Mluví o kariéře, zahraničních angažmá, Ukrajině i o tom, že si vychová nástupce. Syna. A komu děkuje za to, že ještě chytá na nejvyšší úrovni? „Všem svým spoluhráčům a asi i někomu tam nahoře, protože i v tomto věku jsem pořád zdravý, mohu fungovat a dělat, co mě baví i naplňuje. Zároveň mám furt chuť něco dokázat. Určitě to nedělám z donucení, nebo že bych musel,“ říká.

„Samozřejmě si musím tréninkový proces trochu upravovat, ale stále jsem do té „práce“ zakousnutý,“ dodává Jan Laštůvka.

Stoper Karel Pojezný patří Baníku Ostrava.
Pojezný: Baník chci zkusit, první zápas byl zážitek. Boje o udržení mě zocelily

Máte recept na fotbalovou dlouhověkost?

Člověk musí furt makat. Mám to tak nastavené po celou kariéru, že se snažím dřít a stále něco dělat. Nejsem typ, který o dovolené vydrží deset dnů nehnout prstem, odpočívat a dívat se na televizi. Po dvou třech dnech jsem už nervózní, mám hodně špatné nálady, když není co dělat. A moje okolí to pociťuje. Někdy je to z mé strany až přehnané. Jsem výbušný.

Předloni jste se musel během covidové pauzy dost trápit…

Bylo to složité, ale chodil jsem běhat, domů jsem si koupil stroj, takže jsem měl činnost. I z toho ale člověku časem začalo „šibat“, tak jsem dělal různé blbosti s balonem před barákem. Nebo jsem využíval kolo, airbike, cokoliv. Sedět a odpočívat, to není můj styl.

Jaké to je být po boku mladých nejstarší v šatně?

Když jsem byl mladý, byla jiná doba. Já měl rozdílné dětství proti tomu, jak to mají dnešní děti. My lezli po stromech, běhali, byli jsme na plácku u baráku. Hráli jsme vše. Na schovku, nohejbal, volejbal, cokoliv. Pořád jsme byli venku ve velkém okruhu dětí. To dnes nevidíte. A když jsem začínal, měl jsem kolem sebe starší. Ano, měli jsme své chyby, ale všichni jsme chtěli pracovat. Já, Pavel i Aleš Bestové, nebožtík David Bystroň, Míra Matušovič… My byli takoví, kteří chtěli něco dokázat, proto jsme se fotbalu věnovali na sto procent. To se potvrdilo v mistrovské sezoně.

Utkání 11. kola první fotbalové ligy: FC Baník Ostrava - FC Slovácko, 16. října 2021 v Ostravě. brankář Baníku Jan Laštůvka.
VIDEO: Redaktor Deníku v. „kápo“ Baníku. Kdo urval penaltovou výzvu na Bazalech?

Poměr starších a mladých byl poměrně vyrovnaný, že?

Určitě. Když Radek Látal viděl, že je to v šatně až moc uvolněné, tak přitáhl. I díky tomu jsme za celou dobu neudělali průšvih, že bychom nechtěli trénovat, nebo odmlouvali. Naopak. Viděli jsme před sebou cíle a mety, chtěli jsme na ně dosáhnout. Dnes je tu řada mladých, existují sociální sítě, hodně lidí si myslí, že se dostane do reprezentací do šestnácti, sedmnácti, osmnácti let a bude z toho žít dvacet let. Na prvním místě je ale klub a tomu musí vše podřídit, protože klub hráče platí. Lítání ve hvězdách, že jste jednou v nároďáku a myslíte si, že tam budete navždy, se nevyplácí. A tohle mi pomohlo, proto to říkám i mladším.

Pomáháte jim?

Snažím se. Pomůžu poprvé, podruhé, potřetí, ale když vidím, že to nemá smysl, tak pak už ne. Nebudu s nimi ztrácet energii. Prvně si musí oni uvědomit, na co chtějí dosáhnout.

Musíte je v Baníku hodně cepovat a držet při zemi?

