Začal jako gólman, skončil jako obávaný kanonýr. Nepřehlédnutelná postava, díky které to fotbaloví útočníci u fanoušků nikdy neměli jednoduché, mu přitom nebyla na obtíž. Příběh fotbalového čahouna Jana Kollera by opravdu mohl sloužit jako scénář k pohádce o Honzovi ze Smetanovy Lhoty.

Více než dvoumetrový útočník patřil i k největším oporám národního týmu, s nímž si zahrál na jednom světovém a třech evropských šampionátech. Člen Klubu ligových kanonýrů a s 55 góly historicky nejlepší střelec české reprezentace během své profesionální kariéry prošel Spartou, Lokerenem, Anderlechtem, Dortmundem, Monakem, Norimberkem, Samarou a Cannes. V nejvyšších soutěžích nastřílel celkem 180 gólů, mistrovské tituly získal kromě ČR i v Belgii a Německu. V roce 1999 vyhrál domácí anketu Fotbalista roku, o rok později byl vyhlášen nejlepším hráčem belgické ligy.

Typické oslavné letadlo Jana Kollera.

„Vzestup v Belgii, titul v Dortmundu, první reprezentační góly a také účast na čtyřech šampionátech, i když ten světový skončil zraněním. Pamatuji si i na první gól v lize za Spartu, po kterém následoval známý ukoktaný rozhovor, kterým se dodnes baví na internetu fanoušci, nebo nezvyklý brankářský záskok v dortmundském dresu proti Bayernu," vzpomínal skvělý hlavičkář s přezdívkou Dino na milníky své úspěšné kariéry.

V reprezentaci debutoval až v necelých 26 letech v únoru 1999 proti Belgii a hned se postaral o jediný gól utkání. Nejslavnější chvíle zažil na Euru 2004 v Portugalsku, kde spanilou jízdu svěřenců trenéra Brücknera ukončila až smolná porážka v semifinále s Řeckem. Po dalším evropském šampionátu v Rakousku a Švýcarsku Koller svou kariéru v národním týmu uzavřel, nakrátko se vrátil v září 2009, kdy si připsal definitivně poslední 91. start.

Pražský rodák začínal s fotbalem jako brankář v jihočeské Smetanově Lhotě, v roce 1994 si ho z divizního Milevska už jako útočníka nečekaně vytáhla Sparta. Koller se sice prosadil do prvního týmu, v něm však velkou díru do světa neudělal a po dvou letech na Letné odešel jako nadbytečný hráč do belgického Lokerenu. V tomto provinčním klubu se začala rodit jeho pověst stěží uhlídatelného kanonýra.

O kdysi vysmívaného nemotoru se najednou začaly zajímat přední evropské kluby. V roce 1999 přestoupil do Anderlechtu, po dalších dvou sezonách se stěhoval do Borussie Dortmund, jíž spolu s reprezentačním spoluhráčem Tomášem Rosickým pomohl k mistrovskému titulu i finálové účasti v Poháru UEFA. Přestože góly střílel i ve svých dalších působištích, jeho angažmá v Monaku, Norimberku či Samaře již tak úspěšná nebyla.

Po roce a půl v Rusku se otec dcer Hedviky a Kateřiny vrátil za rodinou na jih Francie a na sklonku kariéry oblékl dres třetiligového Cannes, než se předloni i kvůli přetrvávajícím zdravotním problémům rozhodl dát velkému fotbalu sbohem.

„Aspoň mám čas na vyjížďky na kole, na každodenní plážový volejbal s tamní partičkou a také na tenis a hokej," prohlásil vyhlášený kanonýr. Fakt, že góly střílet nezapomněl, pravidelně dokazuje jak v utkáních za Smetanovu Lhotu, tak například i v plážovém fotbalu.

(au, ml)