Ndefe o Baníku i Češích: Měl jsem obavy, ale jsou milí. Poznávají mě, což potěší

Věděl jste něco o Karviné, Ostravě, a vůbec Česku?

Nic, vůbec nic. Když mi ale agent řekl, že mě chce Karviná, jen jsem se podíval, kde vlastně leží. Zjistil jsem, že Česká republika, nejvyšší soutěž, tak jsem si řekl: „O.K., jdu do toho“. Ale bylo to docela vtipné, když jsem tady začínal.

Proč?

Když jsem přestoupil a poprvé šel po městě, měl jsem dojem, že všichni na mě koukají. Asi nebyli zvyklí potkat na ulici někoho tmavé pleti. To bylo takové humorné. Celkově vtipných historek by za ty tři roky bylo víc, další ale prozradím třeba až po kariéře. (smích)

Přesun následoval po postupu s Waalwijkem z druhé ligy do Eredivisie. Co přesvědčí Holanďana jít hrát českou ligu?

Ano, postupovali jsme, ale v klubu a v Holandsku jsem byl už čtyři roky, končil mi kontrakt, navíc jsem neměl ideální vytížení. Takže jsme si s klubem ujasnili nějaké věci, a řekli si, že asi je už čas, abych šel. Do toho přišla s nabídkou Karviná a nelituji toho. Byla to velmi dobrá volba. Zajímavá byla ale jedna věc.

Povídejte…

Když jsem hrál ještě v Karviné, jezdil jsem často do Ostravy. A jezdil jsem i kolem Městského stadionu ve Vítkovicích. Přítelkyni jsem pak říkal, že tady jednou budu hrát. A dnes ji vždycky připomenu „Pamatuješ, jak jsem ti to vykládal? Dneska je to realita.“ Na jedné straně neuvěřitelné, na druhé jsem pro to hodně dělal, abych tu byl. Vedla tu vydřená cesta.

Takže už když jste přicházel do Česka, věděl jste, co za klub je Baník Ostrava?

Ne, to ne. Baník jsem samozřejmě neznal. Věděl jsem o Spartě, Slavii, Plzni z evropských pohárů, ale můj první zápas za Karvinou byl proti Baníku. Hráli jsme doma, ale přijeli tam i baníkovci, kterých bylo strašně moc. Hned jsem se ptal, odkud ti fanoušci jsou. Takhle jsem se o Baníku dozvěděl, a i díky nim beru tenhle klub jako jeden z nejlepších v republice.

Galásek o Baníku, trénování a Brücknerovi: Asi ve mně viděl důvěryhodný bod

Poznávají vás na ulici?

Ano. Několikrát, když jsem byl nakupovat, tak se mi stalo, že lidé chtěli podepsat fotku, nebo se vyfotit. Prostě jdu a najednou mě pozdraví, jestli bych neměl chvilku. V Karviné to ještě nebylo tak časté, ale v Ostravě už ano. Kam jdu, vždy se někdo ozve. A abych se přiznal, já mám popularitu rád, užívám si ji a těší mě to.

Vaším spoluhráčem je Jan Laštůvka, který pamatuje poslední mistrovskou sezonu Baníku. Viděl jste fotky, či videa z toho ročníku, kdy Bazaly byly zápas co zápas vyprodané?

Videa ne, ale viděl jsem nějaké obrázky. I z nich je znát, jak tu bylo plno. Opravdu skvělé, zvláštní. Jsem si vědom, že tohle místo má pro lidi odsud velkou symboliku. Ale s Laštym často mluvím, podobně třeba i s Ekpaiem. A s fyzioterapeutem hrajeme šipky.

Jste společenský typ, nebo máte raději svůj klid, a když můžete, radši zůstanete doma?

Jsem introvert. Třeba úplný opak proti Carlosovi (De Azevedovi). Radši jsem doma, když jdu ven, tak na nákup. Občas, když jde tým něco oslavit, tak se přidám, nebo když přijede přítelkyně, tak si zajdeme, ale více se straním. Na Stodolní rozhodně nechodím.

Jaká je česká mentalita? Sedí vám?

Já myslím, že dobrá. (zamýšlí se) Dobrá. K tomu není, co dodat.

Mluvil jste o tom, že na ulici se na vás lidé dívali. I na českých stadionech se občas objeví exces v podobě rasismu. Setkal jste se už s tím?

Já ne. Ano, občas se stane, že na stadionu něco zaslechnu, přece jen lidé řvou různé věci, ale nic zásadního. Zrovna teď naposledy na Slovácku na mě jeden člověk neustále něco křičel, tak jsem se na něj jen upřeně díval a říkal si: „Člověče, proč?“ Ale to jsou jen individuální selhání a výkřiky, obecně se s tím nesetkávám.

Potíže ale měli Beauguel z Plzně, nebo zlínský Conde…

Je to smutné, a holt se někde najde pár jednotlivců, nebo skupinka, kteří tohle dělají. Ano, rivalita mezi fanoušky a kluby k fotbalu patří, ale nemělo by to překročit určitou hranici. Vždyť Češi, Poláci, i Slováci hrají v holandské lize a také jim tam nikdo nenadává. Chová se k nim respekt. Všichni jsme lidé. Ale jak říkám, jsou to jen výkřiky.

