Páté místo a 29 bodů krátce za polovinou základní části FORTUNA:LIGY bere Ondřej Smetana, bývalý ligový útočník, střídmě. „Jsme tam, kde jsme chtěli. Ale neuspokojíme se,“ říká v obsáhlém rozhovoru pro Deník, v němž mluví o (ne)projevování emocí, videu v lize, svém podnikání i dalších mladých trenérech. „Inspirací je pro mě David Horejš,“ připomíná šéfa střídačky českobudějovického Dynama, se kterým v neděli (15 hodin) Baník změří síly.

Ve Zlíně jste minulý týden začali druhou polovinu sezony, jaké pocity máte ale z té první?

Po zklamání z výkonu ve Zlíně se mi to hodnotí hůř. Když se ale kouknu na tabulku, nechceme se uspokojit, protože vím, jaký fotbal umí být. Po dobrém výsledku a chvále často přichází rána. Z naší práce – a tím nemyslím jen trenéry, ale i hráče a všechny okolo – mám dobrý pocit. Jsme v pozici, kde jsme před sezonou asi chtěli být, jsme tým, proti kterému se blbě hraje a blbě se poráží. To bych chtěl vypíchnout. Samozřejmě bodů mohlo být víc, skóre mohlo být lepší, ale vše odpovídá páté pozici.

Takže spokojenost?

To úplně nechci hodnotit. To si mohou podle výsledků, výkonů a bodů všichni vyvodit. Pořád je před námi polovina ročníku a vše, co řeknu, nebo si myslím, musíme potvrdit v neděli s Českými Budějovicemi, pak s Pardubicemi a tak dál. Uvědomujeme si, jak jsme dosud hráli, co nás trápí av čem se chceme zlepšit.K tomu máme obrovský prostor, jsme na začátku cesty. Zároveň je ale důležité, že cítíme, že jsme od léta udělali pokrok. To je motivující.

Od března do léta jste jen dojížděl sezonu, pak jste byl ale jmenován trvalým trenérem. Cítíte větší tlak?

Cítím se stejně jako v březnu. Každý zápas chceme vyhrát. To se nemění. Chceme být úspěšní, to je motor, motivace. A tlak je jen dobře. Je to povzbuzující, nikoli negativní. Jak jsem řekl, bodů mohlo být víc, ale to platí pro každý tým. Zvlášť v tak vyrovnané lize. Fanoušci si možná neuvědomují, že je to všude těžké a Baníku nedá nikdo nic zadarmo. Vše si musíme odpracovat.

Takže proti jaru nevnímáte rozdíl?

Mám ještě větší zodpovědnost, ale tým se stále skládá a buduje. Každý trenér má vizi, představu, záměr, který by udělal, způsob hry, jaký by rád praktikoval. A k tomu se chceme dopracovat. Ale jinak nad tím nepřemýšlím. Jsem trenér, mám velmi zajímavé angažmá a chci z něj vymáčknout co nejvíc. A že jsou ode mě očekávání? To vím. Ta jsou od Baníku vždy, ať je na lavici kdokoliv. Nechci ale podlehnout tlakům okolí.

Co tím chcete říct?

Známe svou sílu, přednosti, ale i slabiny a jak jsme schopni hrát, jakým stylem. Víme, proč jsme pátí, proč máme tolik bodů, kladné skóre, množství vstřelených gólů a vypracovaných šancí. Je možné, že ustoupit od svých záměrů, nebyli bychom tak vysoko.

Baníku je vyčítán často čitelný styl hry založený na nakopnutí míče dopředu. Jak to berete?

Úplně v klidu. Ve spoustě zápasech jsme ukázali, že umíme hrát hezky, rychle, přímočaře. Ale když nás soupeř dostane pod tlak, nejsme kombinačně tak silní, abychom to vždy uhráli. Vepředu máme sílu, jsme schopni míč udržet, nebo se prosadit pasem za obranu. Proto hru zjednodušíme. Statistiky mluví jasně. Šance si vytváříme. Není to náhoda. Když nám soupeř dá prostor, umíme toho využít. Když ne, naším záměrem je se tam dostat kombinací. Chceme být komplexní.

A co myslíte, daří se vám to?

