Lídr Baníku Kuzmanovič: O divočině v Rumunsku i montování židlí. Co ho rozčílí?

Co na takové číslo říkáte?

Že ty čtyři roky, které tu jsem, utekly rychle. Myslím, že je to solidní číslo. Jsem rád, že jsem v tolika zápasech mohl nastoupit. Snad odvádím dobrou práci a jsou tu se mnou spokojeni.

Čekají vás Bohemians, proti kterým se vám osobně daří. Zejména tedy v Ďolíčku, protože jste Klokanům nastřílel v osmi zápasech šest branek. Kde hledat důvody?

Sám ani nevím. Kdysi jsem byl na Střížkově, kde to s Bohemkou byla velká rivalita. Hlavně o to, kdo je ta pravá. Pokud to tam sledují, tak jim asi dělám radost. (směje se) Prostě mi to jde. Snad v tom budu pokračovat i v sobotu.

Posloucháte od spoluhráčů nějaké poznámky?

To ne, ale klukům jsem ze srandy říkal: Hoši, nebojte se. Je to můj soupeř. (směje se) Minule to ale před zápasem v Ďolíčku zmiňovali.

Název Bohemians ale prý hrál velkou – a vtipnou – roli při vašem příchodu do Česka. Údajně jste si spletl Bohemku a Bohemku. Je to pravda?

Jo, to byla taky sranda. Když jsem dostal nabídku manažera, jestli to nechci zkusit v Česku, tak mi řekl, že to je Bohemians Praha. Vygooglil jsem si to, vypadl mi narvaný Ďolíček, sedm tisíc lidí, tak si povídám, že to není špatné. Samozřejmě jsem si pak zjistil, do čeho jdu, že jde o Střížkov, který právě spadl z ligy. Spíše to bylo o tom, jestli opouštět Rakousko, stěhovat se. Nakonec jsem to zkusil a hráli jsme i proti Bohemce, která pak postoupila. Pamatuji si, že to byly vyhrocené zápasy, dokonce jsme jedno vzájemné utkání hráli v Příbrami a mám dojem, že jsme 3:2 vyhráli. Takhle jsem se ale ocitl v Česku.

Vy jste to krátce zkoušel v CSKA Moskva, pak v Rumunsku, ale do áčka Dinama Bukurešť jste nepronikl, ve zmíněném Rakousku jste byl v nižších soutěžích. Byl příchod na Střížkov zlomem ve vaší kariéře?

Samozřejmě byl. Já od osmnácti byl profík, to CSKA byl spíše kemp, já byl tehdy ještě hodně mladý. Dopadlo to docela dobře, ale z různých důvodů jsem se vrátil domů. V devatenácti jsem přestupoval do Rumunska. Wauuu, Dinamo Bukurešť, říkal jsem si. Smlouva na pět let, ale po roce jsem vystřízlivěl. Hrál jsem v béčku, což byla sice druhá liga, ale nechodily peníze, navíc byl omezený počet cizinců a další naschvály. Prostě problémy, které se ve fotbale stávají. Jako mladý jsem z toho ale byl vykulený.

Tak jste to ukončil…

Ano. Abych byl volný, dlužných peněz jsem se vzdal. A vrátil se na půl roku do Srbska, odkud jsem zkusil Rakousko. Tam jsem se měl dobře, dokonce to chvíli vypadalo i na ligu, byť spodní část tabulky, jenže kontrakt musel být podepsán do 31. ledna a to nešlo. Tak jsem zůstal ve čtvrté lize. Už jsem přemýšlel, že budu studovat vysokou školu. Byla ale možnost jít do Česka a dost jsem uvažoval, zda to zkoušet, nebo zůstat. Videň se mi fakt líbila. Nakonec jsem si řekl, že by byla škoda v třiadvaceti kariéru vzdát. Nevěděl jsem, co od toho čekat, myslel jsem si, že i fyzicky strádám, ale pak jsem přijel, a mé testy byly skoro nejlepší. Měl jsem to v sobě, tak jsem se rozhodl, že škola počká a zabojuju.

Béčko Baníku pomohlo, karta se obrátila. Myšlenky na odchod? Žádné, řekl Juroška

Nejste zklamaný, že jste neprorazil doma v Srbsku?