Já už spíše vidím, s kým to cenu má, a s kým ne. Nechci na nikoho plivat, ale pořád se píše, jak máme milion talentů. A ten utekl do Sparty, ten do Slavie, jiný zase do zahraničí… My měli možnost s nimi trénovat. A cepovat je? Každý by měl hledat chybu sám v sobě, ne si říkat, že šancí dostal málo, nebo žádnou.

Přípravný zápas FC Baník Ostrava - Termalica B-B, 2. července 2022 v Ostravě.
Glosa Davida Hekeleho: Baník a první neúspěch 3-5-2? Neleknout se a neustoupit!

Nabíjí vás mladí?

O mně se ví, že jsem do kabiny, umím si udělat srandu, takže mi ani nepřijde, že někomu je dvacet, a mně bude čtyřicet. Když to řeknu v uvozovkách, já se v šatně chovám pořád jako děcko. Také používám sociální sítě. Neříkám, že mám všechny, ale jdu s dobou. Dnešní mladí měli jiné dětství. Třeba s playstationem. Za nás to nebylo. My měli hry ještě na černobílé televizi, která skoro nešla. Na kazetách. Doma jsme seděli jen když vyšel super film. Na videokazetách. Jinak ne. Na jedné straně je chápu, na druhé fotbalová kariéra je krátká, a jestli to chcete někam dotáhnout, musíte makat nejen na tréninku, ale přidat si i mimo něj.

V mládežnických letech jste hrál. Proč jste přešel do brány?

Začínal jsem v útoku, často se mi stávalo, že jsem byl v ofsajdu, než jsem toto pravidlo pochopil. Pak jsem zkusil chytat a už jsem u toho zůstal. V Karviné jsem měl výhodu, že tam se neřešilo, že vám je dvanáct, tak musíte hrát v této věkové kategorii. Byl jsem vyspělý, tak jsem šel chytat za patnáctku. A mezi dvanáctiletými jsem hrával. Myslím si, že mi to pomohlo, že pak jsem uměl nohami. Levou i pravou. V té době jsem byl o krok vepředu. Pak se to změnilo, protože už jsem tolik nehrál. Když mi bylo šestnáct, chytal jsem divizi, což tenkrát byla soutěž na jiné úrovni, než dnes.

Přemýšlel jste někdy, čím byste byl, kdyby ne fotbalistou?

Nepřemýšlel. Jakmile jsem začal hrát fotbal, říkal jsem, že se jím budu i živit. Jsem rád, že to tak dopadlo a dělám, co mě baví.

Fotbalový klan Ličků. Zprava Marcel Lička, Verner Lička a Mario Lička.
Marcel Lička o Česku: Tuzemská liga není meta, ale Baníku bych ne říct neuměl

Fotbalový brankář Jan Laštůvka slaví čtyřicet.Fotbalový brankář Jan Laštůvka slaví čtyřicet.Zdroj: Deník/Lukáš Kaboň

Nesmáli se vám při takto troufalé tezi spolužáci či učitelé?

Nesmáli. Já dával školu trochu na druhou kolej. Nepropadal jsem, do devítky jsem byl v klidu. To jsem měl snad jen tři trojky. Pak jsem sice dělal Management hotelnictví a turismu, což byl čtyřletý obor s maturitou, ale ve třeťáku jsem skončil. Šel jsem do Baníku. Možná mě to trochu mrzí, ale fotbalu jsem obětoval vše.

Takže střední školu nemáte?

Ne. Rád bych si ji dodělal, ale teď je člověk tak lenivý, že nevím. Nechci tady nic slibovat. (usmívá se)

Koho jste měl za svůj životní vzor, nebo idol?

