Olympiáda v Deníku

Vy už jste na Hlubině dlouho, že?

Šest, nebo sedm let. V této funkci. Předtím jsem tu byl čtyři pět let jako hráč. Ale to lovím z paměti jen tak zhruba, protože jde o velkou historii. (usmívá se) Později – už ve funkci – jsem občas šel na hřiště, ale spíše symbolicky pod Honzou Woznicou. Myslím, že to bylo v Orlové. Ale už pro zábavu. Těch šest let je ale jak třicet.

Když se kouknete kolem sebe, na zázemí Hlubiny a to, kde jste, co to ve vás vyvolává?

Těžká otázka. Určitě velký kus dřiny, který za tím klubem stojí. Pamatuji si dobu, kdy jsem tu jako hráč hrál městský přebor a chtěli jsme postoupit do I.B třídy a pak nahoru. U toho byl i Patrik David, nynější předseda. Byla tu stará budova, šikmá, polorozpadlý stadion, tohle je úplně jako nebe a dudy. Vše se zvedlo. Od zázemí po kvalitu managementu i hráčů, kteří sem dnes přichází. Máme tady i mládež, vše se rapidně posunulo úplně jinam. Jak říkám, pořádný kus práce. Přitom i dnes přijdu na stadion a říkám si: Jo, super, zase jsme to posunuli, ale na tom nebo na tom zapracujeme. Prostě hledám možnosti, kam se sunout dál. A nejen já.

Tak kde?

Máme tady tréninkové loučky, které chceme dobudovávat, zase se posunout. Je také vize dalšího hřiště. Hlavně se nezastavit a jít dál. Hledat nové příležitosti.

Vzpomenete si na své první pocity, když jste na Hlubinu přišel?

Pamatuji si to živě. I když je to už pár let, tak je to má první myšlenka ve spojitosti s Hlubinou. Chodil jsem na střední školu, na bývalé NH, které už neexistuje. Přivedl mě tu trenér Klíma, který byl tělocvikář. První zápas jsme hráli proti Slovanu Ostrava a dostali jsme osm, možná deset, nula. Byla tu i přítelkyně, tak jsem si říkal, kam jsem to vlastně přestoupil. První zápas taková rychta. Pak jsme se ale postupně zvedali, víc na sobě makali až přišly i výsledky. Jen se dlouhodobě nedařilo udělat ten krok do I.B třídy. Tehdy jsem pocítil, že chci hrát vyšší soutěž, tak jsem přestoupil do Darkovic, pak do Hrabové, kde byla I.A třída a vzápětí jsem se vrátil do Hlubiny, kde jsem měl kamarády. Už se tu hrála I.A třída. To jsem chtěl. Ale jako první si vybavím debakl na Slovanu.

Takže první postupy Hlubiny vás vlastně minuly…

Já jsem byl u skoropostupů, kdy ani jeden nevyšel. Klukům to klaplo až následně, když já přestoupil. Trochu si říkám, že to možná bylo mnou. (usmívá se) Jsem lehce smutný, ale štace jinde mi daly hodně herních zkušeností, potom jsem se vracel jako lepší hráč. Kluci si to ale zasloužili, protože klub dlouhodobě na postup měl, jen tomu chyběl ten poslední krůček.

Později jste si to vynahradil u postupů do krajského přeboru a dál…

U toho jsem byl. Já se vracel do I.A třídy, kdy první rok jsme byli dole, nebo uprostřed, pak jsem ještě hrál, odehrál jsem velkou část sezony, a postoupilo se ze čtvrtého místa. Jenže na konci letní přípravy jsem si urval křížové vazy a už jsem do toho potom nikdy reálně nezasáhl do zápasů A-týmu. Chtěl jsem se vrátil, pracoval jsem na tom, vždyť koleno drží, proto jsem mohl pomoci béčku, ale časově už se to nedalo skloubit s fungováním v managementu. I když jsem ještě oficiálně tedy hráčskou kariéru neukončil, byť mám plán a blíží se to. Něco bude.

Dárkový koš si můžete předat vlastně sám, že?

Už jsem klukům říkal, že poslední start bych si mohl připsat třeba ve třetí lize. Aspoň na minutku. A pak si předat ten koš. Ale ne, nebudeme přehánět. Žádnou velkou díru do světa jsem neudělal, takže to asi jednoduše oznámím na sociálních sítích.