Tím, jak hrajeme nyní, vím, že jsme schopni se dostat do více šancí. Odpovídá tomu i počet gólů, který je stejný, jako má Plzeň. To hovoří za vše. I dlouhý míč do volných prostorů, či po lajně, je zbraň, jen ji ještě neumíme naplno využít. Učíme se to. Proto ano, někdy to vypadá, že jen nakopáváme dopředu. Ve spoustě těžkých zápasů jsme ukázali, že umíme i kombinovat. Ale nechci být naivní a za každou cenu předvádět hezký fotbal. Zvlášť ve fyzické, soubojové a důrazné české lize. V ní se jen kombinací těžko prosadíme.

Setkání hráčů Baníku Ostrava, mistrů od roku 1976 až 2004, 31. října 2021 v Ostravě. Pavol Michálik.
Legenda Baníku Michálik má sedmdesát: Nejdůležitější je ráno se postavit na nohy

Proto volíte nejjednodušší styl…

A cestu k bodům. Za to jsem jako trenér hodnocený, to je faktor, který uspokojí i fanoušky. Až budeme silnější, poměr postupného útoku a rychlého protiútoku se vyrovná.

Prozraďte, jak tedy snášíte kritiku?

Víte, třeba noviny skoro nečtu. Právě proto, že by mě to asi ovlivňovalo. Možná negativně. Trenér by měl mít svou vizi, stát si za svým, ale musí se to odvíjet od naší síly a schopností. Když se podíváme do analýz a statistik, jsme zaslouženě tam, kde jsme. To je měřítko. Nějaký názor, pohled i vědomost o fotbale mám, z toho vycházím, a nechci se z toho vyvádět. Kritika bude vždy. Ať tu bude jakýkoliv trenér. Ale o tom to není.

A o čem to je?

Uvědomuji si, že jsem mladý a nový trenér. Dělám to teprve pár let, mám k tomu snad předpoklady, těm věřím, a možná i díky tomu jsme pátí. Vím ale, že mi spousta lidí nevěří, rádi by tady viděli slavnější jméno. Proto každý týden musím dokazovat, že na tomto místě sedím správně, a i když přijde chvála, nic to neznamená. A kritika? To nemůžu vnímat. Své práci věřím, buduji si tady trenérské jméno, a s tím, že to mám těžší, jsem se naučil žít. Jsem ale vděčný, že tu můžu být. Od března tady vidím velký posun.

U týmu?

I u sebe. Za ten půlrok to pro mě byla obrovská škola, že tuhle zkušenost určitě zhodnotím. A tlak si nepřipouštím.

Neříkáte si, že růst až k áčku Baníku byl moc rychlý?

Nad tím jsem nepřemýšlel, ale s každým postupem se utvrzuji v názoru na fotbal. Že můžu té své cestě věřit, protože fotbal stavím na stejných principech, ať už to bylo v Petřkovicích, nebo je to teď v Baníku. Fungovalo to tam, funguje to i tady. A zase… na co bych měl vlastně čekat? Proti světu je v Česku mladých trenérů málo, třeba ve srovnání s Německem. Tady by ten čas měl ale také přijít.

V lize už jsou třeba Martin Svědík, Jiří Jelínek, či David Horejš…

Možná to přichází. Je to nevyhnutelné, starší musí jednou do důchodu. (usmívá se) Ale třeba cesta Davida Horejše je příkladná. Inspirativní. Dostal šanci, několikrát ho podrželi, je tam dlouho. Vedení vidí, že dobře pracuje, má výkony, a i výsledky přišly.

Před časem jste v rozhovoru pro Deník řekl, že vás hodně ovlivnil Stanislav Griga. Platí to?

Ano. Poprvé jsem u něj vnímal chování, přístup, i práci trenéra. Byl tak komplexní, že jsem si od něj vzal hodně. Ale pokud jde o nezkušenost, nechci, aby to byla moje berlička nebo alibi. Pořád přemýšlíme nad tím, co je v daném zápase, programu, proti určitému soupeři, nejvhodnější. Abychom mohli střídat, hrát intenzivně i po šedesáté minutě, kdy se převážně rozhoduje. Ne vždy je to rozhodnutí správné, pak to ale řeknu, že jsem udělal chybu. A třeba i z nezkušenosti. Bez ohledu na odtrénovaná léta se ale stává, že daná strategie, sestava, či střídání jednou vyjdou, podruhé ne. Pak si to musíte správně vyhodnotit a poučit se.

