„Předně chci říct, že fotbal bojuje proti rasismu, protože je to platforma, která mnohé může změnit. Má to ale dvě úrovně,“ upozorňuje. „Troufám si tvrdit, že rasismus mezi hráči, trenéry, či činovníky klubů neexistuje. Proto se mě dotkl případ Ondřeje Kúdely, jelikož hráči se bijí o úspěch, prestiž, finance a od první do poslední minuty po sobě plivou, urážejí a nadávají si. Když se pak poštěkají, ať už rasisticky nebo jinak, nedělám v tom rozdíl. Je to součást boje,“ prozrazuje svůj názor Lička.

Pak jsou tu ale fanoušci. „A proti jejich rasismu UEFA i FIFA bojují. A je třeba v tom pokračovat, nicméně nesouhlasím s tím, že když k nějakým projevům dojde, hráči se seberou a začnou vyhrožovat odchodem ze hřiště. To není řešení. Tam musí zasáhnout Sparta jako klub, namístě jsou i sankce pro ni, případně pro fanoušky, kteří se tohoto jednání dopouštěli,“ pokračuje Lička.

„Ano, bojujme proti tomu, je to nechutné, ale odejít ze hřiště, protože mého spoluhráče uráží, není cesta. Pak proti tomu nebojujeme, jen všemu ustupujeme,“ dodává.

Incident se stal ve 38. minutě po trefě Auréliena Tchouaméniho, který se z úspěchu i se spoluhráči radoval v blízkosti sektoru vlajkonošů domácích. „Když tam jdu slavit, je pochopitelná reakce fanoušků, že budou pískat, bučet, nebo házet kelímky od piva. To je normální. A hlavně v té chvíli je úplně jedno, jestli jde o hráče bílé, nebo tmavé pleti,“ míní Mario Lička.

„K tomu by měla přihlédnout i UEFA při posuzování problému. Vše se ale musí řešit individuálně podle situace, ne to generalizovat. Zároveň se o tom nesmí pořád a neustále mluvit, protože tím ten problém jen probouzíte,“ upozorňuje vzápětí.

A jaký ohlas může tato kauza mít ve Francii? „V tisku se to asi řešit bude, bude se o tom psát, ale určitě se o to nebude zajímat celá Francie. U Slavie se to podle mě po celé Británii řešilo hlavně proto, že trenérem Rangers je Gerrard. Ten to nafoukl, a klub v tom pokračoval a živil to. Najednou z toho byl problém. Zároveň ale problém jen u nás, a ve Skotsku, potažmo ve Velké Británii. Jinde se to tak neřešilo. Jak říkám, nesmíme o tom pořád mluvit, protože to tím jen dál podněcujeme,“ uzavírá Mario Lička.