Jak jste se dostal až do funkce sportovního manažera?

Štěstí v neštěstí. Urval jsem si vazy, a do té doby vedení klubu fungovalo na bázi jednoho člověka, který zastával vše. Jenže my tehdy postupovali do krajského přeboru, došlo i na malou obměnu kádru. Nižší soutěže jdou odehrát v jedenáct dvanácti lidech, ale tady už ne. Navíc na Hlubině bychom se nespokojili s tím, že po postupu hrajeme o záchranu. Nebo pro obyčejnou zábavu. Chtěli jsme víc, jsme ambiciózní a já především. Zvlášť, když tady dlouho působilo jádro týmu ze Zábřehu z malé kopané, kdy kluci byli naučeni vyhrávat a bojovat i s většími soupeři. Zároveň jsem věděl, že tu chybí člověk, který by řešil skladbu týmů, přestupy a tak. Tehdy to bylo jednodušší, dnes je konkurence velká. I v I.A třídě. A když jsme šli do kraje, bylo nás tady devět.

Bylo tak třeba tým doplnit a vy jste se toho ujal…

Chtěl jsem, aby klub pokračoval v úspěších a kluci hrají fotbal na úrovni. Jenže hráči nebyli, tak jsem ze své iniciativy začal řešit příchody. Byli to kámoši, známí z okolí, na které se to pak nabalovalo. Postupem času ta funkce nabírala na důležitosti, kdy i ten tým stoupal, mělo to výsledky, takže vše se sešlo. Ale dostal jsem se k tomu jak slepý k houslím.

Kdy jste si řekl, že by ta funkce mohla mít nějakou úroveň?

To koleno se léčí skoro celý rok, pak půl roku trvá, než se vrátíte k fotbalu. Mně bylo šestadvacet, na žádnou první druhou ligu to nebylo, a už jsem tušil, že klukům ani na této úrovni nebudu moci pomoct. Klub i prostředí ale mám rád, a vlastně když skončíte, máte dvě možnost. Buď pískat, nebo mít funkci v klubu. Druhá varianta byla lepší a proto jsem si začal budovat cestu na druhém fotbalovém břehu.

close Sportovní manažer Unie Hlubina Petr Petrov. info Zdroj: Unie Hlubina zoom_in Sportovní manažer Unie Hlubina Petr Petrov.

Vzpomenete si na své první regulérní jednání, kdy jste se s někým sešel a roli hrály i peníze?

Určitě. Nedávno jsem to dal na facebook, protože jsme se zrovna s tímto hráčem rozloučili. Třetí ligu už hrát nechtěl. Stoper Jan Tomek, který přišel ze Staré Bělé. Pamatuji si to živě, kdy jsme si sešli v obchoďáku, jemu bylo osmnáct, ale už nějakou dobu hrál za muže. Vybírali jsme si mezi ním a Macíkem, který je teď tuším ve Frenštátu. Macík byl zkušenější a silovější, kdežto Tomkič byl mladý klučina. A tam hrály roli finance, protože Máca chtěl poměrně dost, což jsme dát nemohli. A dodnes to s nimi nepřeháníme. Proto jsme zvolili „levnější“ variantu, ale zato perspektivnější. To byl můj první podpis. Byl malé chvístko, chtěl to dotáhnout do třetí ligy a dlouho jsme to tu spolu táhli. On byl první, u koho byly schůzky, jednání i podpis.

Přitom na Hlubině ještě nedávno v divizi působili i hráči, kteří postupovali už od městského přeboru. To bylo zajímavé, nemyslíte? Jak bylo ale těžké se s těmito hráči rozloučit, říct jim, že už musí z kola ven, i když jste byli kamarádi?

Je to asi jedna z nejméně vděčných rolí sportovního manažera. Často jsem na to i naštvaný, protože kamarádů tímto ubývá. Kluci mají svá ega, jsou to fotbalisté a těžko koušou negaci nebo ukončení. Na mě je ta práce jim to říct a vykomunikovat. Neříkám, že jsem z toho smutný, ale mrzí mě to, protože i ve fotbale to mám nastavené, že jsem ve funkci a dělám vše pro to, aby tým i klub prosperovali. Nemám k tomu citovou vazbu. Poté jdu ven a vnímám ty kluky jako kámoše. Já ty věci odděluji, jen mám dojem, že druhým směrem se to neděje a to pak mrzí. Dost často se neshodneme a to ukončení není šťastné. Ale je to sport, fotbal, a takhle to funguje. Někdo to pochopí, jiný ne.