Galásek otevřeně: Útěk z Baníku do Tilburgu? Splnily se mi klukovské sny

Je to rozdíl proti Holandsku a Belgii, kde jste také dřív hrál?

V Holandsku jsou také lidé přímí, tady v Česku zase na sebe víc milí. Rozdíl bych ale vidět v životním standardu, jídle. Ale mám rád místní sýry, chutnají jinak než v Holandsku. Celkově mi chvíli trvalo, než jsem si na české jídlo zvykl. A zapomenout nesmím na jazyk. Ten je složitý, snažím se ho však učit.

Jak vám to jde?

Snažím se vždy rozumět aspoň kontextu, když se někdo kolem mě baví česky. Je to náročné, ale už něco umím a tomu, co mluví trenér v češtině v šatně, víceméně rozumím. Fotbalové pojmy jsou jednoduché. Ale jinak se mi tu žije velmi dobře. Karviná je malé město, lidé jsou v pohodě, ale nebylo tam moc co dělat. V Ostravě je to přece jen lepší. Ale už jsem byl na více místech v Česku. Praha, Brno, Olomouc… Jak s týmem, tak i sám, respektive s přítelkyní. Ona má ráda Prahu, já si zase oblíbil Lysou horu. A také kulečník. Chodím do jedné hospody ve městě, jinak mám rád se jen tak procházet po okolí, třeba kolem Bazalů, nebo do centra.

A fotbalově vám česká liga vyhovuje?

Každý ví, že v Holandsku se hraje hodně rychlý a technický fotbal, podle toho tam jsou také hráči. V Česku je vše spíše silovější, běhavější. Vždyť si vezměte, že běžně tu naběháte jedenáct kilometrů, to tam není možné. Zároveň si uvědomuji, že abych se fotbalově dostat výš, na lepší úroveň, tak potřebuji i tu silovou a taktickou stránku. Musím ale přiznat, že jsem byl v šoku, jak moc se v Karviné běhalo. Ze začátku to bylo náročné, ale už jsem si zvykl a nemám s tím problém.

Byl pro vás fotbal jasnou volbou, nebo jste se rozhodoval mezi větším množstvím možností?

Od mládí, když jsem se pustil do fotbalu, věděl jsem, že ho chci hrát, být profesionál a být úspěšný. Je to můj život, hodně jsem tomu obětoval. Vždyť jako kluk jsem denně trávil čas v autobuse cestou do školy a zpět, když jsem se vrátil, tak okamžitě jsem šel na hřiště a kopal do míče. Mám rád také stolní tenis, ale jiný sport, než fotbal, nebyl reálný.

Populární v Holandsku i v Česku je také rychlobruslení…

No, jednou jsem v rámci teambuildingu zkoušel hokej, ale moc mi to nešlo. (zasměje se) A byl jsem i na Vítkovicích, to byl zajímavý zážitek.

Legenda Baníku Vojáček: Někdy zírám, abych se poznal. Co zažil na Camp Nou?

A co nějaká profese mimo sport?

Líbil se mi svět realit. Viděl jsem o tom i filmy, dokumenty, něco jsem si o tom i přečetl, takže to si umím představit, že bych dělal.

A co rodina? Sleduje vás?

Ano, jsem s nimi ve stálém kontaktu a co vím, tak na naše zápasy koukají. Rodiče jsou z Angoly, mám tam také babičku a vůbec velká část rodiny pochází z této země. Moje přítelkyně pak občas za mnou do Česka jezdí.

Dostat se do národního týmu Nizozemska je bezesporu složité, ale reprezentovat Angolu vás nenapadlo?

Já pořád čekám, až se ozve holandská reprezentace. (směje se) Ale ne, to si dělám srandu, buďme realisté. Nicméně to, na co se ptáte, takto přemýšlím. Problémem jsou papíry, pas, takže až se vyřeší, třeba budu blíž právě Angole. Chtěl bych ji reprezentovat.

Jaké jsou vlastně vaše cíle a ambice?

Když jsem byl v Karviné, měl jsem za cíl se posunout ještě výš, do lepšího klubu. To se povedlo, jsem v Baníku, a nyní bych si rád sáhl na nějakou trofej, nějaký úspěch, vyhrát něco. Proto opět makám na maximum. Ani se nemusím vracet domů, klidně tady. Abych řekl pravdu, po Holandsku se mi ani nestýská. Kdybych mohl zůstat v Česku, zůstanu, a žil bych tu.

I po kariéře?

To nevím. To je daleko. Takhle ještě nepřemýšlím.

V sobotu hrajete derby proti Karviné, vy ale budete kvůli kartám jen na tribuně.

Samozřejmě každý hráč chce hrát, bohužel teď nemůžu, zrovna proti Karviné. Mrzí mě to, jsou to pro mě speciální zápasy, které si užívám, oba kluby mám rád. Fandit budu pochopitelně Baníku, chceme vyhrát, potřebujeme body, ale Karviné bych přál záchranu.