Pět let, přes třicet vstřelených branek a dva ligové tituly. Pouto, které váže bývalého skvělého fotbalového útočníka Augustína Antalíka k ostravskému Baníku, je velmi silné. „Je to srdeční záležitost," říká rodák z Veľkých Ripňan na Slovensku.

Právě na Bazalech prožil nejkrásnější a nejúspěšnější část své kariéry. A u příležitosti své premiérové účasti v silvestrovském derby, kdy se tradičně střetly staré gardy Baníku a Vítkovic (2:2), se o své pocity a vzpomínky podělil i se čtenáři Deníku. „Je jich hodně," přiznává Augustín Antalík, který je čerstvě v důchodu.

K účasti na derby vás prý vyhecoval především kamarád Libor Radimec, který se po letech také objevil na hřišti. Je to tak?

Ano. Libor mi už dříve něco naznačoval, pak mi volal i Péťa Zajaroš, což ostatně dělal i v minulých letech. Byli jsme spolu v kontaktu delší dobu, ale holt neměl jsem nikdy čas. Měl jsem svou práci, povinnosti, chtěl jsem být i s rodinou, tudíž jsem rád, že to tentokrát vyšlo.

A co se změnilo?

Hlavně to, že jsem už asi měsíc v důchodu, takže mám konečně čas. To jsem klukům ostatně slíbil. Řekl jsem, že až docílím důchodu, tak přijedu a rád sejdu s bývalými spoluhráči, protihráči, kluky, kteří jsou mladší, nebo i fanoušky. Jsem rád, že to vyšlo.

Jezdil jste v minulosti do Ostravy?

Ano, zejména pracovně, když jsem trénoval nebo dělal manažera v Nitře. Jezdil jsem sem, abych třeba sledoval hráče. I za to jsem rád, protože některé z nich jsme u nás zapracovali tak, že se nakonec vykopali poměrně vysoko. Také jsem tu občas byl na zápasy Baníku.

S Liborem Radimcem jste byli nejstaršími účastníky silvestrovského zápasu. Prohnali vás mladší kolegové?

No… v mých letech už to není o běhání (směje se). Myslím si, že co bylo vždy důležité, je výběr místa. Neběhat víc, než co je třeba, ale umět se postavit tam, kde může jít míč a vy se k němu dostanete.

Takže vám nedělalo problém období Vánoc, kdy se nikomu nechce vstát z gauče od cukroví?

Někdy jsem si říkal, že by Vánoce neměly trvat tak dlouho. Stačil by jeden dva dny (směje se). Jinak ale nejsem nějaký jedlík, ze všeho si vezmu trošku, takže s tím potíže nemám.

Udržujete se tedy?

Určitě. V Nitře máme partu bývalých hráčů, s níž se setkáváme, máme vždy dvakrát týdně v pondělí a ve čtvrtek tréninky a s nimi běhám. Rozhodně nesedím doma. Snažím se něco dělat.

I na fotbalovém hřišti?

Občas si zahraju. Zdraví slouží, takže s tím nemám problém.

A jak se vám líbilo poprvé na setkání bývalých hráčů Baníku Ostrava a Vítkovic?

Hodně. Těšil jsem se, přijel jsem s radostí, protože jsem věděl, že tu potkám hodně kluků z naší éry. Jinak samozřejmě stále sleduju Baník.

Opravdu?

Ano, pořád fandím. Znám se s kluky, kteří hráli v mé éře, i s těmi, kteří hned nastoupili po nás. Něco jiného je to s mladšími, ale o nich vím alespoň z televize. Nebo od vidění. I proto jsem se do Ostravy po letech těšil.

Znáte určitě také značnou část vítkovické sestavy, kterou tvoří i hráči, již vybojovali v roce 1986 mistrovský titul, že?

Je tam hodně kluků, kteří se tehdy se mnou pohybovali na hřišti. Kadlec, Martinčík, snad ještě i Zdéna Svatonský, Marek Trval a určitě by se dalo pokračovat. Samozřejmě jsme se znali. Buď jsme se scházeli, s jinými jsem byl na vojně nebo jsme se potkávali. I když jsme třeba bojovali proti sobě, tak rozhodně nemáme problém se pozdravit a popovídat si. Víceméně jsme si fandili.

Byli jste přece rivalové, ne?

Vítkovice hrály dlouho druhou ligu, pak postoupily a hrály prim. Určitě tam určitá rivalita byla, ale nikoli nenávist nebo něco podobného.

Myslíte, že se to později změnilo?

Za mé doby to ještě taková rivalita nebyla. Možná, že se to potom vyhrotilo, to těžko mohu soudit. Na druhé straně nějaká rivalita musí být, protože jsou to dva místní kluby, byť Baník je historicky výše. Každopádně bylo dobré, že tyto týmy soupeřily nejen proti zbytku republiky, ale i mezi sebou.

Fanoušci to asi hodně prožívali.

Lidé se pochopitelně rozdělili na dva tábory a každý fandil tomu svému. To je jasné.

Vítkovice potkal v roce 2011 špatný osud, ale nyní se pomalu drápou zpět do profesionálního fotbalu, kdežto Baník jde opačnou cestou. Co na to říkáte?

Mně osobně je z toho hodně smutno. Ne tedy z Vítkovic… Je mi líto Baníku, protože jak jsem řekl, pořád ho sleduju a fandím. Zažil jsem tady nejlepší fotbalová léta. Měli jsme výbornou partu a do toho také úspěchy.

Jenže to je minulost. Čím si tento stav vysvětlujete?

Abych byl upřímný, tak nevím, co se přesně událo. Navíc mi ani nepřísluší to hodnotit. Od kamarádů, se kterými se ale nejen o tom bavím, třeba s Liborem Radimcem, něco slyším. Těžko si z toho ale dělám ucelený obrázek na to, abych mohl říct něco bližšího. Akorát musím říct, že je mi z toho smutno, protože jsem srdcař, Baník mi přirostl k srdci. Pořád jsem Čechoslovák (směje se).

Takže se nechcete pouštět do hledání chyb?

Tak chyb… chyb se stalo evidentně hodně, protože kde chyby nejsou, tak tam to funguje. To my na Slovensku víme moc dobře. Myslím ale, že hodnocení by asi bylo na dlouhé hodiny.

To asi ano.

Opravdu mě to moc mrzí, protože tradicí Baníku je hrát ligu, a ještě lépe na pohárových příčkách. Nikoli se trápit dole, jako je tomu v posledních letech. Abych ale přiznal, tak i mě to na Slovensku dohání.

Jak to myslíte?

Všichni vědí, že jsem baníkovec, že mu fandím, takže nějakému tomu popichování se těžko vyhnu (směje se). Teď to mám na talíři dennodenně. Musím se pak z toho trochu kroutit, a ne vždy mi to jde. Pořád ale věřím, že se to dostane do lepších kolejí a bude to fungovat jako dříve.