Změní se jejich postoj později?

Někdo po měsíci, po dvou napíše, že to chápe, že se sejdeme. Ale je to těžké. Jsem rád, že to kluci vytáhli z města až nahoru, třeba do divize, což dokázali hlavně týmovým duchem. Všechny charakterizují výhry, pro které jsou narozeni. Vždyť my hráli město a v přátelácích jsme poráželi soupeře z krajského přeboru. Takové ty souboje Davida s Goliášem. Typický fotbalový příklad, kdy outsider může porazit ten velký tým.

A které jednání bylo nejtěžší, že to byla doslova licitace?

Musím zaklepat, že se nám podaří dotáhnout většinou – v osmdesáti procentech – koho chceme. Finance jsou dnes nejzákladnější prioritou v rozhodování hráče a většinou to buď u nich začne, nebo skončí. My máme nastavené nějaké stropy, nějaké platy, u kterých většinou začneme, protože někteří mají nesmyslné požadavky. Řeknu příklad.

Povídejte…

Minulý rok měl na přípravu přijít borec z Hlučína. Skončil v dorostu, v mužích nic neodehrál, ale chtěli jsme ho do přípravy, že by mohl dostat šanci i v divizi. Na konci schůzky se zeptal, kolik by dostal, což mi u takového hráče přijde blbé a tímto ho vlastně v klubu ani nechci, když ho v sedmnácti osmnácti letech zajímají peníze. Že mu v Petřvaldu nabízí dva a půl tisíce za zápas. Já to rovnou odmítám a ani dál nepokračuji. Celkově se o hráče pořád s někým přetahujete. Na druhé straně, loni jsme sháněli střelce a měl jsem schůzku s Kubou Teplým, který je teď v Havířově. Všechno super, jsem rád, že byl i upřímný a řekl si rovnou nějakou částku, že je to pro něj priorita. A já na to buď mám, nebo ne. Zrovna u něj to bylo adekvátní, ale my se na takové sumy dostat nemůžeme. Proto jsme se nedohodli.

Přitom vy jste považováni za klub, který v nižších soutěžích neplatí málo…

Jo, jasně. Samozřejmě úspěch přináší i úskalí nějakého lidského chování, kdy si všichni myslí, že za tím stojí neskutečné peníze a těmi je vše vykoupeno. Že se tady platí hráčům desítky tisíc. Třeba jsem slyšel, že Boris Förster tu bere třicet tisíc měsíčně a pod tuhle hranici by nešel. Já se tomu můžu zasmát, protože i když Boris má historii a renomé, tak přicházel s o dost sníženými podmínkami, než jaké měl v Havířově a později po roce jsme mu je ještě o polovinu snížili. Přesto zůstal. Samozřejmě, finance i na této úrovni k fotbalu patří, ale máme své limity. Dělal jsem si průzkum a v rámci třetí ligy se reálně pohybujeme někde na úrovni nižších až středních podmínek.

Opravdu?

Ano. Vím, že v jiných klubech se paušály pohybují úplně jinde. My jdeme cestou odměn za výsledky. Rozhodně to není tak, že by hráči nemuseli chodit do práce. Mají to podmíněné výhrami. Nejsme tam, kde je Petřvald na Moravě nebo Koblov. Ti hrají divizi, nebo dokonce I.B třídu a vím, že někteří hráči berou více, než naši v základní sestavě. To je úplně zcestné.

close Sportovní manažer Unie Hlubina Petr Petrov. info Zdroj: Unie Hlubina zoom_in Sportovní manažer Unie Hlubina Petr Petrov.

Lze u vás nějak přiblížit, kolik provoz A-týmu měsíčně stojí?

