Matějek dříve hrával fotbal s René Bolfem, Radimem Kučerou nebo s Jaroslavem Kolínkem. Nyní jejich zápasy rozhoduje. Profesi fotbalového rozhodčího si zvolil sám a rozhodně toho nelituje. Jeden z nejlepších českých sudích považuje dráhu rozhodčího za poslání, které čas od času přináší radost, ale také zklamání.

Šestatřicetiletý rodák z Petřvaldu u Karviné se po jarní odmlce vrátil na ligové trávníky v plné síle a znovu potvrzuje, že se s rozhodcovským talentem už narodil. „Zpátky se nedívám, i ten poslední půlrok byl pro mě hodně poučný. Ono se ne nadarmo říká: Co tě nezabije, to tě posílí,“ říká Matějek.A věří, že časem se i pohled na jeho profesi u nás zlepší.

Jak jste se vůbec k pískání dostal?

Bylo to po vojně v Hranicích, kdy jsem si uvědomil, že na vrcholový fotbal mít nebudu. Po jednom tréninku jsem se díval na žáčky a napadlo mě, že bych mohl pískat.

Začátky byly asi ještě idylické…

Moc krásné a bez nervů. Já to bral spíše jako zábavu. I bývalí spoluhráči mě v tom podporovali, protože se říká, že sudích z řad bývalých fotbalistů je vždycky málo.

Byla to výhoda, že jste sám fotbal hrál?

Jednoznačně, protože snad o sobě můžu říct, že mám cit pro hru. Stím se podle mě člověk musí narodit, ten se nenaučíte.

Máte mezi ligovými fotbalisty nějaké bývalé spoluhráče?

Ano. Radim Kučera, René Bolf nebo Jarda Kolínek. To jsou kluci, se kterými jsem hrával.

Jaké to bylo, když jste zápasy, v nichž oni hráli, řídil?

Musím říct, že jsem s nimi nikdy neměl problém. Spíše mi vždycky na hřišti pomohli.

V Česku to už tak chodí, že každý fanoušek fotbalu rozumí pomalu stejně jako reprezentační trenér. Je to znát i při reakcích na rozhodčí?

(smích) Někdy se musíme s kolegy i smát tomu, když lidé po nějakém verdiktu nadávají, a přitom bylo vše jasné. Ale i to nadávání a vzrušené debaty u piva přece k fotbalu patří.

Myslíte to i tak, že čeští fotbaloví fanoušci mají mezery v pravidlech?

To bych si nedovolil tvrdit (úsměv). Ale v poslední době došlo v pravidlech k mnoha změnám. Řeknu to jinak. Kdybyste na Bazalech divákům na hlavní tribuně rozdal test se čtyřiceti otázkami ohledně pravidel, moc by jich neprošlo. A to si dovolím tvrdit, že tam chodí už desítky let hodně těch, kdo fotbalu doopravdy rozumějí.

Jak se vůbec žije fotbalovým sudím u nás?

Jde to, nestěžujeme si, i když všichni víme, že po pět let staré korupční aféře je stále pohled na rozhodčí jiný, než bychom všichni chtěli. Ale snad můžu říct, že se rok od roku situace lepší.

Srovnávat vnímání sudích u nás a v zahraničí ale stále nejde.

Bohužel… Ale třeba se to jednou změní, musí. I já říkám, že to je běh na dlouhou trať. Rozhodčí si musí vydobýt respekt, uznání i důvěru fotbalové veřejnosti. A takový proces netrvá sezonu, to je jasné. Je taky pravda, že když jedu pískat ven, trošku zahraničním kolegům závidím. Tam je postavení rozhodčích úplně jiné. A to nemám na mysli jen funkcionáře, hráče, ale i média a fanoušky.

Máte nějaký konkrétní příklad?

(úsměv) Není to vůbec stará historka. Minulý týden jsem na ostrovech pískal zápas Walesu v kvalifikaci do 21 let a byli jsme si s českými kolegy prohlédnout Old Traford. Když se zástupci Manchesteru United dověděli, že jsme rozhodčí z Česka, hned nám zařídili speciální prohlídku a dostali jsme se i do míst, kam to běžně nejde. Vím, je to možná maličkost, ale člověka to potěší, zahřeje u srdce. Ale vůbec nechci, aby to vyznělo, že doma na nás lidé jen nadávají. Po oné aféře jde snad i kredit sudích zase pomalu nahoru. Věřím, že časem vyspělé fotbalové velmoci v tomto směru doženeme.