Finále fotbalového poháru MOL Cupu: FC Baník Ostrava - SK Slavia Praha, 22. května 2019 v Olomouci. Na snímku Bohumil Páník.
Páník o Karviné, konci v Baníku i Barošovi: Žádná válka, vše jsme si už vyříkali

Vám byla právě střídání a jejich čas také vyčítána…

Uvědomuji si to. Jak říkám, je nutné se poučit.

S těmi 29 body v tabulce po šestnácti kolech jste tedy spokojený?

Těžká otázka. Nemůžu odpovědět ano, nebo ne. Ani nevím, jestli bych to před sezonou bral. Buď bych se uspokojil, nebo byl neslušný, nepokorný. Jsme tam, kam patříme, kde jsou naše síly. Mohlo to být lepší, ale jdeme dopředu. Tým pracuje, má charakter, nevzdává se, umí hrát kombinačně i rychle. To je základ naší cesty.

Kdy vám bylo během podzimu nejhůř?

Asi na Slavii. Jeli jsme tam v očekávání, ale ta se neshodovala s realitou. Slavia nás brala vážně, připravila se, my jsme to nezvládli. Bylo to špatné. A pak když jsme prohrávali v Olomouci. Těžký zápas, Sigma hrála, jak jsem ji letos neviděl. Rychle, důrazně, nedala nám prostor, ale dostali jsme se do toho a dokázali si, že i když jde o kvalitního soupeře, šancí si moc nevytvořil. Jistě, pomohla nám červená karta, ale zatlačili jsme je, vyrovnali. Tam to bylo možná ještě horší a nepříjemnější než v Edenu, protože jsme to chtěli i kvůli fanouškům zvládnout. Ale to jsou zkušenosti, které nabírám. Jiné to bylo s Plzní. Sice jsme prohrávali 0:2, ale já byl klidný.

Opravdu?

Výkon nebyl špatný, cítil jsem, že máme sílu, a když vstřelíme kontaktní gól, bude mít Plzeň problémy. Stalo se. Když jsem viděl její hráče, třeba Kopice, jeho řeč těla a jak kouká na čas, bylo jasné, že vyrovnáme. Tým si věřil. Jen to ukazuje, kam jsme se dostali. I se Slováckem byl dobrý zápas. Škoda výsledku. Těší mě, že jsme si to rozdali se Spartou. Jen jsme se přesvědčili, že se jim umíme vyrovnat, nebo je i předčit. Nakonec jsme byli zklamaní, že jsme nevyhráli. Teď už se na nás všichni chystají.

Trochu jste „proslul“ tím, že nedáváte najevo emoce. Nejvíc asi po vyrovnání na 2:2 se Spartou, případně po rozhodujícím gólu v Karviné. Ani jednou jste se příliš neradoval…

Třeba v Jablonci jsem skákal, ale přišel VAR a gól odvolali. Jsem vycvičený, raduji se až po zápase a věřte, že jsem extrémně šťastný a rád za výhru. S VARem ale nevíte. V Karviné ještě nějaká minuta chyběla a pořád jsme mohli inkasovat. Navíc ten průběh a naše hra nebyly ideální. Sparta? Byl jsem naštvaný, že nevedeme. Dvakrát jsme inkasovali z ničeho, zahodili jsme šance, takže bylo těžké se radovat z gólu na 2:2. Spíše člověk přemýšlí nad tím, jak ještě neinkasovat nebo to ještě zlomit během těch zbývajících pár minut na svou stranu. Třeba střídáním. Podobné to bylo i s Plzní. Jinak ale emoce ukazuji až až. Na hráče řvu, povzbuzuji je, komunikujis nimi. Úplně leklý nejsem.

Jaký máte na VAR názor?

Ve Zlíně nám pomohl. Na druhé straně to vyvolává na stadionu emoce, lidé cítí křivdu, ublížení, nervozitu. I rozhodčí jsou pod větším tlakem. Není to pro ně lehké. Samozřejmě nemohou vidět vše, jak je fotbal rychlý, každý udělá chybu, proto by se VAR měl využívat jak v Anglii. Minimálně, citlivě, nechat hru víc plynout a ne sledovat každou situaci.

Co kdybyste vy jako trenér měl právo třeba dvakrát za zápas si vybrat coach challenge, jako je to v hokeji?

