Osobnost Deníku
Přečíst článek >

Stejně jako Verner Lička, Radek Slončík nebo Václav Svěrkoš i on v průběhu kariéry dokázal věrnost modro-bílým barvám. „Za naší doby se hrálo vlastně za jeden klub, a na závěr kariéry jste mohl odejít do zahraničí,“ říká s úsměvem Karel Kula, kterého začátkem srpna čeká svatba.

Považujete se za klubistu?

Určitě, v Baníku jsem odehrál většinu své kariéry. Teď mám tu možnost tady i trénovat. Co víc si mohu přát. V tomhle ohledu se považuji za srdcaře. (důrazně)

Takže něco podobného jako František Straka u Sparty?

Tak bych to nestavěl. Na Baník jsem chodil pořád, i když jsem zrovna na Bazalech nepracoval. V mistrovské sezoně jsem si na tribuně zápasy vychutnával stejně jako ostatní diváci.

Co vůbec říkáte baníkovským fanouškům?

Asi nikoho nepřekvapím, když řeknu, že je považuji za nejlepší v republice. Líbí se mi i ty věci kolem, sektorové choreografie, chorály a tak. Fotbal diváky i skvělou atmosféru potřebuje.

Hodně lidí chodilo na Bazaly i za vaší éry.

V Ostravě byl fotbal vždycky sportem číslo jedna. Když měl Baník ambice a výsledky, lidi chodili.

Často také na hvězdy. Ještě dnes řada ostravských diváků ráda vzpomíná na výkony záložníka s číslem 4 na zádech…

My měli skvělý tým s celou řadou dalších výborných fotbalistů, K té čtyřce jsem přišel vcelku náhodou. Když jsem totiž přišel do áčka, jiné číslo volné nebylo. Tak mi čtyřka zůstala, měl jsem ji ale rád.

Nosila vám štěstí?

Asi jo, ale dobře si pamatuji i na sezonu, kdy se nám vůbec nedařilo. Pořád jsme v kabině nevěděli, čím to zlomit. Tak jsme hodili dresy do jednoho koše a před zápasem je losovali. Hodně naštvaní byli novináři, kteří si nás kvůli tomu pletli.

Patřil jste ke generaci hráčů, kteří měli tu možnost pár let po převratu přestoupit do zahraničí.

Ale doba to byla hodně hektická, dneska by tomu už mladí kluci ani nerozuměli.

Proč?

Protože tehdy v Česku prakticky nebyli žádní manažeři. Přestupy se dělaly spíše přes známé a trenéry.

To byl i váš případ?

Určitě, vždyť já měl hodně blízko přestupu do West Hame United, kde jsem byl dokonce v květnu 1991 na týdenních testech. Všechno vyřizoval Luděk Mikloško, u kterého jsem bydlel. Přijel jsem do Anglie, ale bohužel jsem dostal zánět středního ucha. Tři dny jsem ležel a léčil se, už jsem si říkal, že je všechno špatně. Ve středu hrál West Hame přípravný zápas s Crystale Palace a mě právě Luďa přemluvil, abych na poločas nastoupil. Dal jsem gól a na dva přihrál.

Do Anglie jste ale nakonec nepřestoupil.

Vedení klubu se nedohodlo s Baníkem na odstupném, což mě tehdy mrzelo. S Luďkem jsme byli velcí kamarádi, určitě by mi v začátcích pomohl. I tak ale mám na ten týden nádherné vzpomínky. Zahrál jsem si s otcem Franka Lamparda, který je dnes hvězdou Chelsea, to už mi nikdo nevezme. (směje se)

Nakonec jste zamířil do Německa.

Když jsem se vrátil z Anglie, volal mi známý od Milana Máčaly z Německa, že o mě má Stuttgart Kickers zájem. Na tehdejší dobu to byla strašná dálka a já si na sólo jízdu moc nevěřil. Zavolal jsem bráchovi a vyrazili jsme spolu. Bral jsem to tak, že tam jedu na podobné testy jako do Anglie.

A nejel?

Provedli mě městem, zašli jsme do obchoďáku a už jsme jeli na stadion, kde byla připravená tiskovka. Vůbec jsem o tom nevěděl. Ani jsem neváhal a hned to podepsal. Německou ligu jsem hodně bral, díval se na ni v televizi. Ta nabídka skoro nešla odmítnout.

A udělal jste dobře.

To v každém případě. Kickers byl takový menší klub, kde ale byla skvělá parta, hodně mi připomínala tu, kterou jsem znal z Bazalů. Vždyť já se díky spoluhráčům za tři měsíce naučil německy. Chodili jsme na společné obědy, večeře. Dařilo se mi i na hřišti, kdy jsem dal v první sezoně šest gólů. Bohužel jsme ale o skóre spadli, což mě dodneška trošku mrzí.

A vy jste přestoupil do Wattenscheidu.

Měl jsem i nabídku z Mönchengladbachu, ale bohužel se Borussie ozvala pozdě. Už jsem byl dohodnutý s Wattenscheidem.

Tam už jste tak spokojený nebyl?

Byl to jiný klub než Kickers, každý z hráčů si spíše hleděl svého. Ale zase jsem poznal mnohem profesionálnější klub, kde se hodně dbalo na image.

Klub řídila žena, což je ve fotbale hodně nezvyklé.

Ale paní Steilmann byla fajn. Rodina Steilmannů vlastní síť prodejen s oblečením, myslím, že obchody jsou už i v Česku. Hodně jsme chodili na přehlídky a další společenské akce.

Patříte k hráčům, kteří odmítli jít z Baníku do Sparty. Dají se tehdejší námluvy srovnat s těmi současnými?

V žádném případě, tehdy byla fakt jiná doba. Mě třeba oslovil kouč Ježek na srazu nároďáků a zamítavé stanovisko se mu nezamlouvalo. Příliš jsem toho už pak v reprezentaci nenahrál. Tehdy se ale nikdy moc nepřestupovalo a hráči působili v klubech většinou skoro celou kariéru. Mně se v Baníku líbilo, hráli jsme poháry, nic mi nechybělo. Spíše jsem spoléhal na to, že z Baníku půjdu jen do ciziny.

Po skončení kariéry jste začal trénovat. Váš postup ale nebyl tak rychlý, jako u jiných bývalých skvělých fotbalistů.

Já říkám, že všechno potřebuje čas. Šel jsem trošku jinou cestou, ale všem klukům a bývalým spoluhráčům, co už třeba trénují ligu, angažmá přeji. Jsem hodně rád, že mohu spolupracovat s Karlem Večeřou, který se k celému realizačnímu týmu chová skvěle. Diskutuje s námi o všech věcech. Taky si myslím, že mi hodně pomohlo to, že jsem začínal u mládeže.

Jako hráč jste zažil hodně trenérů, od kterých jste se taky něco mohl naučit.

To asi jo, ale v trenéřině rozhodují jiné věci. Musíte být pracovitý, dobrý psycholog. Jenom to, že jste byl v minulosti skvělý hráč, vám automaticky nezaručí to, že budete i úspěšný kouč. Není to prostě jenom o jménu. Sám vím, že bych nyní ligu trénovat nemohl. Musím se ještě učit, protože vést třeba tým jako má Baník, potřebuje zkušenosti. Během sezony řešíte spousty situací, které se nikde nenaučíte. To jsou právě ty zkušenosti. Tlak na hlavního kouče je v lize obrovský. Čas sice utíká, ale u mě ne tak rychle, abych se i já někdy v budoucnu nedočkal.