Osobnost Deníku

Velmi zdatně mu sekundoval tenis. „Do čtrnácti, pak jsem si už musel vybrat,“ přibližuje rodák ze Smilovic, jehož přesun z Čech do Ostravy byl však dlouhý proces, který stál funkcionáře Baníku nemálo úsilí. „Už si ze mě dělali kluci v šatně srandu,“ usmívá se Kubala, který také přiznává, že start do nového angažmá vysněný zrovna není. „Představovali jsme si to jinak, hlavně bodově. Není to tak, že bych mohl říct, že je to super,“ dodává.

Přiblížíte pocity, když byl přestup do Baníku hotový?

To bylo super. Určitě je to pro mě krok dopředu. Celá rodina byla ráda, že jsem zpět. Slovácko ještě tak daleko nebylo, ale Hradec ano, navíc jsme hráli v Boleslavi. Samozřejmě jezdili na každý zápas, ale bylo to těžší. Nejvíc spokojená je mamka, že jsem blíž. Přece jen z domova jsem od patnácti šestnácti let, myslím, že to ocenili i prarodiče, že se na mě mohou přijít pohodlně podívat.

Pro ně je asi ještě složitější cestovat stovky kilometrů…

Určitě. Na Moravě se vždy snažili dojet, jen záleželo na počasí i ročním období. Ale teď to mají kousek, asi nejblíž, co to jen jde. Jsou rádi, i když děda cestoval i do Boleslavi. Těšil se, že do Hradce to bude mít blíž, tak jsem mu to ještě přiblížil. (usmívá se)

Prostředí na Bazalech už moc asi nepoznáváte, že?

Když jsem byl doma u našich, jezdil jsem kolem, viděl jsem, jak se to tady změnilo, co se událo, ale uvnitř jsem nikdy nebyl. Celkově je tu super zázemí, od tréninkových ploch až po vnitřek. Je to velký krok dopředu. Na druhé straně je pravda, že já tolik ze starých Bazalů nepamatuji, moc jsem se tu nedostával, protože jsem trénoval na Šoupalce. Jen jsme s rodiči chodili na fotbal. I pro mě je to tady nové.

A na Šoupalce jste se potkal s někým, kdo si vás pamatuje?

Určitě, třeba trenér Plaskura, který mě vedl. Ale lidí, které si pamatuji, je tady víc. Zejména jde o trenéry. Ale není toho moc.

Vybavíte si, čím jste Baník zaujal? Kdo si vás všiml?

Já si jen pamatuji, že jsem v Třinci hrál o ročník výš a byli jsme tu někde na turnaji v hale a vím, že jsem dal hodně gólů. Tím jsem asi vzbudil zájem a potom se to upeklo. Víc si ale nevybavím.

Proč jste tehdy už po roce skončil a vrátil se do Třince?

Byl jsem v žácích, po roce v Baníku se přecházelo z malého hřiště na velké. S tím souviselo i méně hráčů. Navíc jsme se s rodiči domluvili, že moje pozice tady není taková, že bych hrával, měl vytížení a jasné místo, přičemž pro naše to bylo náročné dojíždění do Ostravy a zpátky. Proto jsme se dohodli, že se vrátím do Třince, ale za další rok jsem odcházel do Slovácka.

Ze Slovácka se v kádru znáte s Janem Juroškou, ale ročníkově jste na tom podobně jako David Buchta a Filip Kaloč. Potkali jste se v Baníku?

Ano. Potom jsme se potkávali i v reprezentacích. Třeba i s Jirkou Letáčkem. Celkově tady znám hodně kluků, což mi pomohlo v adaptaci a začlenění se do týmu. Někteří kluci z toho našeho ročníku to dotáhli dál, jiní méně, ale vzpomínky jsem si nesl celou dobu. Hrát za Baník pro mě hodně znamenalo.

close Fotbalisté Baníku Ostrava (v bílém) v nedělním duelu 3. kola FORTUNA:LIGY v Plzni. info Zdroj: FC Baník Ostrava zoom_in Filip Kubala (vpravo).

Byl Baník pro kluka z regionu cílem?