Já měl kolem sebe spoustu starších kamarádů, kteří hráli fotbal a přivedli mě k němu. Ti mě ovlivnili asi nejvíc. Jednou mi prozradili, že jdou na trénink. Tak jsem šel s nimi. Za to jsem jim vděčný. A jak jsem řekl, celé mládí jsme strávili na hřišti. Třeba jsme hráli v tělocvičnách takovou hru dva na dva, říkalo se tomu přestřelka, kde někdo vypálil po bráně, druhý to mohl chytnout a okamžitě střílel. Sledoval jsem nároďák, pana Stejskala, potom Luďka Mikloška, Petra Koubu, Pavla Srnička… Měl jsem je v podvědomí. Ale jinak jsem chtěl být vždy svůj, sám za sebe. Do patnácti jsem neměl ani brankářské tréninky. Až za pana Netoličky v Karviné. Byl jsem samouk, lehce jsem zaostával. Zmínil bych i pány trenéry Špičku a Lincera, kteří mě také ovlivnili. No, a pak jsem přišel do Baníku, kde mě vedli pan Schmucker a pan Michalík. Tady jsem poznal, že mám hodně nedostatků.

Bylo to prozření?

Trochu ano. Po přestupu jsem jel za pana Bokši na soustředění, vrátil se do béčka, a tam za trenéra Vojáčka chytával. Moc jsem o tom nepřemýšlel, kariéra šla velmi rychle. Po dvou letech jsem chytal první ligový zápas. Pod trenérem Jarabinským. A dostal jsem gól, který si budu pamatovat asi celý život.

Eldar Šehič v dresu Baníku Ostrava.
Šehič: Karviná se snad brzy vrátí, Baník je velký krok. Jaké měl ještě nabídky?

Opravdu?

Na Žižkově jsem chytil míč za vápnem, což se se mnou hned vezlo, protože ze standardky jsme inkasovali. Borci kolem mě – třeba Petr Veselý – mi to dali sežrat. Bary (Baroš) si ze mě dělal srandu, že gólman může chytat jen ve vápně. Ale poučil jsem se z toho a pan Jarabinský mě podržel. To bylo důležité. Patří mu dík, stejně jako panu Hadamczikovi, který kádr omladil. A panu Novákovi také, protože mě do Baníku z Karviné koupil. Už jsem nepřemýšlel nad tím, že mám nedostatky. Spíše jsem se snažil poučit z toho, co dělám špatně, abych se zlepšoval.

V Baníku vás vedl legendární gólman a trenér Pavol Michalík, který na zápasy chodí dodnes. Prý jste v kontaktu.

Určitě, když se potkáme, jsem nesmírně rád a pokecáme. Vždycky si vzpomeneme na nějakou historku a máme se čemu zasmát. Jemu moc děkuji, protože mě toho moc naučil.

Vyčítá vám někdy, že jste něco udělal špatně?

Myslím, že jednou jsme se takto bavili. Ale je to dobře, protože chybami se člověk pořád učí. Od takového gólmana, nebo Luďka Mikloška, je to velké plus. I já ve čtyřiceti o tom musím přemýšlet, abych se zdokonalil.

Jak moc se za dvacet let fotbal z vašeho pohledu proměnil?

Kdysi gólman jen chytal a vykopával z malého vápna. Nechodilo se na dlouhé míče za šestnáctku. Dnes jsou na třiceti metrech od brány, hrají nohami. Já se ale už v dorostu snažil hrát vysoko, hned za obránci, číst hru. Myslím si, že i teď to umím slušně. Navíc fotbal je jednoduchá hra, ze které se někdy dělá věda.

Martin Lukeš.
Lukeš: Vlkanova? Baník není Hradec. U kádru je hlavní spokojenost trenéra

Takže vám moderní trendy nedělají problém?

Myslím si, že ne. Já mám rád, když mě mužstvo slyší, takže se snažím stát vysoko, abych měl dobrou pozici, když jde balon za obranu. I hra nohami je u mě solidní. Ne že bych byl úplný technik, do kliček a jiných blbin nikdy nepůjdu, takové divadlo nemám rád. Pětkrát to vyjde, pak jednou ne a jste za blbce s milionem zhlédnutí na youtube. Raději hraji na jistotu, než se vyblbovat a být pak za šaška. To nemám zapotřebí.

