S aktivním hraním ale úplně nekončí. „Fotbal budu hrát už jen pro radost,“ konstatuje nová akvizice Pusté Polomi, účastníka krajského přeboru. David Mikula si zahrál za mládežnické reprezentace, ligu si zakopal v Opavě a pražské Dukle. Prošel si také Jakubčovicemi, Karvinou, naposledy dělal kapitána ve Vítkovicích. „Uzrálo ve mně rozhodnutí, že je třeba vyrazit na novou cestu. Děkuji za šanci, kterou mi Slezský FC dal,“ poznamenal Mikula.

Konec v profesionálním fotbale je definitivní?

Ano je to tak. Aspektů bylo několik. Jednou z věcí byl fakt, že jsem dostal možnost v Opavě trénovat s Tomášem Mrázkem ligovou sedmnáctku. Navíc jsem byl přijat na studium trenérské licence A. K tomu ve Vítkovicích mě trápily zdravotní problémy. Dostal jsem zánět achilovky a prakticky od 30. září nehrál fotbal.

Takže šlo o předem promyšlený krok?

Rozhodoval jsem se už v létě, zda budu pokračovat. Sezonu jsem začal, následně se ozval Tomáš Mrázek, zda s ním nechci dělat sedmnáctku v Opavě. Tato nabídka mě oslovila, práce chytla, nebylo co řešit.

Dá se říci, že nyní je z vás profi trenér?

Tak bych to neřekl. Dělám trenéra krátce. Se ženou jsme si řekli, že do léta se budu věnovat jen trénování, máme ročního kluka, více mám tak čas na rodinu. Vedle toho dělám trenérskou licenci. Jednou měsíčně jezdím za studiem na čtyři dny do Brna nebo Olomouce.

Aktuálně jste asistentem u ligové sedmnáctky v Opavě, určitě byste chtěl v budoucnu mít svůj vlastní tým…

Kdo by nechtěl. Ale jsem moc rád za současný stav. S Tomášem Mrázkem máme k sobě blízko, jak věkem, tak pohledem na fotbal. Sedli jsme si lidsky. Tomáš je sice hlavním koučem, ale role máme perfektně rozděleny. Myslím si, že ke spokojenosti obou.

Berete jako výhodu, že jste svým svěřencům věkově blízcí?

Myslím si, že určitě. Ale také za výhodu považuji, že jsme si toho v kariéře oba dost prošli. Měli jsme možnost projít opavskou mládeží. Chceme klukům pomoci k jejich rozvoji, předat jim naše zkušenosti a připravit je na přechod do starší kategorie, potažmo do dospělého fotbalu.

Hned na startu trenérské kariéry jste v mládežnické nejvyšší soutěži, soupeříte tak se Spartou, Slavií, Baníkem Ostrava, Sigmou Olomouc…

Je to velká zkušenost být mezi nejlepšími v republice. Máme možnost vidět různé styly. Na lavičkách působí i kluci, kteří hráli ligu. Navíc na zápasy jezdíme s devatenáctkou, což je ještě o level výše a další velká zkušenost.

Vidíte se ve svých svěřencích v zápasech, nebo jste býval jako hráč jiný? A jako trenér jste více klidný?

Řeknu to takhle. Na zápasy se chodí koukat i můj otec a říká mi, že jaký jsem byl hráč, takový jsem trenér. Mám to hodně o emocích, každý zápas prožívám, někdy se musím i klidnit. Když dělám fotbal, snažím se do něj hodně dávat srdce.

Cítíte velkou zodpovědnost, když pracujete v mateřském klubu?

Především chci poděkovat za šanci, kterou jsme dostali v Opavě. Je to klub našeho srdce. Nemohu srovnávat, jelikož se jedná o mou trenérskou premiéru. Snažíme se odvádět maximum, zavedli jsme pravidla, která se musí dodržovat, a to i mimo hřiště. Okolí naši práci kvituje. Samozřejmě, že každý dělá chyby, a to platí i o nás.

Ve Vítkovicích jste skončil, kopačky na hřebík ale nevěšíte úplně. Budete hrát za Pustou Polom. Nebyla to jediná nabídka, hovořilo se i o vyšší soutěži…

Je pravdou, že nabídek bylo více. Chtěl jsem jít do známého prostředí, v Polomi hraje můj parťák Tomáš Mrázek, k tomu Radek Kuděla, s kterým jsem také hrával. Důležitá byla pro mě osoba pana Grussmanna, který dělá v Polomi starostu a šéfuje fotbalu. Zapůsobil na mě svými názory, za pět minut jsme byli domluveni.

Jaká byla kariéra Davida Mikuly? Nedalo se z ní vyždímat více?

Mám čisté svědomí. Udělal jsem maximum. V lize jsem toho chtěl odehrát více. Říkám, že ligu jsem nehrál, ale vyzkoušel si jí. S fotbalem mám spoustu hezkých zážitků, které mi nikdo nevezme. Měl jsem možnost poznat docela dost výborných lidí.

Nešlo ale třeba z angažmá v Dukle vytěžit více? Kousnout se?

Přemýšlel jsem nad tím, možná, že ano. Ale chtěl jsem se vrátit kvůli dceři, bylo jí pět let. Měl jsem sice ještě na Dukle platnou smlouvu, ale nelituji toho. Škoda, že už pak žádná ligová nabídka nepřišla.

Jste odchovancem Opavy, ale paradoxně jste za ní nejvíce zápasů v kariéře neodehrál…

Ale i tak je to má srdeční záležitost. Mám v klubu spoustu kamarádů a lidí, s kterými máme k sobě blízko.

Byl jste také součástí jakubčovického zázraku…

Na Jakubčovice mám pěkné vzpomínky. Hlavně pak na pana Hájka, který fotbal miloval. Postoupili jsme do ligy. Následoval přechod do Prahy, kde jsem na Dukle zažil to nejlepší ve své fotbalové kariéře. Také jsem měl možnost pracovat pod trenérem Kozlem, který mi toho hodně dal.

Když jsme u těch trenérů, na kterého vlastně nejvíce vzpomínáte?

Byla jich spousta, nerad bych na někoho zapomněl. Miro Mentel mi dal první šanci v lize. Pak přišel Karel Jarůšek, který byl vynikající člověk se srdcem na správném místě. A pak to byla dvojice Kozel Suchopárek. Výrazně pozitivním směrem ovlivnili mou kariéru.