Co je k tomu podle vás potřeba?

Jednoznačně to, aby se čeští sudí prosadili na mezinárodním poli. Právě tam získá každý zkušenosti, které pak může prodat i v české nejvyšší soutěži. A je také jasné, že když někdo bude pískat pravidelně Ligu mistrů, budou se na něj novináři, fanoušci i odborníci dívat zcela jinak.

Česká povaha je ale všeobecně hodně podezíravá. To škodí i sudím.

Ano a na naší profesi to je patrné. U nás při chybě sudího každý vidí hned úmysl. A hledá věci, které tam ani nejsou. To je problém, protože chyby dělají sudí všude ve světě, ale nikde se to tak neřeší.

Některé chyby rozhodčích na české fotbalové scéně jsou ale neuvěřitelné…

Z vašeho pohledu možná ano, já se na to ale dívám jinak. Chyby k fotbalu patří. I já si samozřejmě přeji, aby jich bylo co možná nejméně. Ale rozhodčí je taky jenom člověk. Tak jako udělá triviální hrubku špičkový útočník nebo gólman, čas od času ji bohužel udělá i sudí.

Pověsti sudích mnohdy nepomohou ani fotbalové osobnosti v televizních studiích. Často to od nich rozhodčí pořádně schytají.

Já asi na to nemůžu nezaujatě odpovědět, protože se na tyhle pořady dívám z pozice rozhodčího. A pak mě to vždycky zamrzí, když někdo, podle mého názoru, neprávem sudího kritizuje. V televizi některé situace vypadají jasně, na hřišti to pak člověk všechno vidí úplně jinak. Nechci, aby se chyby omlouvaly, to rozhodně ne, ale někdy mi přijde kritika českých rozhodčích přehnaná.

Nebylo by lepší, kdyby občas do studia přišel právě sudí?

Nevím. Za sebe musím říct, že bych tam asi těžko šel. Já totiž ze zásady výkony kolegů nekomentuji a myslím, že to tak je správné. Jsme na stejné lodi a nepřipadá mi to fér.

Pro řadu fanoušků je klišé to, když někdo na obranu rozhodčích řekne, že má na rozhodnutí zlomek vteřiny.

Já vím, ale ono to tak doopravdy je (úsměv). Já to spíše myslel tak, že když někdo vidí sporný moment zpomaleně třikrát v televizi a pak řekne, že to dejme tomu faul byl, je to jiné, než stát přímo na hřišti.

To skoro vypadá, že mezi českými rozhodčími panují přátelské vztahy.

Když se bavíme na rovinu, tak je jasné, že je nás na vrcholové úrovni šedesát a konkurence mezi námi panuje. Je to asi jako u každého jiného kolektivu, někdo se baví více s tím, druhý zase s někým jiným. Já se po svých posledních zkušenostech řídím heslem: Starej se jen sám o sebe.

I vám se během kariéry už určitě stalo, že jste vyloženě pokazil zápas. Jak se s kritikou vyrovnáváte?

Už je to lepší než v době, kdy jsem začínal. Tehdy jsem o zápasech a chybách hodně přemýšlel a třeba se v tom i zbytečně babral. S věkem a hlavně s odpískanými zápasy získáte nadhled. Dneska už dokážu vypnout a na fotbal nemyslet. Mám dvě děti, kluk hraje fotbal, dcera zase tančí, takže mám o zábavu ve volném čase postaráno (úsměv). Pískání už domů nenosím.

Hodně se v poslední době mluví o brankových rozhodčích. Co na tuhle revoluční věc říkáte?

To je zajímavá novinka, která se zkouší během zápasů evropské ligy. Já s tím zatím nemám zkušenost, takže to nemohu moc komentovat.

Ale i v české lize v poslední době přibývají situace, kdy třeba nejsou uznány regulérní góly.