To nevím. Samozřejmě by nám to asi pomohlo, kolikrát by nám to i ublížilo, protože každý tým to dnes vidí na střídačce na tabletu. Za mě bych fotbal nechal starým fotbalem tak, jak byl, a video využíval jen v krajních možnostech. Primárně na brankové čáře, případně na situace ve vápně a ofsajd. Měli by to ale soudit sudí přímo v přenosovém voze, aby se hra tolik nezdržovala tím, že hlavní běží ještě k monitoru. Stejně kolikrát ani z videa nepoznáte, jestli jde o ofsajd. Nebo faul. Ale chápu, že to má přínos, je tu mistrovství světa, Liga mistrů, zápasy, kde o hodně a tenhle dozor tu patří. V Anglii to ale tolik neovlivňuje samotnou hru.

Setkání hráčů Baníku Ostrava, mistrů od roku 1976 až 2004, 31. října 2021 v Ostravě.
Jubilant Komňacký slaví sedmdesát: Bazaly, to je Baník. A Baník, to je fotbal

A vy byste nechtěl mít tu pravomoc volby videa?

Ani nevím. Podle mně by to ještě víc zpomalovalo hru. Fotbal by měl být rychlý, intenzivní, dynamický, a nikoho na stadionu nebaví pět minut čekat na verdikt. Sami jsme si tu doma zažili, že se řeší každá blbost. Proč u videa to neřešili rovnou a nepomohli hlavnímu rozhodčímu? My bychom pak hned mohli hrát.

Kromě fotbalu jste se zabýval také podnikáním v dopravě a stavebnictví. Jak to máte teď?

Dříve jsem sice trénoval, ale na nižší úrovni a nešlo dělat jen to. Logicky. Dneska už je to jinak. Sice se pohybuji nadále v realitách, v malém měřítku se zabývám nemovitostmi, děláme rekonstrukce bytů, ale mám kolegu, který to má v podstatě celé na starosti. Já se tím prakticky nezaobírám, fotbal je jasná priorita, nedělám nic jiného. Ani není čas. Ano, dává mi to nějakou finanční svobodu, a vědomí, že když nebude fotbal, nejsem na něm vyloženě závislý, a práci mám. Věnuji se tomu ale jen hodně okrajově.

To je ale asi sen každého podnikatele, ne?

Přesně tak.

Jaké bylo opustit jistotu a jít do složitých fotbalových vod?

Jsem u toho dlouho. Když jsem ukončil kariéru, pustili jsme se do toho s bývalou manželkou. Hlavně ona. Já to měl alternativu k fotbalu. Něco, co je časově schůdné, dá se to skloubit, zároveň tomu i rozumím. Přechod čistě k fotbalu ale proběhl přirozeně. Nebylo to plánované, ani ze dne na den. Fotbalu bylo víc a víc, už vlastně když jsem odešel do tehdy druholigových Vítkovic.

Je těžší vést podnikání, nebo tým dvaceti fotbalistů?

Je to jednoduché. Fotbal je mé přirozené prostředí, tady mě to baví, naplňuje, je to svým způsobem i koníček. Jsem v něm od dětství. Kdežto tam to byla prostě práce, aby člověk vydělával.

Jaký jste šéf?

(zasměje se) Myslím, že ne vždy úplně dobrý. Možná bych mohl být i klidnější. I když tak nepůsobím, dokážeme si říct věci, které nejsou příjemné, ale jsou třeba. Umím být náročný na sebe i okolí. Zeptejte se kondičáků, ti to schytávají nejvíc.

Mohl byste pracovat třeba manuálně?

To by bylo horší. (pousměje se) Netuším. Ani nevím, co bych místo fotbalu dělal. První smlouvu jsem měl v devatenácti. Abych se stal profesionálním fotbalistou na úrovni, vše jsem si vyběhal, vybojoval, vykopal. Po fotbale jsem začal dělat právě reality, pak trénovat. Bylo to finančně přínosné, tak jsem u toho zůstal. Fotbal mi dal hodně, vděčím mu a vážím si ho. A teď znovu. Podruhé v životě můžu dělat, co mě baví a být v nejvyšší společnosti.

Přitom jste začínal s hokejem, že?

No, s Tomáše Grigarem, gólmanem Teplic, jsme ho hráli. A bavilo mě to, myslím, že mi to i šlo. Ale pak mě rodiče přehodili přes plot, asi se jim nechtělo vstávat a vozit mě na ranní tréninky. (usmívá se) Otec fotbal úspěšně hrál, navíc já dělal vícero sportů. Kromě hokeje i basketbal, nebo tenis… Nakonec vyhrál fotbal.