„Je pátek večer a já po x měsících cítím takové příjemné natěšení na sobotu. Čeká nás totiž výjezd! Je to neuvěřitelné, ale po všech těch karanténách a uzávěrách se s čerstvou druhou dávkou v rameni opět chystám na fotbal.

Jediné obavy mám z toho, aby mě ve fandění neomezovala bolavá ruka po píchanci. Po tom prvním totiž rameno pěkně bolelo. Tentokrát je to lepší, ruka nebolí a tak se vyráží směr Jablonec. Jako za starých časů, které nejsou tak dávné, ale zdá se to jako věčnost. Respekt všem, kteří během covidu navštěvovali zápasy za stadiony, já jsem na to nervy neměl.

Sobotní odpoledne v Jablonci je krásné, možná na fotbal až moc a já se při vstupu na sektor hostí ptám sám sebe: „Opravdu se to děje?“ Děje, jsme tady a zaznívá píseň z nejkrášnějších. Naše, tedy baníkovská hymna. Tu nelze zapomenout ani po dlouhé pauze.

Ještě jednou se v úvodu zápasu s kolegou ujišťuji, zda se nám to opravdu nezdá? Nezdá, jsme tady, na výjezdu, sice možná v menším počtu, ale kdo chtěl, ten se dostal.

K fotbalu jen krátce. Po prvních šesti minutách to vypadalo velmi dobře. Vlastně ještě zhruba dvě minuty před koncem to vypadalo, že z úvodního zápasu sezony urveme nějaký ten bodík. Hold, výsledek je takový typicky severský, na který jsme tady zvyklí. Gól do naší sítě těsně před koncem i po bojovném výkonu.

Nedá se svítit, do sezony vstupujeme bez bodu, který na Střelnici visel. Troufám si říct, že dnes je to ale hodně lidem jedno. Hlavní je, že si konečně můžeme odfajfknout účast za první letošní výjezd. Snad jich s námi, fanoušky na tribunách, bude ještě hodně."

Pedeboh, dlouholetý fanoušek Baníku Ostrava