Výtečný útočník, či záložník byl pohotovým střelcem a fotbalovým elegánem. Měl vynikající techniku a schopnost tvořit hru. Pražský rodák uzavřel ligovou kariéru v ďolíčku. Bohemce předtím nejdřív pomohl k návratu do nejvyšší soutěže a v roce 1975 k prvnímu postupu do evropských pohárů.

Fotbal v posledních sleduje hlavně doma na širokoúhlé televizní obrazovce. „Jinak se scházím s kamarády ze staré duklácké party na Julisce,“ říká v rozhovoru s Deníkem bývalý hráč, který s Duklou vybojoval i prvenství na Americkém poháru v New Yorku a zahrál si na olympijském turnaji v Tokiu.

Co se vám vybavuje z olympiády v roce 1964, kde jste byl členem stříbrného mužstva?
Bylo mi dvacet let a jel jsem se do Japonska. Bydleli jsme v olympijské vesnici a nejen fotbalový turnaj, ale i setkání sportovců ze všech koutů světa, byly pro každého ohromný zážitek. Jen mě trochu mrzelo, že jsem nedostal stříbrnou medaili. Důvodem bylo to, že jsem chyběl ve finálové sestavě proti Maďarům. Od dalších her myslím dostávali cenné kovy i hráči mimo základní jedenáctku. Dodnes ale beru od státu dvakrát ročně finanční příspěvek.

Měli jste v Tokiu možnost se podívat i na jiné sporty?Pokud to časově vycházelo, chodili jsme fandit volejbalistům, kteří nakonec měli stříbro jako my. Byli jsme s nimi velcí kamarádi. Jednou jsme byli i na gymnastice, kde jsme viděli cvičit Věru Čáslavskou.

Nastoupil jste jen ve skupině v utkání proti Brazílii, což svým způsobem byla odveta za finále MS 1962. Vybavujete si něco ze zápasu proti kanárkům?
Hrát proti brazilským kouzelníkům s míčem je vždycky něco mimořádného. Popravdě si pamatuju jen to, že jsme vyhráli 1:0 a mělo to velký ohlas. Ale nedivte se, že vám nepovím nějaké podrobnosti. Na podzim to bude už šedesát let. (usmívá se)

Předpokládám, že vás fotbal za roky neomrzel. Sledujete ho stále?
V televizi se dívám na všechno, co na satelitu chytnu - i na Bundesligu a Premier League. A pokud je to možný, osobně chodím na Julisku, kde se schází stará garda. Teď nám Dukla udělala radost, když postoupila do první ligy.

Jak vnímáte dnešní fotbal. Liší se od hry, kterou předváděla vaše generace před padesáti šedesáti roky?
Myslím, že fotbal je pořád fotbal. Zase tak moc se nezměnil. Asi jsme oproti dnešním hráčům o něco pomalejší. Rád se dívám na dnešní hvězdy, ale nejsem typ, že bych někomu fandil. Pro mě je hlavní, aby se hrál pěkný fotbal.

Taky jsme se pokopali, jen se o tom nepsalo

Máme před sebou mistrovství Evropy Jak odhadujete ambice českého týmu?
Máme dobrý manšaft. Kluci by mohli uspět. Neříkám, že by měli dojít do finále, ale postup ze skupiny by jim neměl uniknout.

Z dnešního pohledu byl fotbal ve vaší době gentlemanskou hrou, kdežto nyní se v něm často objevuje řevnivost i nenávist. Pamatujete něco takové ve své kariéře?
S konkrétními případy bohužel nemohu posloužit. Je to moc dávno, ale určitě se objevovaly kontroverzní situace. Možná nebyly tak ostré jako dnes, ale třeba se stávalo, že jsme se pokopali. To bylo, je a bude. Jen se o tom tenkrát tolik nepsalo.

V 60. letech mělo Československo kvalitní tým. Do áčkové reprezentace jste se dostal jen dvakrát, ale přitom jste vstřelil tři góly. Tušíte, proč jste nedostal víc příležitostí?
Naskočil jsem do kvalifikace na mistrovství světa 1966 v Anglii. Mužstvo dvakrát prohrálo, přišel nový kouč Jozef Marko. Jako nováčka mě dvakrát postavil. Byl jsem při výhrách nad Rumunskem a Tureckem. V prvním případě jsem se trefil jednou a ve druhém dokonce dvakrát, a to bylo všechno. Trenér začal víc sázet na slovenské hráče, kteří se tenkrát ve Slovanu a hlavně v Trnavě začali výrazně ukazovat. Vztahy v týmu ale byly skvělé - nehrálo roli, kdo je Čech a Slovák.

Vaše kariéra byla ohrožená zdravotními problémy. O co se jednalo?Jako záklaďák jsem kvůli nálezu na srdci neprošel prohlídkou. Z Dukly jsem po půl roce šel zpátky do civilu a nevypadalo to dobře. Fotbal mi chtěli zakázat. Chodil jsem od jednoho doktora k druhému, ale i když jsem neměl potíže, nikdo to nechtěl podepsat. Až asi za pět měsíců mi doktor Hamr udělal v krčské nemocnici na svou dobu neobvyklé vyšetření. Vyšlo najevo, že mám na srdci malou jizvičku, ale ta mě nijak neohrožuje. Díky němu jsem mohl pokračovat v kariéře. Byl to krásný pocit, když mi řekl: Franto, můžeš jít kopat… To už jsem hrál zase za klokany, ale později jsem musel vojnu dosloužit. Vrátil jsem se do Dukly a pak v ní zůstal ještě rok jako voják z povolání.