U nás to bylo složitější. Jako kluk jsem ve třinácti poprvé přestoupil. V novém klubu jsem hrál, byl kapitán, a stály o mně top srbské mančafty. Partizanu i Crvene Zvezdě jsme v dorostu dýchali na záda. Kvůli partě a trenérovi jsem zůstal, ale když jsem dospěl, nemělo to smysl, protože áčko hrálo až třetí ligu. A potíž je, že jako mladý se v Srbsku neuživíte ani v lize, takže i když jsem měl nabídku z nejvyšší soutěže, já si nemohl dovolit hrát v Bělehradu bez výplaty, jen za ubytování. Finance rozhodly, že jsem odjel na půl roku do Černé Hory. Obecně byl trend, že mladí se tlačili do zahraničí. Dneska to vidím jako chybu.

Proč?

Protože od devatenácti jsem v cizině. Ano, potkáte životní výzvy, ale přesto apeluji na kluky, aby se prosadili prvně doma, a do zahraničí jdou, když mají něco odkopáno. Pak je i adaptace lehčí.

Jako fanda Crvene Zvezdy, vzal byste nabídku Partizanu?

Takových otázek jsem dostal už hodně. Dva roky zpět se o tom něco psalo, protože v srbských zprávách byla nějaká zmínka, a tady se to převzalo. Rozhodně to nebylo tak, že by na stole byla jasná nabídka, nad kterou bych přemýšlel. Z toho pohledu mi to vyhovovalo, že jsem se nemusel rozhodovat. Tam šlo o eventuální zájem jednoho klubu ze Srbska, abych se vrátil, a někdo si to asi spojil s Partizanem, že by mě také chtěli. Ale nic konkrétního. A myslím, že rodina by to těžkou kousala. (usmívá se)

Většinu rodiny máte asi stále v Srbsku, viďte?

To právě ne, my jsme skoro všichni ve světě. Jen mamka s bráchou jsou doma. Taťka bydlí asi dvacet let v Moskvě a sestra studovala ve Vídni, kde zůstala a je architektkou.

Scházíte se někdy?

Jo, snažíme se. Párkrát do roka, abychom se viděli. Mamka za námi jezdí, když můžeme, vracíme se domů my. Minimálně v době větších přestávek v létě a v zimě, případně při reprezentačních pauzách. Trochu problémem jsou Vánoce, protože ty jsou v Srbsku 6. a 7. ledna, tedy v době, kdy máme přípravu a trénuji. Ani si nepamatuji, kdy jsem byl v tomto období doma. Ale sešli jsme se třeba u ségry ve Vídni, abychom se na svátky viděli.

Jste za těch deset let už víc Čech, nebo pořád Srb?

Jak kdy… Vaše mentalita mi vyhovuje, protože máme hodně společného. Češi jsou zodpovědnější. Kluci mi říkají, že jsem Čech. Když se pak jindy rozčílím, tak slyším: Jóóó, Balkánec. Je to takové napůl.

Když se řekne Srb, nebo Balkánec, tak člověku se vybaví bouřliváci. Vy ten dojem ale nevzbouzíte, spíše jste kliďas…

Kliďas určitě nejsem, ale s věkem jsem víc tolerantní. Mnohé umím přejít, jen v emotivních chvílích na hřišti se dokážu hodně rozčílit. Pak se zase objeví narážka na Balkánce. (pousměje se) Je pravda, že temperamentnější jsem.

A mimo hřiště vás rozčílí co?

Když někdo neumí řídit. (směje se) Pokud mi někdo překáží na cestě, tak nadávám. V autě jsem netrpělivý. Nebo když mladý zlobí. Ale to je výjimka, protože on je šikovný. Každopádně jde o běžné věci, které rozčílí asi každého.

Bylo těžké v Česku fotbalově i životně zapadnout?

Na začátku jsem byl překvapený. Že vám to na tréninku nedá nikdo zadarmo, to jsem čekal. A také umím být tvrdý. Doufal jsem ale v lepší přijetí od kluků, protože jsem komunikativní typ, umím anglicky i německy, čeština je podobná srbštině, ale pak jsem zjistil, že se se mnou nikdo bavit nechce. Mluvil se mnou akorát jeden Slovák, který hrával ve Skotsku, takže uměl anglicky. A ještě Ukrajinec Oleg Duchnič, se kterým jsem komunikoval rusky. Než jsem si získal respekt na hřišti, tak se mnou nikdo moc nekomunikoval. Když to pak na trávníku šlo a viděli, že jim mohu pomoci, tak jsme se začali kamarádit i s ostatními. Začátky jsou pro cizince horší, je důležité se ukázat na hřišti.

Česky jste se asi naučil brzy, že?