Jednou jsem se o tom se sponzorem i vedením bavili a byl bych rád, aby Hlubina byla transparentní klub, aby se co nejvíc pustilo ven mezi lidi. Aby opravdu věděli, co to kluby stojí, jak to vše funguje, protože pak vznikají všelijaké fámy, které nejsou pravda. Lidi tady přitom často dělají jen za drobný příspěvek. Ať už lidé okolo hřiště, nebo trenéři mládeže. Zasloužili by si daleko lepší peníze, ale nejde to, protože podpora sportu je taková, jaká je. Co se týká toho, kolik to stojí. Upřímně, nemám přesná čísla, protože neřeším všechno, ale největší vklad je do A-týmu.

S tím se asi počítá…

Kuriózně s postupem do MSFL nám oproti divizi nestouply nejvíc náklady na platy hráčů, to se bavíme maximálně o deseti procentech, ale na dopravu. To mluvíme o dvojnásobku. Nebo další výdaje jako pomůcky, oblečení, nebo tréninky na Bazalech, jelikož nám kapacitně nestačí naše plochy. Máme i regeneraci, fyzioterapeuta, doktora. Tenhle support také není levný.

Když vypočítáte náklady na platy A-týmu, mluvíme třeba o půl milionu měsíčně?

Myslím si, že každý třetiligový tým se pohybuje někde kolem čtvrt až půl milionu korun. Záleží, jak to má kdo nastavené. Možná má někdo víc. My se ale v tomto rozmezí pohybujeme.

Řekl jste, že angažujete většinu hráčů, které chcete. Jak náročné je dostat kvalitního fotbalistu do Hlubiny?

Zrovna nedávno jsem to řešil. Vždycky je to takové hektické období, kdy se trend hráčů dost změnil. Kdysi se domlouvali hráči třeba měsíc před koncem soutěží a přišli na přípravu. Dneska je to opačně, hráči volí cestu pozdějšího nebo nejzazšího termínu. Třeba týden před přípravou se řeší nejvíce přestupů a zkoušek. Já toho nejsem fanoušek, právě naopak, protože chci hráče mít už u sebe, pod dohledem, když startuje příprava. Bohužel, situace přesně odpovídá tomu, na co jste se ptal. Třeba Teodor Janjuš byl podepsán až týden před soutěží, Honza Fulnek také, protože mu to nevyšlo s Frýdkem. Jsou to hráči nadstandardní kvality, kdy musí ustoupit nějaké nastavené priority. Kdyby měl Messi zájem jít do Hlubiny, tak ho asi neodmítnu, že jo… (směje se)

Hlásí se vám hráči sami?

My trh mapujeme, s Fulnym jsem byl dlouhodobě v kontaktu. Už od zimy. Tyto máme vytipované. Hráčům, kteří se nám hlásí, dáváme příležitost do přípravy, ale máme k tomu nějaký podklad, že měl mít potenciální kvalitu. Byl u nás Bohuslav Musil z Baníku, reprezentant, který o to požádal, že chce zkusit třetí ligu. Nemám problém mu vyhovět. Šly na něj nějaké reference, my ho chtěli vidět, vyhodnotili jsme si to a dál už to v tomhle případě nepokračovalo. Naopak Badošek z Polanky byl vytipovaný, byl na hraně, ale v přípravě zaujal a má pro nás přínos. Někdy se holt poštěstí. Ale vrátím se k otázce okolo pojmu Hlubina. Vždycky jsem nešťastný, že měsíc nebo čtrnáct dní před přípravou ještě nevím, zda ti kluci přijdou, nebo ne. Vyjednávání je běh na dlouhou trať. Řada lidí si řekne, že když jsme vyhráli divizi, všichni k nám budou chtít jít.

A ono to tak není?

Spíše jde o to, že když jdeme do třetí ligy, nemůžeme se ohlížet na hráče krajského přeboru. Musíte jít o level výš, kde jsou ale kluby, které tu soutěž hrají dlouhodobě a jsou zavedené. Měl jsem tu kluky z Hodonína či Blanska, kteří nevěděli, zda tam budou hrát. Nakonec i tak ale couvli a vrátili se tam, kde mají jistotu pozice i nějakých peněz. U nás by nevěděli, jestli nebudeme hrát o padáka, budou nastupovat, co finance… Není to prostě lehké.

Je správné, aby klub jako Hlubina hrál třetí ligu?