Pro mě určitě. A troufám si říct, že i pro spoustu dalších. Celý region, kraj, má tu a tam i jiné ligové týmy jako Karvinou, nebo Opavu, pak kluby ve druhé lize, ale Baník je vrchol. Zároveň dosažitelný, protože je to blíž, než jít někam do Prahy. Rodina vás má blízko a máte šanci bojovat o místo v lize, ve velkém klubu. Pro mě to bylo nejvíc, kam jsem se mohl dostat, protože naši by mě ve třinácti do Čech určitě nepustili.

Inspirací pro mládežníky je A-tým. Kdo byl vaším vzorem?

Já jsem nikdy neměl určitý vzor, pro mě byl vždy velkou motivací ligový fotbal, ať už jsem se šel podívat na Baník, nebo později na Slovácko. Že prostě když budu dobře trénovat, dám tomu vše, tak šance přijde a třeba budou jednou lidi chodit koukat na mě. To bylo rozhodující. Postupem času jsem měl i já své oblíbence, ale nikdy jsem nevzhlížel k jednomu jménu. Vždy si snažím vzít od někoho něco.

Pokojíček vylepený plakáty jedné osobnosti tedy nemáte…

Ne, ne. Jsem spíše na týmy a to mi asi zůstalo. Třeba vím, že jsem fandil Arsenalu, protože tam byli Van Persie a Fabregas. Postupem času jsem přecházel s hráči, takže jsem fandil nejrůznějším klubům. (usmívá se) A teď přeji asi Juventusu.

Vy jste byl vždycky útočník?

Právě že ne. V obraně mě to nikdy nebavilo, ale zrovna když jsem přicházel do Baníku, jsem byl střední záložník. To platilo do dvanácti třinácti, až potom v Třinci a na Slovácku jsem se přesunul o patro výš. Jelikož jsem dával hodně gólů, tak jsem tam už zůstal.

A co jiný sport? V Třinci je populárnější hokej…

Táta hrával až asi do dorosteneckého věku hokej i fotbal, takže se to nabízelo. Nakonec si naštěstí vybrali fotbal, protože k němu mám blíž.

Oni? Rodiče rozhodli za vás?

Ano, táta, který mě ve Smilovicích začínal trénovat. Chvilku jsem tam byl s ním a pak jsem zamířil do Třince. Beru to tak, že za mě rodiče rozhodli, protože mě mohli vzít na hokej, vyzkoušet i další sporty, ale nejblíž mi byl fotbal. Ale na hokej do Třince chodím, fandím mu, mají za sebou čtyři tituly, což je famózní. Když jsem byl ale malý, tak k hokeji jsem se nikdy nedostal. Spíše jsem hrál tenis, ten mě bavil. I závodně. S fotbalem jsem ho dělal do nějakých čtrnácti let, pak jsem se rozhodoval, co upřednostním.

Proč vyhrál fotbal?

Protože jsme se rozhodli ke kroku jít do Baníku, to byl klíčový faktor. Když byl čtyřikrát týdně trénink, zápasy, cestování, tak už na tenis nezbývalo moc času. Proto jsem zvolil fotbal. Vlastně Baník porazil tenis. A své sehrála i škola, jelikož jsem šel na gympl.

Přemýšlíte někdy, jaký byste byl tenista, a kde byste byl?

Teď už ne, ale dřív ano. Víte, já jsem spíše pro kolektivní sporty, neumím si představit, že bych hrál jen sám za sebe. Není to nic, co bych chtěl dlouhodobě a profesionálně dělat. Když jsem pak hrál fotbal v pozdějších letech na vyšší úrovni, tak jsem si to uvědomil. Ale to pozná jen ten, kdo hraje obojí.

Nyní jste zpět v Baníku, nicméně přestup se táhl. Kluby byly dohodnuty, vy také, nicméně vše „viselo“ na Ondřeji Šašinkovi. Nebyl jste nervózní?

Já to tak ani nevnímal. Samozřejmě se to táhlo, bylo to divné, kluci si ze mě už dělali srandu, když já přišel z posil do kabiny jako první, po mě dorazilo sedm dalších, ale všichni byli hotoví, podepsaní, jenom já ne. To byl člověk trochu nervóznější, ale jinak ne. V Hradci jsem měl výstupní klauzuli a věděl jsem, že to dopadnout musí. Bylo jen otázkou času, kdy to kluby uzavřou. Byl do toho zapojený i Ondra Šašinka, kde se to trochu zdrželo, ale věřil jsem, že se to dotáhne do úspěšného konce.