Právě proto, že angličtina ani němčina nefungovaly, jsem se rychle učil česky. A nedělalo mi problém po pár měsících to umět. Stejné to bylo i předtím v Rumunsku.

Čím byste vlastně byl, kdyby ne fotbalista?

Zajímavá otázka… (přemýšlí) Bavilo by mě cestovat, pohybovat se v turistickém ruchu, i když vím, na to člověk potřebuje papír, vzdělání. Já mám vystudovaný management ve sportu na vysoké škole, rád bych se trochu věnoval i španělštině, na kterou teď není čas. Tam se vidím i po kariéře, tato perspektiva se mi líbí, že bych se dál pohyboval ve fotbale, byť chci ještě pár let hrát.

Prý jste se ale v Rakousku živil opravováním židlí, takže manuálně zručný budete, je to tak?

Já nemusel pracovat, ale vedl jsem tam styl života, který byl jednu dobu šílený. Neměl jsem žádné starosti, jen odpoledne trénink. To bylo čtyřikrát v týdnu, jinak celý den ležíte, nic neděláte. Kávička, oběd, kávička, večeře… A všichni kluci kolem pracovali, já se přitom práci nikdy nebránil. Začal jsem tak občas pomáhat a posledních pár měsíců, kdy jsem tam žil, už jsem chodil pravidelně. Třeba třikrát čtyřikrát v týdnu. Ve finále jsem dělal pro firmu, která spolupracovala se Steelcase, což je výrobce nábytku do kanceláře. S kolegou jsme jezdili lidem vysvětlovat, jak na těch židlích mají sedět, aby je nebolela záda, nebo jsme jim nábytek vozili a montovali. Bylo to super.

Asistent Hapala Neček: Trénovat Baník je pocta, Pavla bych nikdy neodmítl

Atypický fotbalista…

(pousměje se) Tak to víte. Za prvé dvě výplaty, za druhé jsem si ukázal, že jsem schopný manuální práce, v životě se neztratím a uživím se i jinak, než fotbalem. Dokonce, když jsem rekonstruoval byt, hodně věcí jsem si udělal sám. Třeba plovoučku. Manuální práce se nebojím, preferovat budu ale fotbal.

Třeba pozici agenta, či manažera?

Víte, fotbalově si občas říkám, že kariéra mohla být lepší, ale celá ta cesta mi dala do života hodně. Bylo důležité pro mě, jako člověka. Nejvíc mě ovlivnilo, když jsem v Rumunsku spadl z hrušky, protože po super začátku a podpisu zajímavé smlouvy to šlo jen dolů. Od mračícího se trenéra po finanční problémy. To mi ale dalo nejvíc. Pak už mě ve fotbale nic nepřekvapilo.

Kdo vás nejvíc ovlivnil?

To bylo průběžné. Když mě klub kupoval ve třinácti letech a pět šest let mě trénoval Miloš Joksič, tak on měl na mě velký vliv. Vděčím mu za mnohé. Na druhé straně každý trenér vás trochu ovlivní a naučí. Vyloženě jednoho člověka nemám, spíše jsem si šel svou cestou. Pokud jde o práci agenta, mám kamaráda, který je se mnou od prvního dne, kdy jsem v Česku, a už jsme se bavili, že bych to mohl po kariéře dělat s ním. Nechávám to otevřené, protože jak říkám, věřím, že pár let fotbalu ještě před sebou mám.

Hodláte zůstat v Česku?

Ano. I s přítelkyní, která také není odsud, jsme spokojení. Jedno dítě větší, druhé na cestě a v Ostravě jsme jako doma.

Budete mít v synu Lukovi nástupce?

Uvidíme, zatím hraje v Baníku v U7, a baví ho to. Celý den by kopal do míče. Záleží na něm. Já ho tlačit nebudu. Má před sebou dlouhou cestu, ale hlavní je, že má zájem o sport. Věřím, že v tom bude pokračovat, i když to nemusí být na profesionální úrovni, ani fotbalista. Důležitá je fyzická aktivita, vyplnění volného času, a že se naučí i disciplíně. Nebo bude pilot, protože letadla má rád.

Jan Laštůvka s nadsázkou říkal, že neskončí, dokud ho syn nenahradí. Vy tuto ambici nemáte…

U Laštyho tomu věřím, můj případ to ale určitě nebude. Já to nezvládnu.

O Kuzmanoviče z Baníku se zajímá Partizan Bělehrad, píší v Srbsku