Těžká otázka. Chápu, já se snažím dělat vše správně pro klub. I pro fotbal jako takový, protože každý z nás ho může ovlivnit a posouvat. To platí i pro tuhle otázku. Vyšší soutěže by měl hrát jakýkoliv klub, který na to má ambice a splňuje nějaká základní kritéria. Zázemí, finanční stabilitu a podobně. Každý rok řeším, než začnou soutěže, že se kluby hlásí do nejrůznějších nejvyšších soutěží, pak je třetí kolo a pomalu se odhlašují. Nebo se to stane týden před soutěží jako u Znojma. Jak říkám, nějaká kritéria by kluby splňovat měly, jestli chtějí hrát tu nebo tu soutěž. Potom se stane, že by mohl postoupit tým ze druhého místa, má k tomu vše, ale není mu to umožněno. Přitom klub před ním to v polovině sezony odpíská. Nehledě, že to ovlivňuje posun soutěžemi, postupy i sestupy. Pokud jde o nás, my vše, co z mého pohledu požaduje MSFL, splňujeme, takže ano, je to soutěž pro nás. Je to i tím, že jsme se na to dva roky připravovali, abychom nedělali ostudu. Takových týmů není moc. A tím nechci narážet na jiné kluby, jen mi přijde morálně špatné koupit soutěž a pak rychle sestoupit jako u Vítkovic. Nebo stejný případ Vratimova.

Když se loni rozhodovalo, jestli MSFL ano, nebo ne, na které straně jste byl?

Uvedl bych to na pravou míru. Já jsem byl jediný člověk v klubu, který byl proti.

close Sportovní manažer Unie Hlubina Petr Petrov. info Zdroj: Unie Hlubina zoom_in Sportovní manažer Unie Hlubina Petr Petrov.

A názor jste si prosadil. Jak?

Asi svým charismatem. (směje se) Prostě argumenty. Já ten tým znám nejlépe ze všech. Měl jsem připravené i přestupy mladých kluků na zapracování do divize. Takové naše doplnění, které mělo ten kádr rozšířit. Jinak ale nebyl připravený hráčsky ani jakkoliv jinak na třetí ligu. Ani v managementu. Proto jsem byl proti a říkal jsem, že pokud by se do MSFL loni šlo, tak bych skončil.

Evidentně to zabralo.

Jen jsem řekl, jak to vidím. Jsem přímý člověk. V jednáních – i na Baníku – říkám vše napřímo. Myslím si, že by to ve sportu tak mělo být. Cítil jsem to tak, že se svým jménem nebudu pokračovat v něčem, čemu nevěřím.

V létě se mezi lidmi mluvilo, že budete „céčko“ Baníku. Jaká je mezi kluby spolupráce? Záplavu hráčů z Bazalů v týmu nemáte.

Také kluci z toho měli obavu, ptali se, že mají obavu, že tu přijdou baníkovci některých agentů. Všem lidem jsem říkal, že s Baníkem spolupracujeme na stejné úrovni, jako s jinými okolními kluby. Jako s Opavou, Karvinou… Vše na úrovni, na jakou se sluší a patří. Žádný nátlak. Tak jsem to řekl i sponzorovi a vedení, že si nepřeju, aby tady nějaký tlak byl. Chci, aby ten klub měl prostě svou vizi a šel vlastní cestou. To je i pohled sponzora a předsedy. K fotbalu patří řada věcí a pak je na nás, jakým způsobem si necháme ovlivnit fungování klubu, či nikoliv. Vše děláme tak, jak si sami přejeme. Výsledek je takový, jak o něm mluvíte. Přímo z Baníku máme jen jednoho hráče – Jimmyho Perretta. Zbytek je v rámci hostování, kdy se neuchytili v áčku či béčku Baníku, ale přišli z jiných klubů. To neberu, že jsou primárně hráči Baníku, byť jím prošli. Musí nám to ale dávat smysl. A cestou rozehrávání cizinců jít nechceme. To necháváme klubům v okolí.

Zmínil jste sponzora, jimž myslíte Lukáše Semeráka. Jak moc se zapojuje do práce v klubu?

