Největší hvězda? Pro mě to byl trenér Wenger, říká o kempu v Arsenalu Jan Švábík

„Dnes už tomu tak není, ale tehdy jsem byl fanouškem Arsenalu. I proto to byla skvělá životní zkušenost, mám na to jen hezké vzpomínky,“ říká osmadvacetiletý Švábík, který musel s fotbalem skončit předloni po srdečním kolapsu na tréninku, kdy mu život zachránili spoluhráči. Nyní své mateřské Klimkovice trénuje.

Co vám z těch dvou dnů nejvíce utkvělo v paměti?

Na co asi nikdy nezapomenu, bylo poprvé na vlastní oči vidět Premier League. Všichni jsme byli pozvaní na zápas s Wiganem, Arsenal vyhrál 4:0. Nádherný pocit i atmosféra, strašně se mi líbilo, jak lidi vstávali ze sedaček při každém náznaku šance pro domácí tým, a nebo dal gól. Pamatuju si i na návštěvu slavného stadionu Wembley, kde jsme byli v šatnách a mohli se vyfotit s pohárem FA Cupu, který Arsenal několikrát v historii vyhrál.

Setkal jste se i s manažerem Arsénem Wengerem, že?

Ano. Na konci druhého dne kempu, když jsem mlel z posledního, za námi přijel. V té chvíli to byl obrovský šok. V době, kdy jsem byl nejvíce vyčerpaný jsem našel ještě spoustu sil, abych ještě víc makal a dřel, protože když se na vás dívá člověk, jako je Arséne Wenger, tak to něco znamená.

Další změny ve Vítkovicích: končí kapitán, vrací se odchovanec

Měl jste o to větší motivaci?

Motivaci měl každý maximální. Nejen já. Některé ta motivace včetně mě spíše svazovala. Ale své tempo jsem zvýšil na úplné maximum. Po tréninku jsme se všichni k němu sesypali a rozdal nám autogramy a fotky. Dosud mám jeden svůj tréninkový dres s jeho podpisem pořád u sebe doma.

A co hvězdy Kanonýrů? Měli jste možnost se s nimi setkat?

Ano, jeden den jsme večeřeli s hráči jako byl Andrej Aršavin, nebo Alex Song. Měl přijít i Tomáš Rosický, ale byl nemocný, to byla škoda. Pro mě ale byl největší hvězdou právě trenér Wenger. Dal jsme do toho vše, skončil jsem tak vysílený, že jsem motal nohama a měl svalovou horečku. Byl jsem přemotivovaný a vyděšený z toho všeho, co se dělo kolem mě. Dokonce jsem někomu v zápase prošlápl kotník, tam se ale hrálo dost tvrdě. (usmívá se) Se sebou jsem byl spokojený, jen se prostě trenérům líbil více někdo jiný. Pro mě byl úspěch se tam vůbec dostat.

Byl jste od té doby někdy na testech, které vás mohly nasměrovat k profesionálnímu fotbalu?

Byl jsem v tehdy druholigovém Hlučíně. Tam to vypadalo docela nadějně. Dostal jsem nabídku, chtěli mě koupit, dát na hostování do MSFL se rozehrát a v létě jsem měl přijít. Já měl ale před maturitou a něco se mi tehdy na jednání hlučínského manažera nezdálo. Poradil jsem se s koučem Grussmanem, který trénoval Klimkovice a nakonec jsem to odmítl. O šest měsíců později jsem šel na zkoušku do Frýdku-Místku. Už v té době se patrně začaly projevovat problémy se srdcem. Trénoval jsem velmi kvalitně pod trenérem Duhanem, ale fyzička mi začala nepochopitelně klesat, přitom testy a předpoklady jsem měl nadprůměrné. Nakonec jsem šel do Vítkovic. Po půl roce mi z Frýdku volali, ať jdu zpátky, ale už jsem byl na vysoké škole a vše jsem si v hlavě přehodnotil.

Takže šance byla?

Ano. Jsem relativně rychlý, nejsem malý a mám dobrý výskok. Když mě z obrany dali zpátky do útoku, vytvářel jsem si v zápase hodně šancí. Kdybych proměnil každou druhou nebo třetí, asi bych v osmnácti byl profesionálem. Jenže tak to nebylo, já spousty šancí zahazoval. Možná kdybych vydržel jako obránce, byla by možnost větší. Ale teď už je to jedno. Navíc já už chtěl studovat. Se školou bych každodenní trénink nezvládl. Zvlášť když čas, který jsem zvládl odehrát na hřišti naplno, se zkracoval.

Opravdu?

Někdy mi dělal problém vůbec odehrát poločas. Podle toho vypadaly i výkony. Přitom má rychlost platila i ve vyšších soutěžích. Nakonec to, že jsem se vrátil s Honzou Woznicou do mateřských Klimkovic, mi patrně zachránilo život. Ale za tím rozhodnutím bylo to, že jsme to tu chtěli trochu změnit a pomoci.

Obránce Polák o koronaviru v USA: V Česku se vykupovala mouka, v Dallasu zbraně

Vaši fotbalovou dráhu ukončil kolaps na tréninku. Jak teď prožíváte fotbalovou sezonu? Láká vás to na hřiště?

Poslední dobou, kdy jsem se k fotbalu právě díky kamarádovi Honzovi Woznicovi vrátil jako trenér, a dělal jsem mu asistenta, tak ano. Poznávám fotbal i z druhé strany. Mrzí mě, že mezitím Honza u nás jako trenér skončil.

Nahradil jste ho vy…

Nechtěl jsem, aby do Klimkovic přišel někdo odjinud. Navíc kluky v týmu znám, tak jsem do toho šel. Nemám zkušenosti, ale chci pomoci. Pokud to však nedokážu, skončím. Od kolapsu jsem zjistil, že bez fotbalu lze žít. To jsem si dřív nedokázal představit.

Chodíte si aspoň občas zahrát?

Nechodím, jen si občas kopnu na tréninku. Díky léčbě jsem dost přibral, ale teď se mi daří nabraná kila shazovat, tak je možné, že si zase někdy zahraji. Mám 28 let. Když mi to doktor dovolí a přesvědčí mě, že mi nic nehrozí… Třeba se vrátím i do nějakého týmu.

Vám ani bratru Markovi se prorazit nepodařilo, ale vaše sestra Tereza je známá badmintonistka. Nezávidíte?

Přejeme jí to a pomáháme jí, jak můžeme. Já i brácha jsme prošli špičkovými mládežnickými kluby. Marek měl smůlu, že si v šestnácti zlomil na zápase ve Frýdku koleno. Zrovna v té době také krachly Vítkovice. Ale měl už něco za sebou. Nakonec u něj, podobně jako u mě, vyhrála škola a té dal přednost. Nicméně potkal bývalé prvoligo-vé hráče, věkem ještě mladé kluky, a poznal, že když opravdu nejste dobře placená hvězda, není to žádné terno. Asi nám chybělo štěstí nebo něco, na co jsme dodnes nepřišli.

Co chybělo?

Byli jsme oba jednou nohou v profesionálním fotbale, teď ale máme dobrou práci, vystudovanou vysokou školu a nelitujeme. Není tedy proč Tereze závidět, a už vůbec ne problémy, které musí řešit. Badminton je v Česku malý sport a až teď vidíme, jak je na tom fotbal u nás relativně dobře, co se týká metodiky a znalostí výchovy sportovců. Nedá se to srovnat a my sestru vlastně obdivujeme, jakým způsobem se s tím pere. Věříme, že se někdy dostane i na olympiádu.