Z tohoto pohledu by to přínos určitě byl, protože se často jedná o klíčové momenty zápasů. A pro pomezního sudího je mnohdy hodně těžké posoudit, zda míč celým objemem přešel brankovou čáru. Jen si vezměte, že asistent musí hlídat ofsajdovou pozici a ještě kontrolovat, zda se dostal míč do autu. Někdy to jsou hodně složité situace.

Jak moc rozhodčím pomáhají vysílačky?

Pro komunikaci během utkání je to velmi dobrá věc, protože třeba při ofsajdech nebo faulech vám názor asistentů hodně pomůže. Hlavní rozhodčí je vždycky šéf a konečný verdikt je na něm, ale právě pomoc kolegů je důležitá. Zase jsme u toho, že sudí se musí vždy rozhodnout hned. Každý, kdo fotbal hrál nebo na něj chodí jako divák, tak ví, že není dobré, když sudí váhá či mění rozhodnutí. To je špatně. A během utkání vždycky nastanou situace, kdy třeba sporný moment vidím na šedesát procent a právě asistent má daleko lepší výhled. To je pak vysílačka skvělým prostředkem, jak situaci zvládnout.

Fotbalisté si před každým zápasem shodně přejí, aby přišlo co nejvíce fanoušků. Je to stejné také u sudích?

Je veliký rozdíl, když pískáte zápas, na který přijdou dva tisíce lidí, a slyšíte každou nadávku. I já mám rád utkání, kdy je skvělá kulisa a třeba vyprodáno. Je to zážitek i pro rozhodčího pískat třeba na vyprodaných Bazalech, Slavii, Bohemce nebo Spartě. Fotbal se hraje pro lidi a my rozhodčí jsme součástí tohoto skvělého divadla.

Řada fotbalistů během utkání pozná už při prvním doteku s míčem, zda mu to v zápase půjde. Je to stejné i u rozhodčích?

Všichni to cítíme, jestli nám zápas jde, nebo ne. Každému pomůže, když se trefí do prvního zákroku, který je spornější. Často se říká, že první udělená karta je také důležitá. To jsou věci, které k profesi patří, ale pouze podle nich se řídit taky nemůžete. Každý zápas je jiný a musíte se vždycky soustředit celých 95 minut. Schválně říkám tenhle čas, protože ze své zkušenosti vím, že v 90. minutě utkání rozhodně nekončí. Můžete celý zápas pískat super, ale v nastavení pak přehlédnete penaltový zákrok a veškeré předešlé snažení je k ničemu.

Má rozhodčí šanci se třeba o poločase na sporné momenty podívat?

V kabině televizi nemáme, takže se na žádné situace o přestávce dívatnemůžeme a ani nesmíme.

Každý sudí ale určitě má kamaráda na telefonu, který mu může průběh poločasu zhodnotit?

(smích) Asi to hodně lidí překvapí, ale my musíme hodinu a půl před zápasem telefony vypínat. Takže ani tohle nehrozí. Já si navíc myslím, že je to tak lepší, protože sudí by se měl na výkon soustředit celý zápas.

Jak probíhá vůbec klasická příprava na ligové utkání?

O své nominaci se dovím dva dny před zápasem a okamžitě tomu přizpůsobuji svůj program. Z Ostravy to mám všude vcelku daleko, takže většinou vyrážím k utkání den předem. Je to podle mě lepší. Kdyžodhlédnu odmožných problémů na dálnici, člověk se na každý zápas dobře vyspí a může se na něj i více soustředit.

Prohlížíte si před utkáním i soupisky týmů, který hráč má nastoupit?

V lize se pohybuji nějaký ten pátek, takže většinu fotbalistů dobře znám. Ale před zápasem se na sestavy samozřejmě dívám, protože i to k přípravě patří. Musíte vidět, kdo na kterém postu hraje, a hned víte, na koho si třeba musíte dát větší pozor nebo kdo vámnaopak může pomoci. Stejně ale nevíte, co vás potká, takže tohle všechno je spíše teorie.

Co je podle vás při rozhodování nejdůležitější?

Já vždycky tvrdím, že komunikace s hráči. Samozřejmě ne s každým fotbalistou se pouštíte do debaty, většinou jen s kapitány a lídry týmu. Fotbalisté to pak berou všechno jinak, když s nimi promluvíte a své rozhodnutí jim třeba vysvětlíte. Vždyť i oni chtějí, ať zápas proběhne v pohodě a bez zbytečných problémů.