Myslím si, že se zapojuje adekvátně ke svému času. My se s ním snažíme komunikovat maximálně, co to jde. On je vytížený člověk, má na věci okolo fotbalu nás, ale scházíme se často. Minimálně co čtrnáct dní, on-line jsme spolu ve spojení neustále, takže něco řešíme i operativně. S přestupy ho seznamujeme, rozhodně nepřivedeme dvacet hráčů a neřekneme mu: Zaplať. Vše musí mít logiku. A když je něco komplikovanější, tak se tomu přizpůsobíme.

Jak moc je klub závislý na jeho příspěvku?

Velká otázka, kterou si občas s předsedou pokládáme. Máme nastaveny nějaké finanční stropy, plánování do budoucna a každý krok děláme uváženě, jak to jen jde. Nestane se, že najednou přivedeme třeba Kuzmanoviče. Máme tu kluky, kteří i kdyby sponzor skončil, jsme schopni zachovat velkou část kvality fungování toho klubu. Bavím se o mužích, které je nutné sponzorsky dotovat. Mládež si jede svým životem, ta je soběstačná. Ale nemyslím si, že bychom dopadli jako Dětmarovice, nebo další týmy. Hrubá struktura týmu by zůstala, byť nějaký odliv by tu byl. Řada kluků tu je v rámci charakteru a kamarádství, takže věřím, že by to nebylo fatální.

A když byla řeč o penězích, jaký je celkový rozpočet klubu?

Pohybujeme se v normálu třetí ligy. Nějaké povědomí o dalších klubech mám, ale sám nevím, jaký je čistý výdaj našeho klubu. Je to každopádně šest nul, kluby v MSFL se pohybují od 4,9 milionu až po nějakých 20 milionů korun. My se řadíme k té nižší hranici. Ale jde čistě o odhady.

V kádru nemáte – na rozdíl od řady jiných – žádné exligisty. Kromě Gevorga Badalyana. Dočká se někdy fanoušek Hlubiny nějaké osobnosti, nebo touto cestou nechcete jít?

Já to otočím. My jsme tu možnost měli. Byl mi nabízen Laštůvka, byl mi nabízen Bolek, případně Varadi. Všechny tyto persony šly kolem, ale to není vize našeho klubu. My jdeme cestou mládeže, agresivity a progresu. Chceme hrát fotbal, aby lidi bavil a na tohle je nalákat, než na to, že budeme v hlubokém bloku a spíše budou u fotbalu usínat. Ale všechna čest těmto borcům, nicméně bývalí ligisté nezapadají do naší skladby kádru. Nemůžu říct Kuzmovi (Kuzmanovičovi), aby mi chodil čtyřikrát pětkrát týdně a s prominutím žral trávu. To stejné Lašty. Oni už mají to nejlepší za sebou a my hlavně chceme zapojovat mladé hráče. I dorostence. A k nim máme i ty zkušené, byť neprošli ligou. Jinak řečeno, dokud budu na Hlubině, žádný takový příchod se asi nechystá. Jedině, že by to byl můj velice oblíbený hráč a já ho přivedl podobně, jako kdysi Abramovič do Chelsea Ševčenka. (směje se)

A poslední věc. Jste ve třetí lize, mluvíte o vizích. Je ve hře se ještě posunout?

To je spjaté se mnou, protože dost tlačím na ambice. Sám jsem ambiciózní. Já doufám, že bychom mohli mít druhé hřiště tady místo parku, které by mohlo splňovat parametry pro vyšší soutěž. A ve fotbale je možné vše. Vedení jsem řekl, že chci tým v MSFL stabilizovat, zachránit se, být ve středu tabulky, ale do budoucna nám to nebude stačit. Pak bude cílem vrch a jednou třeba postup. Musíte se chtít posouvat. Má osobní vize je za tři čtyři roky hrát tady druhou ligu.

Tak ještě jednou. Patří taková soutěž klubu, jako je Hlubina?

Kdybychom skončili v MSFL první, je třeba si to vyhodnotit, jestli na to máme zázemí, hráče a zda máme druhé lize co nabídnout. Ale my se nikam nehrneme, dokud nám to nedává smysl. V jiných klubech si to představují vše strašně lehce, samé postupy a jen se ženou za nimi. Podle toho pak jejich účast vypadá, že po podzimu mají šest bodů a nedá se na to dívat. Je nutné si to vyhodnotit. Ale bylo by hezké, kdyby to šlo. Já bych byl rád. Je to budoucnost.