíše věnovat soukromé sféře?

Soukromé sféře se věnuju i tak, logicky, protože fotbal v Petřkovicích by mě neuživil. Není to ale nic tajného, mám podnikání v dopravě a drobné stavební činnosti. I kdybych v Petřkovicích netrénoval, musel bych něco dělat, abych se rozvíjel a pracoval na sobě. Dneska si ale cíle neplánuju, nechávám všemu volný průběh a uvidíme, co bude. Zda časem přijdou nabídky. Každopádně mým nejbližším cílem je zase posunout Petřkovice, zase se v nadcházejícím půlroce zlepšit, přivést jednoho dva kvalitní hráče a být ještě lepší, než na podzim. Dál se nedívám.

Jen k vašemu podnikání. Jak jste se dostal zrovna k těmto oborům?

Když se nechcete nechat zaměstnat, tak člověk musí přemýšlet, jak by se obstaral, uživil a hledat nějaké příležitosti. Tady v tom se vyskytly.

ONDŘEJ SMETANA

Bývalý fotbalový útočník, dnes trenér, se narodil 4. září 1982 v Ostravě. Je odchovancem Vítkovic. Během své kariéry prošel Ratíškovicemi, Fulnekem, Libercem, Slováckem a Třincem. Působil také v zahraničí – ve slovenských klubech Senici a Slovanu Bratislava, německých Hansou Rostock a SV Elversberg, belgickém Sint-Truiden a kyperském Enosis Neon Paralimni. Celkem odehrál v české lize 52 utkání, v nichž nastřílel sedm branek. V minulosti působil u mládeže Vítkovic, nyní trénuje třetiligové Petřkovice.