Už jste v Ostravě usazený?

Ano. Ze začátku jsem byl u našich, takže jsem dojížděl, ale potom jsme s přítelkyní zařídili byt a teď už bydlíme.

Prý jste měl zajímavé entrée, když jste chtěl číslo 27. Je to tak?

(pousměje se) Byla to vtipná historka, ale ne úplně takhle. Dostali jsme na výběr nějaká čísla, když Swed (kustod Michal Chudík) chtěl natočit něco zajímavého, a tak řekl, že chci dvacet sedmičku. Já nad číslem přemýšlel, tohle se mi líbilo, ale věděl jsem, že to nejde. Tak jsem vybral o číslo výš.

Osmadvacítku nosil v mistrovské sezoně Marek Heinz…

Já to tolik neřeším, ale vím to. Prostě je to hezké číslo.

Jaké to pro vás bude hrát v sobotu proti Hradci Králové?

Pro mě speciální, pro celý tým motivace. V těch třech zápasech jsme začínali někdy lépe, jindy hůř, ale bodů je málo, takže je to utkání, které potřebujeme vyhrát. A je jedno jak. Bude to náročné. Vím, že se to říká o každém soupeři, ale máme před sebou hodně práce, těžký víkend a nic jiného, než tři body, není možné.

close Fotbalisté Baníku Ostrava (v modrém) proti Slovácku. info Zdroj: Deník/Petr Kotala zoom_in Filip Kubala vpravo.

Hecujete se s bývalými spoluhráči?

Já se hecuju od rozlosování. (usmívá se) Na ten zápas se speciálně těším, kluci mi také píšou, takže to bude zvláštní, ale my musíme vymyslet něco, díky čemu budeme úspěšní.

Vypsal jste týmu nějakou motivaci?

Zatím ne, ale dostanu se k tomu, protože motivace bude velká. Tak jako předminulý týden bylo speciální Slovácko, teď to bude i Hradec. Určitě vypíšu velkou odměnu. Ještě si procházím hlavou, jaká bude největší motivace pro kluky. Možná společná večeře… Uvidíme.

Patřil jste k těm, kteří v Hradci oddřeli dva roky v azylu. Nemrzí vás, že jste nový stadion už nezažil?

Rozhodnutí odejít nebylo jednoduché, zvažoval jsem ho, ale věděl jsem, že dva roky se na to dřelo. Nebo dva roky… To byl jen ten azyl, ale na stadion tam čekaly generace fanoušků a hráčů. V Mladé Boleslavi to nebylo jednoduché, chodilo tam pět set, tisíc diváků. Ale po rozhodnutí jít jsem věděl, že až to otevřou, bude to velké, obrovská euforie. Jinak to dopadnout nemohlo a takhle má taková událost vypadat. Je mi to trochu líto, já se také těšil na stadion, ale takový je fotbal a udělal jsem dobré rozhodnutí, které mě může mnohem víc posunout.

Pravověrný fanoušek Baníku by vám řekl, že jste se přesunul z azylu do azylu, jelikož ani v Ostravě nemá klub svůj stadion, který by příznivci považovali za domov…

Je to tak, ale já to nevnímám. Ano, je to stadion ve Vítkovicích, kde máme jeden trénink, zápas, jinak jsme celý týden na Bazalech, takže je to jiné, ale není to daleko. Pořád je to Ostrava, lidi chodí, chodí jich spousta, takže hráč to musí brát jako domov. Místo, kam ostatní týmy nebudou jezdit rády a budou to tam mít vždy složité. To je třeba tady vybudovat.

Baník patří v Česku k největším klubům, s fanouškovskou podporou souvisí i tlak. Jak ho vnímáte při srovnání se Slováckem, či Hradcem?

