Běžela 66. minuta jarního utkání s Hradcem Králové (0:0), když se po běžeckém souboji s Filipem Kubalou svíjel na zemi. Už predikce nevěstily nic dobrého, vše se pak potvrdilo. Přetržení předního zkříženého vazu a měsíce bez fotbalu. O to smolnější, že na situaci nemuselo dojít, protože Kubalovi byl vzápětí pískán ofsajd. „Bohužel se to stalo, už to nevrátím,“ říká Jaroslav Svozil.

Teď už je pozitivní. Do hry sice ještě nezasáhne, ale jeho návrat se blíží. „Mám povoleno úplně vše, až na fyzický kontakt a souboje. V Turecku se s naším lékařem panem Mohylou pobavíme o dalším postupu. Cítím se výborně,“ prohlásil Svozil.

Už tedy trénujete takřka to, co zbytek týmu…
Jo, už v podstatě měsíc běhám, plnil jsem plán, který měli i ostatní kluci a bez problémů. Odběhal jsem všechno, stejné to je i s posilováním, a teď piluji na odrazovce. Prostě věci, které jsou třeba. Pauza byla dlouhá, já měl individuální blok, ale navíc jsem dělal i to, co kluci, takže nějakou dobu běhám a dělám různý věci. Jak jsem řekl, momentálně se cítím fajn, takže doufám, že to bude jen lepší a lepší a brzy se připojím k mančaftu na sto procent.

Nejtěžší teď bude dohnat herní stránku, že?
Tak to je jasně, protože ta ztráta je několikaměsíční, ale já si myslím, že to je otázka pár tréninků. Jestli mě pak doktor pustí do zápasu, tak myslím, že poločas dám a bude to dobré.

Jakých bylo těch osm měsíců? Utrpení?
Bylo, ale nejsem první ani poslední. Poznal jsem během angažmá Opavě a ve Znojmě, že se to několika hráčům stalo. Když budu jmenovat, tak Pavel Zavadil se zranil v sedmatřiceti a nakonec hrál v pohodě fotbal do čtyřiačtyřiceti. Proto si říkám, že je to jenom o mně, jak se do toho zakousnu. Jsem po rezonanci a štěp je zahojený, prokrvený, takže mi už chybí jen zelená od doktora a fyzioterapeutů. Těším se, až na to vletím.

Když se vrátíme do dubna a stalo se to, bylo složité se s tím smířit a nastavit se hlavou na to, že to chcete zvládnout?
Když se to stalo, tak jsem věděl, že to nebude meniskus, protože jsem cítil, jak mi prasklo v noze. Jen jsem se modlil, aby to byl ten postranní vaz, ale to člověk jen spekuluje. V šatně jsem to oplakal, ale pak uvědomíte, že nejste první ani poslední. Když se podíváte třeba na Laca Takáče, tak ten je na tom hůř, než já.

To je pravda…
Čekal jsem, že se to bude táhnout. Za čtrnáct dní to bude osm měsíců a ani bych to neřekl. Uletělo to. Jak jsem řekl, je to jen na mě. Myslel jsem ale pozitivně, protože mám dcerku, která má rok a sedm měsíců, takže mi dává zabrat, ale v rehabilitaci mi velmi pomohla.

Vracel jste se někdy k tomu okamžiku, kdy jasný ofsajd byl odmáván až po odehrání celé akce?
Měl jsem zprávy, kdy se mnou lidé soucítili, ale tady k tomu by se člověk vracet neměl. Bohužel se stalo a už to nevrátím. Mám radost, že jsem teď ve fázi, v jaké jsem, Baník se mnou prodloužil smlouvu, což je krásné gesto.

Asi hezký dárek k Vánocům, co myslíte?
Ono to proběhlo už dřív, ale ven se to dalo později. Já jsem ani na chvilku nespekuloval něčím jiným a jsem rád, že mi Baník věří. Doufám, že mu důvěru splatím. Jsem rád, že tu můžu pokračovat a budu se snažit do mančaftu něco přidat, popřípadě se dostat do základní sestavy, i když vím, že to bude velmi náročné.

Jak moc?
Tak přece jen jsem v Baníku. Nechci jmenovat nějaký mančaft, abych neurazil, ale tady je konkurence a záleží jen na mně, jestli budu mít na to, abych hrál v základní sestavě, nebo ne. To je zcela jednoduché.

Když se ještě vrátíme k tomu vašemu zranění, co jste říkal na pravidlo o ofsajdu? Je to na houby, viďte?
Ano, je, ale holt to tak nastolili a platí pro všechny. Jak říkám, nemá cenu se k tomu vracet. Stát se to může každému, i když nikomu to nepřeji. Ale jak je to klišé, že když něco ztratíme, tak zjistíme, co jsme vlastně měli, tak i na tomhle jsem našel nějaká pozitiva. Ve fotbale mi to zase očistilo duši, cítím, že chci pracovat, člověk není toho přesycený, mám v sobě novou jiskru, chci dokázat, že fotbal hrát umím a mám týmu, co dát.

Měl jste tehdy dobrou formu. Nerýsovalo se i zajímavé angažmá třeba v zahraničí?
Vždycky, když se něco takového stane, tak se pak někdo ozve, že mohlo být to, nebo tamto. Ale víte sami, jaké to je. Pokud vás, nebo váš klub ten druhý přímo nekontaktuje, tak bych mohl jít klidně i do Realu Madrid. (usmívá se) Forma byla. Teď doufám, že se dotrénuju, zase do toho dupnu a třeba něco bude. Chtěl bych podávat takové výkony, jako před zraněním.

V Baníku se během té doby protočili čtyři trenéři. Jak jste ty rošády sledoval?
Já byl v šatně s kluky při každém zápase a není to jednoduché. Trenéři ale s tím do těch štací chodí. Takový je fotbal, že když je nějaká část sezony neúspěšná, tak to vždy odnesou. Do svědomí si ale musíme sáhnout i my jako hráči. Není to jen o trenérech, ale o nás všech.

Baník v této sezoně inkasuje hodně branek. Neříkal jste si někdy, že vy jako říznější obránce, byste do toho vletěl a třeba by ty situace proběhly jinak?
To ne. Ono je strašně jednoduché to říct na tribuně, nebo pak v šatně. Každý hráč ví, že když se mančaftu nedaří, tak vám v těch situacích chybí krok, není tam ta lehkost a podobně. A to nám všem chybělo. Já si ale myslím, že teď už je vše za námi. Potrénujeme, dáme se dohromady a budeme se snažit předvádět kvalitní výkony, jaké jsme předváděli koncem podzimu.

Jak jste zápasy prožíval na tribuně? Jednou jste seděl pod novináři a měl jste rozmíšku s nespokojeným fanouškem.
Víte, já vím, jaké je to na tom hřišti, i to, jaké je to na tribuně. Ti hráči nechtějí zkazit balon, nechtějí udělat chybu, a když pak od druhé minuty posloucháte, že je všechno špatně a na hov…, tak proč na ten fotbal chodíme? Jasně, i já umím na hřišti říct pár slov, nebo udělat větší zákrok, ale na tribuně je to mnohem horší. Na trávníku máte větší klid, všechno vidíte, ale sedět na sedačce je fakt těžké. Snad je to už za mnou.

Tehdy ale fanoušek možná ani netušil, s kým se hádá, ne?
Já myslím, že to tušil. Byla to výměna názorů, tak to prostě je. Však máme svobodu projevu, můžeme si říct každý, co cítíme. Pak už to bylo v pohodě. Po zápase jsme si plácli. Holt emoce jsou i na tribuně.