Svěřenci Jindřicha Trpišovského odpověděli jednoznačně: na nás nemáte! A to poté přiznal i trenér Baníku Ondřej Smetana.
Se svými kolegy Janem Baránkem a Tomášem Galáskem chtěl, aby se Baník prezentoval podobným fotbalem, který mu vynesl devět bodů z úvodních čtyř kol, přičemž na zisk nebylo daleko ani v Jablonci. A především uznání ve fotbalovém prostředí z předváděné hry.
Hrát aktivně, běhavě, přímočaře, být efektivní v koncovce. Jenže tady narazila kosa na kámen. Vyjma úvodu se nic z toho nedělo, Slavia brzy převzala otěže a sama se ujala taktovky. Bez ohledu na to, kdo proti ní stojí. Baník ve formě, nebo z formy? To neřešíme, jedeme!
Z toho pak vyplývaly útočné akce Slavie, fauly Baníku, mnohdy zbytečné (jako před prvním gólem v případě De Azeveda), a góly. Ano, je škoda, že když Baník během půl hodiny přežil několik nájezdů domácích, inkasuje nejlaciněji, jak to jen jde – ze standardní situace. Ale i to fotbal přináší.
Následoval gól sedmnáctiletého talentu Daniela Samka a vzápětí poslední šance na zvrat. Poločasová pauza a chvíli po ní nadějná rána Jiřího Klímy. Být to o kousek lepší střela a gól, mohlo se ještě něco dít. Nestalo se, nedělo se. Pak už bylo vše jen o tom, kolik „kousků“ si Baník z hlavního města odveze.
Není ostudou prohrát na Slavii, případně ani se Spartou, či Plzní. To jsou týmy, na které Baníku pořád něco chybí. Nebo spíše dost. Ondřeji Smetanovi a jeho spolupracovníkům se ale podařilo v Ostravě nastavit hlavy tak, že po takovém neúspěchu půjdou všichni do „rachoty“ zdravě naštváni a odhodláni zase pracovat. Jen slovo „práce“ je totiž časem může posunout na úroveň, aby příště mohli Slavii potrápit ještě víc. Nebo bodovat. Nebo dokonce ji porazit.
Ale pozitivum neděle se na závěr přece jen najde. Už to bylo vlastně zmíněno výše. Klobouk dolů, že Ostravané ve Vršovicích chtěli hrát. Nezalezli a nedoufali, že zrovna bude mít soupeř blbý den a netrefí nic. Nebo že brankář Jan Laštůvka předvede jeden ze svých famózních výkonů.
Tohle tu už totiž v minulosti bylo, že celek z Bazalů přijížděl do Edenu, případně k rivalům na Letnou, s úpornou defenzivou, bez snahy hrát dopředu, že se na to nedalo dívat. Výsledek?
Až na výjimky nakonec stejně dostal naloženo. Takhle je lepší si zachovat tvář i za cenu čtyřbrankové rány, než získat třeba bod za upachtěnou remízu, která by dávala hráčům falešný dojem toho, jak dobře na půdě mistra vlastně hráli.