Šestapadesátiletý muž, se svým dlouhým vousem jen těžko přehlédnutelný, drží palce oběma ostravským klubům již pátou dekádu, zažil stovky zápasů a dohromady čtyři mistrovské tituly. „Snad se ještě nějakého dočkám. Jednou to zase přijít musí,“ začíná povídání pro Deník věrný fanoušek.
Předně: kamarádi se sice občas připomenou, a popíchnou ho, aby šel na hřiště, ale shoda příjmení se záložníkem Baníku a kapitánem reprezentace do 21 let Filipem Kaločem je čistě náhodná. Žádné příbuzenské vazby nehledejte.
Poprvé na stadionu
Rostislav Kaloč byl poprvé na stadionu v roce 1978. Na hokeji. Jen o rok později zamířil i na fotbal. „Baník hrál s Trenčínem 1:1, ale už si toho moc nepamatuji. To spíše z Vítkovic,“ vykládá. „Šel jsem s tátou, který ale měl místa se známým jinde. Já seděl přímo pod vítkovickým kotlem a v jedenácti letech jsem byl v šoku, jak to začalo řvát. A za pár let jsem byl součástí kotle i já,“ vzpomíná a upozorní, že v mládí to nebylo vše.
Velký prostor v jeho programu měly i fotbalové Vítkovice, které s Baníkem střídal, jelikož tehdy ven nejezdil. Už ve svých raných fanouškovských letech zažil mistrovské tituly. A s ním i první příhody. „V roce 1981 hrály Vítkovice proti Českým Budějovicím. Šlo o jeden z klíčových zápasů, díky kterým byli mistry. A já tam málem nebyl,“ nechápe ani po letech.
Na vyprodaný stadion nakonec prošel. „Po první třetině se pouštělo na dvorek, který končil plotem. Jeden z nás to zkusil a přelezl ho. Když to vyšlo, šli jsme další. Nikdo si mě nevšiml a já byl šťastný jak blecha. Výhra 7:4 a základní kámen titulu. Na Kotase nikdy nezapomenu, skvělý stadion,“ přibližuje dnes Kaloč.
Protěžovaný vládní klub
Záznamy o výjezdech si nevede, ale odhaduje, že fotbalových má za sebou padesát, hokejových na třicet. Byl i v tzv. Pekelném vlaku, legendární soupravě, která vezla fandy Baníku k zápasu na Spartě na podzim 2003. „Asi největší výjezd v mém životě. A nezapomenutelný. Nastupoval jsem na hlavním nádraží a partu ve Svinově jsme už tahali dovnitř oknem. Kupé pro osm lidí a nás tam bylo dvanáct čtrnáct. To už se nikdy asi nezažije,“ kroutí hlavou.
Historek má spoustu. I v případě hokeje se mu vybaví pražský rival. Konkrétně druhé finále play-off 2002 v Holešovicích. „Po zápase nás v hale drželi dvě hodiny, ale nám to nevadilo. V prodloužení jsme vyhráli, radovali se. Bohužel doma to nedopadlo. Škoda,“ krčí rameny. „Nebo finále ve Vsetíně. Člověk vešel dovnitř a už by nafoukal. To se nebavím o tom, když jste procházel kolem domácích. Půlkám jste se nevyhnul,“ vypráví Rostislav Kaloč.
Právě zmíněnou Spartu považuje za největšího rivala. „Už můj otec mě učil, že je to vládní klub, protěžovaný, říkalo se o ní Štrougalovo mužstvo. Kolikrát si člověk říkal, že není možné, jaké štěstí má. Že v zákulisí něco musí být, jinak to není možné. Proto porazit ji, to velké plus,“ má jasno velký fanoušek.
Tyto zápasy – v hokeji i ve fotbale – považuje za svátek. „Ale je to náročné. To pak přijdete domů a máte pocit, že jste sám lítal po tom hřišti, jak jste vyřízený,“ zasměje se. „Každopádně Vítkovice to před pár týdny zvládly, tak doufám, že Baníku se to povede taky. Máme ji co vracet, protože z poháru nás v poslední době párkrát vyřadila. Věřím, že uspějeme 3:0, nebo 3:1. Takhle marná Sparta, jako nedávno na Letné, už dlouho nebude,“ myslí si Kaloč.
Svými výkony ho zaujal především Srdjan Plavšič. „Ještě nikdy jsem neviděl, aby takto hrál hráč na hostování. Neskutečné. Měli bychom začít šetřit a skládat se na něj, aby tu zůstal,“ navrhuje.
Velké fanouškovství pochopitelně vyžaduje značnou toleranci na straně příbuzných. Kaloč to však vyřešil jednoduše. „Rodina chodí se mnou,“ líčí a ukazuje k vedlejšímu stolu, kde sedí jeho dva synové. „Třetí nechodí na hokej, ale fandí Baníku. Odmalička. U ženy pak záleží, jestli má volno,“ podotýká.
Že by srdce potomků patřilo jinému klubu, si nikdy nepřipouštěl. „Ježíš, to je hodně blbá představa. To bych to do nich asi musel vtloukat,“ směje se. „Těší mě, že je to rodinná tradice. Můj táta chodil, já chodím a teď i mé děti. Věřím, že jejich děti také budou. Já vnuky vodit na fotbal i hokej budu,“ slibuje Rostislav Kaloč.
Obojživelníků bývalo víc
Permanentku na hokej vlastní od roku 1997, na fotbal pak od mistrovské sezony. Nepopírá, že do svého koníčku vložil už nespočet peněz. „Já to radši ani nepočítám, ale byla by to hezká sumička, to jsi sem jistý. A s rodinou? Běžte,“ mávne jen rukou.
„Vždyť si vezměte, že bylo období, kdy jsem patnáct šestnáct let nechyběl na žádném domácím hokeji. Ani když jsem měl sádru. Ve čtvrtek mi ji dali, v pátek mě brácha vezl do Frýdku, protože tam tehdy Vítkovice hrály, a já tam nesměl nebýt. Po řadě let jsem chyběl až kvůli operaci ramene,“ popisuje Rostislav Kaloč.
Připouští, že dřív bývalo fandů – obojživelníků – víc. „My starší pamatujeme, že hokej se trochu posunul, a po Baníku se z Bazalů přejelo přes Ostravici, vyměnily se šály a už v autobuse se fandilo Vítkovicím. Nevím, kde se v mladých vzalo, že buď jen Baník, nebo jen Vítkovice,“ nedokáže odpovědět.
„Ale roli asi hrají právě peníze. Dva tisíce permice na Baník, šest na Vítkovice, to se projeví. Ale kdo chce, umí si to zařídit,“ míní Rostislav Kaloč.
Aktuálně si užívá, že po letech strádání se Vítkovicím daří. A Baníku po změně trenéra věří také. „Nechci to zakřiknout, ale vypadá to dobře a klidně to semifinále z toho může být. A Baník se také zvedne. O to nemám strach. Jsem optimista. Musím být, když jsem na každém hokeji i fotbale. Jinak bych tam nechodil,“ uzavírá s úsměvem Rostislav Kaloč.