Takže by se dalo říct, že patříte mezi komunikativní sudí?

To je spíše otázka pro hráče, aby to posoudili. Je pravda, že raději řeším některé situace domluvou. Ale vždy záleží na dané situaci a utkání. Hráče také nejde škatulkovat, každý je jiný a potřebuje i rozdílný přístup. Myslím si, že každý sudí to musí vycítit sám, jak má s kým komunikovat, jak si samotný zápas připraví. Právě ti zkušení hráči vám totiž často pomohou a spoluhráče třeba i uklidní.

Řadu fanoušků štve, že sudí nepískají v lize stejně. V jednom zápase se v nadsázce dává karta za špatně vhozený aut, v jiném duelu projde hráčům všechno.

To je trošku přehnané přirovnání, protože si myslím, že metr je v české lize zhruba stejný. Někdy vám prostě nezbývá nic jiného než hráče umravnit. A žádný jiný prostředek než žluté nebo červené karty nemáte. Já jsem třeba zastáncem toho, že hra má mít spád. Když to jde, rád zápas, jak se říká, pustím. I mně se moc líbí, když se hraje fotbal nahoru dolů. Ale někdy prostě zase musíte přitáhnout otěže a hráče umravnit. Tohle jsou věci, které dobrý rozhodčí vycítí a pozná.

Co je zapotřebí k tomu být dobrým rozhodčím?

Hlavně dostat šanci a pískat, pískat, pískat. To je bez debat. Zkušenosti a zápasovou praxi v žádných knížkách nenastudujete, ty musíte získat v těžkých zápasech na hřišti.

Finanční odměny sudích v české lize jsou všeobecně známy. Jsou mezi vámi profesionálové?

Přesně to nevím, ale spíše ne. U řady kluků je právě povolání stále na prvním místě, což se dá v dnešní době vcelku pochopit. Jen si vezměte, že se jako otec rodiny zraníte a třeba půl roku nebudete pískat. Ale když budu mluvit za sebe, spíše bych se nazval poloprofesionálem. Když máte to štěstí, že můžete skloubit podnikání nebo povolání s fotbalem, je to ideál.

Jak často vůbec trénujete?

Když nebudu brát dny po zápase, kdy odpočívám, tak každý den. V tomto ohledu šla úroveň v posledních letech hodně nahoru. Vše řídí pánové Sivek s Pařízkem, kteří nám rozesílají tréninkové plány. Nafasovali jsme sportestry a výsledky musíme pravidelně každý týden posílat e-mailem do Prahy. Jednou za měsíc máme společný trénink, čtyřikrát do roka fyzické i zdravotní testy.

Když se o víkendu díváte na zápasy ze zahraničních fotbalových soutěží, vychutnáváte si fotbal, nebo spíše výkony sudích?

Jsem rozhodčí, takže se i na fotbal dívám z tohoto pohledu. Nejraději pak na anglickou Premier League, kde má hra i díky skvělým rozhodčím neuvěřitelný spád.

RADEK MATĚJEK

Narozen: 5. 2. 1973

Stav: ženatý – manželka Radka.

Děti: syn Vojtěch (12 let), dcera Kristýna (10 let).

Rozhodčím je od roku 1994, premiéru v první lize si odbyl v roce 2000. V nejvyšší soutěži rozhodoval jako hlavní sudí 150 utkání. Na svém kontě má i padesát utkání na mezinárodním poli.

Ocenění: dvojnásobný vítěz prestižní ankety Kříšťálová píšťalka (2005, 2006).

Velké zápasy, které už rozhodoval: „Na české scéně si určitě hodně cením rozhodování pražského derby. To je pocta pro každého sudího,“ říká Radek Matějek, jenž pískal i řadu zápasů v Poháru UEFA. „Ze známějších klubů třeba Udinne, Aston Villu, Levski Sofia nebo Nijmegen,“ poznamenal sudí z Petřvaldu u Karviné. „Rád vzpomínám i na duel kvalifikace o postup na MS mezi Gruzií a Kyprem, který sledovalo padesát tisíc fanoušků,“ řekl Matějek.