„Byl to můj sen. Když jsem šel v padesáti do důchodu, chtěl jsem klid. Hledal jsem samotu, protože všeho, co jsem v životě měl, jsem měl hodně. Zejména zájmu lidí. Proto dnes mezi ně moc nechodím, dokonce ani na fotbal ne,“ líčí Lubomír Knapp na úvod rozhovoru. „Tenhle dům byl skoro ruinou, díky tomu byl za hubičku, jen jsem ho opravil a zamiloval se do toho,“ dodává.

Že by však žil v úplné izolaci, to říct nelze. „Vždyť o tom svědčí tady ta cedulka,“ usmívá se Lubomír Knapp při pohledu na plot, kde je nápis ‚PARTY ZONE‘. „Člověk pozve kamarády, sousedy a udělá se na zahradě akce, něco se ugriluje i vypije. Mám to tady rád a musím říct, že nevím, jestli bych dneska usnul někde v paneláku. Dost o tom pochybuju,“ říká bývalý reprezentant.

Vy jste šel do důchodu už v padesáti letech?

Ano. Jako fotbalista jsem byl oficiálně zaměstnaný jako havíř. Tak to za komunistů bylo. Když jsem v Baníku skončil, šel jsem ještě do Sigmy a teoreticky jsem mohl do zahraničí, ale na to jste musel mít buď 33 let, nebo třicet zápasů za reprezentaci, či nějaký úspěch jako účast na mistrovství světa. Takový Libor Radimec šel ve třiatřiceti do Vídně, Zdeněk Rygel na Kypr, a já když se uzdravil ze zlomeniny nohy proti Valencii, šel do Olomouce, ale platil mě pořád Baník jako bych byl havíř. V Sigmě mě pak vedl i Karel Brückner, proti kterému jsem jen o pár let dřív hrál.

Jaký tehdy byl?

Osobnost. Já patřil mezi starší hráče, on chtěl ale hrát s mladými a tvořit mužstvo, se kterým by se vrátil do ligy. S námi už nepočítal a já po dohodě odešel do Frýdku-Místku. Tam nás trénoval Zachar a to byl blázen. Oni tam měli rytmus, že ráno se běhalo a odpoledne hrál fotbal. Kvůli mně to vyměnil, takže já přišel ze šachty a místo fotbalu jsem běhal. Ještě v pohorkách. Šílené.

Pak jste hrál ve Vsetíně, či Hustopečích nad Bečvou…

Ty mě koupily za flašku slivovice. (zasměje se) Tam jsem se ale měl velmi dobře. Navíc tam hrával například Lojza Grussmann. To byly po každém zápase hody, dokonce mi každý rok vychovali prase a pak mi ho dovezli na Vánoce a já si udělal zabijačku.

Bývalý český fotbalista Lubomír Knapp, 6. října 2020 v Klokočově.Zdroj: Deník / Lukáš Kaboň

Profesionální kariéru jste skončil na začátku osmdesátých let, viďte?

Ano. Do roku 1993 jsem byl poté na šachtě, pak jsem ale musel odejít, abych mohl právě v padesáti do důchodu.

Co jste následně dělal?

Asi dvakrát po půlroce jsem byl na pracáku, jinak jsem šel do Baníku, kde jsem trénoval řadu pozdějších hvězd. Třeba Sionka, Jankulovského, a další. Dobrý ročník. Pak jsem šel prodávat do prodejny Baníku v Nádražní ulici, kde byly suvenýry, i další věci. Prodávaly se tam i značkové rifle HIS. Jelikož jsem z Prostějova, kde se v OP šily, a materiál chodil z Itálie, měl jsem to za hubičku. Tenkrát stály 690 korun. Pak jsem se toho obchodu vzdal, odešel a začal obchodovat jinde. Do toho mi najednou zavolal Milan Albrecht a nalákal mě, abych mu dělal asistenta v NH Ostrava. Ve druhé lize jsme skončili sice šestí, ale muže zrušili, pak už jsem to do toho důchodu nějak doklepal.

Když jste byl na šachtě, tak jste skutečně fáral?

Ano. Byl jsem v ekonomickém úseku, ale i dolů jsem se dostal. Byl tam i Mirek Mička, nebo Otmar Sládeček, ti také hráli za Baník.

Jaké bylo pro vás jako profesionálního fotbalistu začít regulérně pracovat?

To si moc dobře pamatuju. Byl prosinec a já měl poprvé vstávat o půl páté. Mě ale asi ze stresu chytil žlučník, takže jsem skončil v nemocnici. Prostě nezvyk. Já měl ale aspoň výhodu, že jsem byl v podnikové ekonomii a dělal jsem časoměřiče podnikovým zaměstnancům, udělal jsem si kurz, což znamenalo, že jsem nedělal přímo to rubání, kde se prášilo. To byla výhoda. Hodně lidí říká, že jsem nefáral. Fáral, ale v rámci možností. (pousměje se)

Jste rodákem z Prostějova, kde jste se vzal ve Frýdku-Místku, a pak v Ostravě?