Je to jiné, to cítíte od prvního momentu, kdy přijdete a dýchne na vás klub i jeho historie. Markantní rozdíl, protože tlak je. A je právem. Lidi vás podporují doma i venku, v Liberci i Plzni byl náš kotel plný, měli chorea, byli oblečení v jedné barvě, takže na vás vytváří tlak. Pak je jen na nás, jak se s tím srovnáme, a poznají se i velcí hráči. Slovácko i Hradec jsou rodinné kluby, kde fanoušci v zásadě nic nečekají. Když se daří, hraje se dobře, chodí jich víc a fandí. Když ne, zůstanou jen ti věrní, ale neřeší se to tak, jako v Ostravě. A oprávněně.

Vy si tlak a očekávání nepřipouštíte?

Je to o hlavě, o mentální přípravě, naučit se s tím pracovat. V každém klubu, který chce hrát dobrý fotbal, být nahoře a má fanoušky, tak ten tlak bude. Sparta, Slavia, zahraničí, tam se to vytváří. A je to jen dobře. Hráči se pak mohou posouvat. Osobně samozřejmě vím, že jsou ode mě očekávání, Baník dal za mě peníze, tlak to je, ale já se to tak snažím nevnímat. Chci se soustředit na fotbal a na to, čím mohu být klubu prospěšný.

Vstup do sezony nevyšel, co za tím ve vašich očích je?

Věděli jsme, že výjezd do Plzně bude z prvních tří kol nejtěžší, takže jsme chtěli v Liberci a se Slováckem bodovat, nejlépe vyhrát. Já vím, že je to ohrané, ale měsíc přípravy pro deset nových kluků není mnoho, není lehké se sehrát, když dáte čtyři z nich do základu. Každý je zvyklý na něco jiného, jiný trénink, v Baníku je to odlišné od toho, na co jsem byl zvyklý z Hradce. U někoho je pak adaptace rychlejší, než u druhého. Já jsem z Česka, nemám problém, ale kluci ze zahraničí to mohou mít jinak. Chvilku to trvá. Uběhla tři kola, takže věřím, že na tom budeme lépe a lépe. Víme, že nám chybí góly, lepší součinnost týmu, defenziva, ale jen tvrdá práce nám ty body přinese.

Jak vám vyhovuje spolupráce s ostatními a především pak Abdullahim Tankem?

Určitě to není stoprocentní, pořád si zvykáme. On má v sobě hodně prvků, které nejsou v české lize obvyklé. Potřebuje dostávat míče, aby se naučil, kam má naběhnout, protože rychlost má obrovskou. To je třeba sladit. Laco Almási má zase jiné přednosti, takže se nejprve musíme navnímat a pak se dát dohromady. Cítím, že se to zlepšuje, ale útočníci se hodnotí podle gólů a asistencí. Až přijdou, tak budu moci říct, že je to dobré.

Zatím Tankovi vytváříte šance, on je ale zahazuje…

Samozřejmě i pro mě by bylo lepší, kdyby ty šance proměnil. Oběma by nám narostlo sebevědomí, hrálo by se lépe celému týmu. On je kluk s potenciálem, jen se potřebuje trochu zklidnit v zakončení. Já věřím, že je to jen o čase a on ty góly dávat bude. Když mu budu šance vytvářet a on proměňovat, budu jen rád.

V Liberci jste hrál v útoku s Ladislavem Almásim, se Slováckem převážně na kraji, v Plzni zase ve středu hřiště. Trenéři vás posouvají sestavou jak figurku na šachovnici, co myslíte?

Oba první zápasy jsem začínal v útoku, ale po čase jsem byl přesunut do strany, protože je to ovlivněné tím, v jakém rozestavení hrajeme. Proti Slovácku jsem začal na hrotu, Abdullahi na kraji, ale patnáct minut to nesedělo, tak trenér výborně zareagoval, prohodil nás a už to šlapalo. Ve Slovácku jsem hrál na všech třech postech – na kraji, pod hrotem i na hrotu. Nemám s tím problém, i když samozřejmě je lepší mít jednu pozici a být v ní perfektní, ale variabilita je i pro trenéry lepší.

Jaké máte pocity ze svých výkonů?

Něco se povedlo, něco ne, v globálu je to pro nás málo, protože jsem dal břevno, tyčku, připravil šance, ale kdybych dal góly, tak jsme výš. Jsem k sobě kritický a vím, že když přispěji, půjdeme jako tým nahoru. Že některé věci nedotáhneme, nás prostě sráží.