Jak vzpomínáte na svůj mateřský klub Slavoj Vyšehrad, který se minulých letech ocitl v centru pozornosti kvůli korupční aféře a pak i díky komediálnímu filmu?
Začal jsem tam od žáčků. V šestnácti jsem to dotáhl do prvního mužstva a hrál divizi. Jako sedmnáctiletý dorostenec jsem pak odešel do prvoligových Bohemians. S Vyšehradem jsem dávno ztratil kontakt a o tom maléru moc nevím. Neznám lidi, co tam jsou, a ani přesně nevím, o co při aféře šlo. Film jsem viděl v televizi. A jen si uvědomuju, že to byla taková šaškárna. (usmívá se)

Většinou jste hrál za pražské kluby, ale dvě sezony jste odkopal v Teplicích. Jak vznikla tato odbočka?
Na sever mě přetáhl Jaroslav Houška, který tam působil jako sekretář klubu. Předtím jsem hrál stabilně ve Slavii, ale najednou jsem ocitl mimo základní jedenáctku. Dozvěděl jsem se, že se mnou nepočítají a ostřílený funkcionář toho využil.

Pepík byl držák na balonu

Vedle Dukly jste zanechal největší stopu v Bohemians, kde jste také zakončil profesionální kariéru. Jaké to byly roky?
Ve Vršovicích jsem byl celkem třikrát. Při posledním angažmá tam byl dobrý manšaft, prima parta a na hřišti se nám dařilo. Hráli jsme dobrý fotbal a velkou zásluhu na tom měl právě Houška, který se stejně jako já vrátil z Teplic.

Hrál jste vedle slavných fotbalistů. Jak vzpomínáte na legendu Dukly Josefa Masopusta?
Pepík byl ohromný držák na balonu. Měl všechno. Těžili jsme z jeho přihrávek. Věděli jsme, kam bude přihrávat a komu. V tom byl jedinečnej. V Dukle jsem si zahrál i s Láďou Novákem, Sváťou Pluskalem a Rudou Kučerou, který nedávno zemřel.

V Bohemce jste se zase setkal s jiným mimořádným fotbalistou Antonínem Panenkou. Jak vypadala vaše spolupráce?
Tonda je o čtyři roky mladší, a když jsem přišel, tak v podstatě začínal. Ještě nebyl takovou osobností, ale postupně se vypracoval. Jako kapitána mě ovšem musel poslouchat. Na trestňáky a penalty jsem ho nepouštěl. Tam jsem měl přednostní právo. (usmívá se) Ale později - až když jsem končil - to po mně převzal.

Jakým zážitkem byl pro vás Americký pohár v New Yorku, kam jste podíval s Duklou?Z mých dvou účastí jsme Americký pohár v roce 1963 vyhráli. Tenkrát jsem v prvním finále proti West Ham United vstřelil po Kučerově přihrávce jediný gól zápasu. Cesta do Ameriky pro mě byla samozřejmě ohromující událostí. Být v devatenácti letech v New Yorku je zážitek, zvlášť v tehdejší době. Mezi mrakodrapy si tam člověk připadá jako mravenec.

Mezi fotbalisty se vám říká Kendy. Jak jste k této přezdívce přišel?
Na to už vám při nejlepší vůli nejsem schopný odpovědět… Nevím, jak to vzniklo a kdo mě tak první oslovil. Jisté je jen to, že to bylo v Dukle. Asi to někdo plácnul a už mi to zůstalo. Nikdo jiný si na to taky nepamatuje, ale ve staré gardě mi tak pořád říkají.

Jak se vám žije po osmdesátce, zdraví slouží?
Se ženou si žijeme celkem spokojeně. Máme už pravnoučata, akorát to zdravíčko by mohlo být lepší. Přišel jsem o jednu ledvinu, a tak se každé pondělí, středu a pátek musím dostavit na dialýzu. Ale jinak musím zaklepat. Žádné jiné problémy nemám.

Na co nejraději vzpomínáte?Hlavně na ten fotbal. Když jsem ho hrál, i když jsem později funkcionařil. Nejdřív v Tatře Smíchov, kde jsem zakončil hráčskou kariéru, a pak i na Julisce. Trvalo to pak vlastně až do doby, než Dukla zmizela a přesunula se do Příbrami. To už je naštěstí minulost.

Kdy jste naposledy hrál zápas?
Bylo myslím ve dvaašedesáti. To bylo s partou bývalých hráčů národního mužstva, kdy jsme jezdili po republice a hráli proti malým klubům. Většinou to byla jejich první mužstva, ne veteráni. Fotbal je řemeslo. Sny se mi o něm už nezdají.

František Knebort

Narození: 19. leden 1944

Hráčská kariéra: Vyšehrad (1952-1961), Bohemians (1962-1963), Dukla (1963), Bohemians (1964-1965), Dukla (1965-1968), Slavia (1968-1970), Teplice (1970-1972), Bohemians (1972-1975), Tatra Smíchov (1975-1983).

Reprezentace Československa: 1965 (2/3)

Úspěchy: stříbro na OH 1964 v Tokiu, s Duklou se stal dvakrát mistrem 1963/1964 a 1965/1966 a dvakrát vyhrál Československý pohár (1965, 1966).

Odehrál čtrnáct ligových ročníků, kariéru ukončil v 39 letech.