Kliknutím zvětšíte
Jsou to tři roky, co koupil Václav Brabec fotbalový Baník Ostrava. Třiapadesátiletý úspěšný podnikatel nejen v autodopravě do něj začal ihned pumpovat miliony a věnovat mu svůj čas. Téměř zkrachovalý klub dokázal postavit znovu na nohy a zcela jej „uzdravil“.
„Hlavně první dva roky byly opravdu hektické. Návrat do ligy, boj o záchranu… Mám pocit, že záchrana byla více stresující než postup. Uvědomte si, že jsem přišel do zdevastovaného Baníku, bez jakýchkoliv zkušeností a bez hráčů, kteří by byli sehraní,“ říká Brabec.
Sám přiznává, že nejtěžší chvíle prožíval loni v březnu. Konkrétně po domácí porážce 1:2 s Duklou. Šlo o nevydařenou premiéru trenéra Bohumila Páníka před 3916 diváky. V tu chvíli se jevila záchrana jako zázrak.
„Po tom zápase jsem se cítil psychicky opravdu hodně špatně. V životě jsem prožil málo takových úzkostných okamžiků. Nakonec ale všechno dobře dopadlo,“ vykládá Brabec, který se také stále sžívá se specifickým fotbalovým prostředím.
„Poznal jsem spoustu lidí, některé dobré, některé špatné. Ale pořád jsem ve fotbale začátečník, neustále se musím učit,“ přiznává.
Rodák z Havířova, který žije v Kroměříži, je rád, že Baník neustále nabírá na síle. „Myslel jsem, že kritické období pro Baník skončilo po mém příchodu. Věřím, že bude jen líp a líp. Akorát to nejde všechno hned. Klub byl hodně dole a není to jenom áčko, které každý vidí. Jde taky o mládež, která na tom nebyla vůbec dobře,“ zdůrazňuje Brabec.
Nesmírně si váží přízně fanoušků, která je na české poměry obdivuhodná. Stačí se podívat na start jara. Na Duklu přijelo podpořit tým přes sedm stovek příznivců, v sobotu doma proti Liberci si jich našlo cestu na Městský stadion do Vítkovic téměř jedenáct tisíc.
„Jsem za ně nesmírně vděčný. Dodávají mi energii, kterou do toho všeho dávám. I mě překvapilo, jak to prožívají. Podobně jako já,“ pochvaluje si Brabec, který si užívá také prvních úspěchů na poli sportovním. Tím největším je aktuální třetí místo v tabulce.
„Chci vyhrávat, jsem takový člověk. I to může dostat Baník výš. Snem každého majitele prvoligového klubu je hrát evropské poháry, hrát na špici a být úspěšný. Baník byl, je a bude,“ uzavírá Václav Brabec.
K TÉMATU
Partnera sháním, ale už jsem opatrný, říká Paukner
Ve fotbalovém světě může být považován za dobrodruha. Na jednu stranu trochu naivního, ale rozhodně obětavého. Když 1. července 2013 kupoval Petr Paukner pražskou Duklu, měl radost z toho, že pomůže klubu, kterému vždy fandil. Od prvního dne, kdy se stal jejím majitelem, začal zjišťovat, jak velkým dluhům bude čelit.
„Musel jsem uhradit sto milionů korun,“ vrací se k prvním krokům, které musel udělat, majitel společnosti Carbounion Bohemia, obchodující s uhlím, elektřinou a plynem. „Byl jsem osloven, zda klubu nechci pomoci. Když jsem ho koupil, začaly chodit faktury. Nevěděl jsem, do čeho jdu. Kdybych tušil, že je Dukla týden před bankrotem a má takovou sekeru, nikdy bych do toho nešel.“
Od léta roku 2013 vložil Petr Paukner do Dukly částku ve výši 300 milionů korun. A přesto, že Dukla je momentálně na poslední příčce ligové tabulky, tak její rozpočet na sezonu je až překvapivě vysoký.
„Letos překročil 90 milionů. Na to, že hrajeme o záchranu, je to docela síla,“ uvědomuje si.
Problém v transferech
Proč taková částka? Důvody, které Petr Paukner vyjmenuje, zní logicky. „Klub vůbec neprodává hráče. Kupuje je, vytváří jim podmínky a pak se jich sám zbavuje. Hlavní problém je tedy v transferech. Ty, které Dukla udělá, nejsou v takové výši, aby pokryly náklady. Draho nakoupíme, a když už prodáme, tak za symbolickou částku.
A pak dochází k tomu, že zbytek doplácím. Podílím se na rozpočtu až ze 70 procent,“ říká.
Celku, jakým je ten na Julisce, se v metropoli nehledají významní partneři snadno. „Pokud někomu neděláte výraznou protislužbu, ať obchodní či společenskou, tak peníze nedá. Taková je moje zkušenost. Shánět partnery v Praze, kde vévodí Sparta, Slavia a třetí v pořadí je Bohemka, je náročné,“ přiznává.
V minulém roce chtěl Duklu prodat a vypadalo to, že se obchod podaří dotáhnout do zdárného konce. Mužstvo totiž v dramatickém finiši uhájilo příslušnost v nejvyšší soutěži, což byla jedna z podmínek kupujících.
„Chtěl jsem tým buď prodat, nebo najít nějakého partnera, se kterým bych jej táhl dál. Nakonec se nepovedlo ani jedno, ani druhé. U osmdesáti procent zájemců jsem se setkal s podvodníky a hochštaplery. Všichni měli chuť se na chodu klubu podílet, ale abych vše i nadále platil sám,“ kroutí hlavou při vzpomínkách na jednání.
Radost mu dělají žácci
Ovšem vlastnit Duklu neznamená pouze starosti. „Mužské áčko mi radost ještě neudělalo, tu mi dělají malé děti, kteří za klub hrají. Máme jich 300 a staráme se o ně,“ těší Pauknera.
Dukla je často nazývána jako „armádní klub“. Jenže spojení s armádou je už dávno minulostí a momentálně je spíše na škodu. „Často ho používají novináři, ale my s armádou máme společného pouze to, že nám pronajímá stadion. A za tu dobu, co na Dukle jsem, jsme majetek státu sami zvelebili o 41 milionů korun. O tom už se ale nepovídá. Jsem zvědav, jaký nám za to armáda napálí nájem. Neustále se totiž zvedá,“ líčí.
Jak ze situace ven? Vychovat si několik špičkových fotbalistů z vlastní líhně a pak je výhodně prodat. Nebo mít štěstí na neznámého hráče ze zahraničí, který se na Julisce otrká, a pak po něm sáhnou bohaté kluby.
Ovšem obě z možností mohou ještě nějaký čas trvat.
16
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
