Společně byli na fotbale několikrát, pokaždé ale ve Vítkovicích. Před víkendem se Roman Srkala rozhodl pro výjezd. A rovnou do daleké Plzně. „Přiznám se, že kvůli nejistému počasí jsme váhali. Ale nakonec jsme se v sobotu ráno dohodli, že pojedeme. Vzal nás kamarád autem,“ odhaluje Srkala.

Inspirací mu byli přátelé a známí. „Slyšel jsem, že na fotbal brali dítě už ve čtyřech pěti letech, tak jsem nechtěl zůstat pozadu, protože je to věk, kdy začíná něco vnímat. Doma jsme už párkrát byli, tak jsem si řekl, že by výjezd nebyl špatný. Stadion je pěkný, komfortní, hezky se i vyčasilo, zatímco u nás v kraji pršelo, a je i ještě relativně teplo, takže určitě nelitujeme,“ líčí Roman Srkala.

Aby to ale pro malého turistu bylo atraktivnější, vymyslel mu táta předzápasový program. Ještě než se vydali do Štruncových sadů, zamířili do nedalekého Starého Plzence, kde je úzkorozchodná muzejní dráha. „Bylo to super,“ naznačuje Mark, že nápad a jeho realizace se mu pozdávaly. „Já myslím, že se mu vláčky líbily víc, jak fotbal. Holt hráči nejezdili,“ směje se otec.

Na samotném utkání zvolila dvojice klidnější část hlediště. „Nechtěl jsem malého brát do kotle, na to má času dost,“ podotýká Srkala s tím, že na hlavní tribuně byli stejně v blízkosti domácích vlajkonošů. „Fotbalová atmosféra nám tak nechyběla,“ dodává.

Překvapila ho vstřícnost plzeňského publika. „I když jsme chodili mezi nimi s šálou Baníku, tak nikdo nijak neremcal. Naopak se usmívali, byli slušní a brali to s humorem,“ nachází klady Srkala.

Výjimečný to byl zápas i z jiného pohledu. „Poprvé jsme neusnuli, že?“ obrací se na Marka. „Většinou už ve druhém poločase spal, ale teď vydržel celou dobu. Až někdy v 89. minutě se o mně začal opírat a zavírat oči,“ vypichuje Roman Srkala.

Syn naznačí, že nejvíc se mu líbil Muhamed Tijani. „Pěkné triko,“ prozradí. „Ale zajímavé bylo, že po zápase kousek od autobusu, který chtěl vidět odjíždět, poznal Laca Almásiho. Říkal, že to je ten pán, který dal gól Baníku. Je to fajn,“ popisuje Srkala hrdě společné chvíle s tím, že si odnesli podpis odchovance Baníku v plzeňských službách, obránce Radima Řezníka.

Že by Mark fandil jinému klubu, než Baníku, si Srkala nepřipouští. „Budu upřímný, to by bolelo. Jako já mám fandovství od svého otce, tak bych byl rád, kdyby klub to měl po mně. I proto s ním na fotbal chodím,“ vysvětluje.

Syn ho mezitím poslouchá. „Budu fandit,“ slibuje s úsměvem. „Tak je to správné,“ přikyvuje tatínek. „A třeba bude i hrát. Vždyť nebylo by krásné za pár let chodit na svého potomka?“ rozesměje se Srkala. „Ale k tomu je daleká cesta. Uvidíme, co jej bude bavit. Jestli to bude fotbal, nebo něco jiného. Já bych chodil i na klavírní etudy, kdyby byl dobrý klavírista,“ nechává rozhodnutí na Markovi.

Navzdory porážce 1:3 se oba do Ostravy vraceli s pozitivním zážitkem. „Táta dobrý,“ snaží se Mark vysvětlit, že rodiči se fotbal líbil. „Zvláštní pocit. Baník měl držení míče, ale efektivita nulová. Globálně to šlo, ale celkově jsme stále za očekáváním. Ovšem, zvedáme se. Postupně, ale zvedáme, takže do budoucna jsem pozitivní,“ uzavírá Roman Srkala.