Druhý trenér Kočí: Nelze, aby se Baník tak trápil

Osobnost Deníku

Jakub Bolf se vrátil do Třince. Co řekl o strýci Reném, legendě Baníku?

Pomoci Třinci vyhrát MSFL a posunout ho o stupínek výš přišel na startu jara krajní…

Přečíst článek >

Jak se rodil příchod na ostravské Bazaly?

Byl jsem zrovna na dovolené v Čechách, když mi zazvonil telefon a trenér Koubek se mě zeptal, jestli mám zájem jít s ním dělat do Baníku. To zbýval do startu přípravy asi týden. Pro mě bylo velkým překvapením, že bych se mohl ocitnout v klubu s takovou tradicí. Původně jsem si vzal den na rozmyšlení, ale v podstatě ve chvíli, kdy jsem pokládal telefon, tak jsem věděl, že do toho jdu. Hned odpoledne už jsme se s trenérem sešli a začali se domlouvat.

Neodrazovala vás pokažená poslední sezona, kterou Baník prožil?

Vůbec ne, právě naopak! Ať jsem trénoval mládež ve Slavii, později muže nebo pak béčko Sparty, a měl jsem čas, zápasy dorostenecké ligy jsem navštěvoval velice často. Zejména pak v době, kdy jsem tři roky trénoval ve Spartě, tak jsem těch mládežnických utkání viděl moc. Dobře jsem znal hráče, jako jsou Řezník, Wojnar, Vrťo. Říkal jsem si, že při takové spoustě kvalitního ‚materiálu‘ není možné, aby Baník neměl kde brát, aby se tak trápil.

Říká se, že povaha ostravských hráčů je složitá. Už jste to poznal i sám?

Ve Spartě jsem pracoval s Matušovičem, na Žižkově s Pavlem Bestou. Pavel byl svůj, těžko zvládal přesun do Prahy. Podepsalo se to na výkonech. Třeba proti Baníku odehrál na jaře asi nejlepší zápas, ale pak dělal fatální chyby. Nebyl v pohodě. I proto mu Viktoria dala svolení, aby si našel nové angažmá. Celkově si však myslím, že každý kraj má svou mentalitu. Já dlouho trénoval v Plzni – a tam jsou lidé také velicí patrioti. Teď budu poznávat Ostravu, a těším se.

Co jste už z města stačil vidět?

Prvních pár dnů mi stačilo ke zjištění, že Ostrava vůbec není tak šedá, jak jsem si myslel. Já ji předtím znal jen z autobusu, když jsme přijeli do hotelu Atom, a v den utkání se přesunuli na Bazaly. Teď jsem si ale prošel centrum, a to je krásné. Spousta uliček a hezkých míst. Bydlím teď blízko Imperialu, takže si toho budu moci užít, i když teď jsem byl pořád jen na stadionu. Trénovali jsme dost, takže volna na procházky bylo minimálně. Ale jsem mile překvapený!

Jak budete zvládat odloučení do své rodiny?

Zatím to bylo v pohodě, protože jsem tady žil jen fotbalem. V Praze zůstala žena, která je moc spokojená v zaměstnání, navíc mám tři kluky, a nejmladší z nich končí školu. Proto přesun ani nepřichází v úvahu. Je pravda, že zatím jsem v kariéře dojížděl jenom devadesát kilometrů do Plzně, a to jsem zvládal denně. Teď to bude jiné. Když mě oslovil trenér Koubek, hned jsem si pomyslel, že je to hodně daleko. Ale pendolinem je ta cesta v pohodě. Občas vyrazím do Prahy, pak zase rodina přijede za mnou. Zvládneme to bez problémů.

Prozraďte více o tom, jak spolupracujete s trenérem Koubkem.

Já ho předtím moc neznal, prakticky jsme se potkávali jako soupeři na lavičkách, když jsem trénoval béčko Sparty. Ale je to v pohodě. Každý den si hodinu a půl před začátkem tréninku sedneme a dohodneme se na strategii a koncepci jednotky. Do mé kompetence třeba spadají rozcvičky, pokud je skupinový trénink, takže každý pracujeme s několika hráči.

Kterých svých trenérských úspěchů si nejvíce vážíte?

Jednoznačně postupu s Plzní do ligy. Tehdy tým převzal v průběhu podzimu od Petra Rady zkušený trenér Michálek, vybral si mě za asistenta a my parádně celou soutěž projeli. To byla obrovská euforie. Zážitkem byly pak i zápasy Ligy mistrů se Spartou proti Arsenalu, Ajaxu a Thunu, když jsem dělal asistenta.

Ctíte nějaké trenérské krédo?

Jedno mám. Že trenér dělá hráče – a hráči dělají trenéra.