Jak vlastně hodnotíte svou kariéru? Jste spokojený?

(zamyslí se) Spokojený nejsem nikdy. Asi jsem mohl víc prorazit v Anglii. To mě bude štvát do konce života, že jsem neměl šanci se tam vrátit a zlomit to. Hlavně první rok ve Fulhamu. Ale měli jsme problémy, kdy jsme adoptovali holčičku, a nedostala povolení. Proto jsem tam byl bez rodiny. Tři měsíce jsem to dával, ale pak už psychicky ne a byl jsem smířený, že v Anglii skončím. Myšlenkami jsem nebyl v zápasech a to se asi odrazilo. Tady jsem se mohl kousnout a možná bych tam zůstal. To ale člověk neví a už nikdy nezjistí. Ale na druhé straně, kdyby mi někdo na začátku kariéry řekl, že si zahraji Ligu mistrů proti Barceloně, tak bych se mu vysmál. Nebo jsem chytil Iniestovi penaltu. To musím zmínit. To si vždy dělám srandu z našeho kustoda, ať si to najde na YouTube. (usmívá se) Co mě ale těší, je první titul s Baníkem.

Řadíte ho vysoko?

Ano. Na ten nikdy nezapomenu. Co tu předváděli fanoušci… Vybavuji si, že jsme v pondělí šli na trénink a tady byla fronta na lístky. Vše šlapalo, měli jsme skvělou partu. A byl to první titul, na který se nezapomíná.

Záložník Baníku Ostrava Daniel Tetour (v modrém).
Baníku se vrací opora. Měsíc volna mi pomohl, tento týden ale ukáže, říká Tetour

Pak jste další dva přidal v Šachtaru Doněck…

Tam jsem nevěděl, do čeho jdu. Bohužel jsem musel odejít, protože začali stavět na ukrajinském gólmanovi. Ale potom Dněpr, Bochum, super zkušenosti. Z Německa mám zajímavou historku.

Povídejte…

Jednou jsem v Německu jel ráno na trénink a na dálnici jsem jel rychle. Přede mě vjel starý Opel Omega a vzadu se svítivým nápisem „Bitte Folgen“. Já německy nic neuměl, tak jsem ho objel, ale zase mě zablokovali. Pak znovu. Trvalo to asi pět minut, než začali mávat. Stočil jsem to na odpočívadlo a tam jsme se s policií naštěstí anglicky domluvili. Omluvil jsem se. Když jsem to pak říkal trenérovi brankářů, strašně se smál. Ale zpátky k otázce.

Chcete ještě něco dodat?

Že skvělá zkušenost byl i rok ve West Hamu, kde jsem sice nechytal, ale tréninky s Luďkem Mikloškem mi daly hodně. Ve trojici jsem byl s Robertem Greenem a Markem Štěchem, Luděk chtěl někoho, kdo bude makat a Robertovi šlapat na paty. Dřelo se, cítil jsem se fantasticky, byl jsem připravený. Bohužel, to štěstí jsem neměl. Nejsem ale naštvaný. To stejné bylo s nároďákem.

Ladislav Takács na tréninku Baníku Ostrava.
Takács: Jsem v plné síle, jen musím přežít přípravu. V Baníku se chci zvednout

Tam jste patřil do éry Petra Čecha.

Nároďák jsem vždy bral jako třešničku. Nebudu říkat, že jsem to měl těžké. Mám tři starty a nepřemýšlím, že kdyby nebyl Čech, mohl jsem být jinde. Prvořadý je pro mě klub a tak by to mělo být.

Berete to jako štěstí, nebo smůlu, že jste o reprezentaci usiloval v době, kdy chytal Petr Čech?

Já nad tím nepřemýšlel, ale říká mi to hodně lidí, že je to škoda. Neberu to jako smůlu. Byl jsem na Euru 2012, tvořili jsme dobrou trojici s Drobasem (Jaroslavem Drobným) a panem Stejskalem. Nechci nikoho urazit, ale je pravda, že teď sbírají starty Mandous, Staněk, kteří jich mají víc než já. Nad tím člověk zapřemýšlí. Jinak ale ne. Když jsem jel, byl jsem rád, když ne, holt se rozhodli pro jiné. Respektoval jsem to.

Premiéru jste absolvoval v jednom z nejdůležitějších zápasů novodobé historie reprezentace, v kvalifikaci o Euro 2012 ve Skotsku, kdy šlo o vše. Jaké to bylo?

Přiznávám, že těžké. Trochu jsem se podepsal i na prvním gólu, který jsem mohl řešit jinak. Bod jsme nakonec v 90. minutě získali, ale každý gólman by to měl složité. Ještě ve Skotsku. Já byl bez zkušeností, chytal jsem jen za jednadvacítku, ale jsem rád, že jsme neprohráli a na šampionát jeli. Ta premiéra se ale na mně podepsala. Lhal bych, kdybych řekl, že jsem byl v klidu. Nebyl.

Fotbalista Michal Frydrych v dresu polského klubu Wisla Krakov.
Sestup Wisly? Hlídala nás policie, vzpomíná Frydrych. Na Vrbu v Baníku se těší

Když se vrátíme k Šachtaru, a vůbec angažmá na Ukrajině, proč jste po mistrovské sezoně v Baníku zvolil tuto zemi?

Měl jsem i jiné nabídky, s manažerem jsme jednali se Sampdorií Janov. Bavili jsme se, ale já necítil moc zájem, tak jsem to smetl ze stolu, protože mě nechtěli vidět ani v přípravě. Kdyby ano, byli nespokojení, a poslali mě do Baníku, řekl bych, že dobře, asi na to nemám. Tady bych si zahrál o Ligu mistrů. Cítil jsem, že mě kupují a uvidí, co do budoucna. A zničehonic mi pak volal manažer, že se ozval Šachtar Doněck. Zjistil jsem si informace, nevěděl jsem, která bije. Chtěl jsem se podívat, do čeho půjdu, a když jsem tam přijel, byl jsem mile překvapen. Hlavně o mě stál trenér Lucescu. Měli tam chorvatského reprezentanta Pletikosu, se kterým nebyli spokojeni, tak jsem do toho šel. A bylo to výhodné i pro Baník.

Ukrajina se nakonec stala velkou částí vaší fotbalové dráhy.

Když jsem byl v Německu v Bochumi, chtěli, abych zůstal, ale já už nemínil trajdat každý rok po hostováních. Řekl jsem Šachtaru, ať mě prodá. Nebavilo mě se stěhovat, měl jsem rodinu. Nakonec se upekl Dněpr. Bylo to spousta kvalitních hráčů, kteří hráli i za nároďák. Nazarenko, Kaliničenko, kluci ze Šachtaru Bielik, Vorobej. Fotbalové město, krásný stadion, fanoušci. Chtěl jsem tam jít. A vydržel jsem tam sedm let a hráli finále Evropské ligy, byť jsem nechytal. Vydařené angažmá, zůstala mi řada známých.

O to víc vás musela zasáhnout současná situace, viďte?

Samozřejmě velká tragédie. Umírají nevinní lidé, děti. Co vidí člověk fotky a záběry v médiích, nebo na sociálních sítích, tím, že jsem tam hrál, tak mám nějaké informace. A spoustu přátel, od nichž to na instagramu vidím. Snažil jsem se pomoci už dříve. Náš hráč Roman Zazura měl založen speciální fond, kde jsme mu pomáhali, aby vojáci měli oblečení, jelikož když to na Donbase vypuklo, armáda nebyla připravena. Dávali jsme třeba tenisky, které jsme už nepotřebovali. I teď byly nějaké akce, že jsme vezli zdravotnické potřeby. Nyní si mohu jen přát, aby to brzy skončilo. I města, která znám, nebo kde jsem hrál, jsou k nepoznání.

Verner Lička.
Lička k odchodům mládí z Baníku: Iniciátorem nebývá hráč. Jak jednal s Barošem?

Vy jste v době vypuknutí Majdanu na Ukrajině působil.

Ano, a byl to nepříjemný pocit, protože Doněck byl 250 kilometrů od Dněpru. Tam to není velká vzdálenost. V Doněcku jsem měl hodně známých a viděl jsem, co se tam děje. Měl jsem od začátku informace. Teď v únoru jsem volal známým, o co jde. Člověk si uvědomí, že to není daleko, dokonce i tady k nám. Teď chtějí začít hrát ligu, což mi hlava nebere. Je jasné, že už to nikdy nebude jako dřív, ale všichni si přejeme, aby to skončilo.

Čemu se věnujete ve volném čase?

Můj v prosinci osmiletý syn začal chytat, takže se mu snažím pomáhat, i když už mě někdy na tréninku posílá bokem, abych mu do toho nemluvil. Teď ve volnu chtěl po mně brankářské tréninky, ale musím pomalu. Nechci mu to znechutit. Nejprve ale chtěl být útočník, dávat góly jako Bary, říkal, že bude lepší než Baroš. Pak ale zkusil chytání a zalíbilo se mu to. Chytá asi čtyři měsíce a musím říct, že mu to jde, i když ho nechci chválit proto, že je to můj syn. Ale překvapil mě. Myslel jsem si, že v bráně bude do té doby, než dostane balonem pořádně do „čuni“, ale ne. Zatím se drží. A baví ho to, tak se mu snažím pomoci.

Takže si vychováváte nástupce?

Říkal jsem mu, že mu dávám osm devět let, a pak mě vystřídá. (směje se) To nesmím říct, že ještě tak dlouho budu chytat, abych nerozhodil Letyho (Letáčka) i Hrubase (Hrubého). Ale to je sranda. Určitě nechci držet místo za zásluhy, nebo jméno. Dokud bude výkonnost a zdraví, chci hrát, mám chuť se srovnávat s mladšími, ale zabírat pozici jen proto, že jsem Laštůvka, určitě nemíním.

Útočník Michal Papadopulos (v bílém) při utkání starých gard Baníku a Vítkovic.
Papadopulos o Karviné, Baníku i kariéře: V hlavě mám jasno, láme mě ale sestup

A chtěl byste mít ze syna gólmana?

Asi jo. To bych chtěl mít asi každý. Nejspíš by byl i pod větším tlakem, protože srovnání by se nevyhnul, ale taková je doba. Ani bych se nebál ho trénovat. Určitě bych ho neprotěžoval, naopak bych byl na něj tvrdý, nic by neměl zadarmo. Já také nic nedostal jen tak. A aspoň by se pod tlakem naučil chytat. Hlavní je, aby ho to bavilo a dělal to kvůli sobě.

A vy už rozmýšlíte, co bude po kariéře? Prý jste začal spolupráci s agenturou TOP 11, je to tak?

Pomáhám. Po několika letech jsem opustil Sport Invest, myslím na zadní vrátka. Chtěl bych zůstat u fotbalu, což agentura splňuje, ale asi bych rád byl trenérem brankářů. Holt nejsem ta svině při jednáních, že bych se s někým dohadoval. Ale co není, může být. U mě by to bylo víc o starosti o komfort brankáře, než o smlouvy. Spíše si však umím představit spolupráci s Víťou Baránkem, že bychom byli dva u áčka. Dětský fotbal by mě totiž asi tolik nebral. Spíše bych chtěl odrostlejší kluky, třeba dorost, aby si zvykli na přechod do áčka. To by mě lákalo. Ale teď o tom nepřemýšlím.

Chcete chytat…

Co nejdéle. I když jdu občas přes bolest, hlavu mám nastavenou na fotbal a nepřemýšlím, co bude třeba za rok. Konfrontace s mladými mě baví, chci jim pomoci, takže černé myšlenky nemám. Naopak. Mám rád makačku. Cítím se pak dobře a jsem pozitivní.