Já hrál v žácích za Agrostroj Prostějov, ve čtrnácti mi taťka podepsal přestupní lístek a šel jsem do konkurenčního OP a už o rok později jsem hrál o postup do dorostenecké ligy. Ten se nám nakonec povedl. V roce 1968 jsme měli jet do Německa na turnaj, ale mě nechtěli kvůli známkám pustit. Nakonec se třídní podařilo přesvědčit. Byl to velký turnaj v Bielefeldu, my ho vyhráli, já nastřílel spoustu branek a chtěli si mě tam nechat. Já se ale kvůli tátovi rozhodl vrátit. Pak za mnou přišel nějaký Pekárek z Frýdku-Místku s tím, že si mě vyhlédl trenér Šajer. Tak mě koupili, já dostal deset tisíc korun. Tam jsem dodělal školu a pak na mě přišel Tomáš Pospíchal, který mě přivedl do Baníku Ostrava.

LUBOMÍR KNAPP

Bývalý fotbalista, především záložník, se narodil 19. listopadu 1950 v Prostějově, kde fotbalové vyrostl v místním Agrostroji a OP. Odtud se vydal do Frýdku-Místku, a pak především do Baníku Ostrava, kde prožil nejvydařenější část kariéry.

Byl součástí nejslavnější éry klubu, podílel se na třech mistrovských titulech (1976, 1980 a 18981), cestami v evropských pohárech, v nichž odehrál 39 utkání, a dostal se i do reprezentace (10 utkání/ 0 branek). Po konci v Baníku (1983) zamířil do Sigmy Olomouc, pak ještě do druholigového Frýdku-Místku, následně už nastupoval v nižších soutěžích.

Celkově v lize odehrál 258 zápasů a vstřelil 43 gólů. Po skončení kariéry působil i u mládeže Baníku. Jeho synem je Lubor Knapp.

Kývnout na nabídku Němcům, mohl jste mít ještě lepší kariéru?

Upřímně, já byl jako Alenka v říši divů. My přijeli na Západ, já tam byl poprvé, a to bylo neuvěřitelné. Dodnes si to pamatuju. U mě ale vyhrál táta, kterého jsem měl rád. Bohužel o rok nebo dva později zemřel. Musím říct, že já byl v osmnácti poctivec. Neznal jsem pivo, víno, vůbec alkohol, naopak jsem byl zažraný do fotbalu. Ale nepředstavoval jsem si, že bych hrál ligu. A ještě za Baník. A Německo? To vůbec! Ale pomohlo mi, že jsem dával góly.

Přitom jste byl záložník…

Začínal jsem v útoku, ale postupně se vše odvíjelo od systému. Dřív se hrálo na tři útočníky, pak na dva a tak jsem šel do zálohy. A musím říct, že se Zdeňkem Ryglem a Milanem Albrechtem nám to šlo. Milana jsme ale museli učit bránit a trvalo to dlouho. Ale jinak já byl univerzál, třeba proti Mönchen-gladbachu jsem nastoupil jako pravý bek. Nebo za béčko národního týmu v Maďarsku na stoperu vedle Rosti Václavíčka.

V Malé encyklopedii fotbalu z roku 1984 vás autoři nazvali: „Bojovný a fyzicky zdatný záložník stabilní výkonnosti.“ Souhlasíte s touto charakteristikou?

Asi ano, ale nejlépe mě nejspíš odhadl Evžen Hadamczik, který na mně poznal, že nejsem zapálený, nejsem na tom ideálně. Také nebylo divu, že nám při trénincích v Šilheřovicích pořádně dával. A ještě jedna charakteristika mě vystihla.

Povídejte…

V knížce Modrobílá historie od novináře Šiřiny. Schválně nebudu říkat, ať si to lidé přečtou, pokud je to zajímá. On nás měl všechny přečtené, ale zejména mě dával jednu ťafku za druhou. (usmívá se) Libor Radimec nebo Rosťa Vojáček vyšli na hřiště a už měli v novinách devítku. Já lítal, dal dvě branky a dostal jsem sedm.

Také jste byl prý muž bez nervů, proto jste kopal penalty.

Je fakt, že jednu jsem nedal. V lize proti Spartě, ale Zdeněk Rygel mě zachránil, protože dal gól a vyhráli jsme. Ale pokud jde o nervy, tak byl jsem mladý a vždy jsem věděl, kam to kopnu. Ani na gólmana jsem nekoukal. Jednou jsem kopal na Dinamu Berlín a brankář se málem rozplácl o tyčku, stejně ji neměl. (zasměje se)

Jak vzpomínáte na zápasy v evropských pohárech?

Obecně jsme do zahraničí jezdili často, většinou na Západ, kde se člověk běžně nedostal. Třeba do Portugalska. Vyloženě ale nějaký moment nemám, celkově na to člověk rád vzpomíná, i když jsem míval smůlu. Třeba když se jelo do Ameriky, byl jsem doma s utrženou achilovkou. Nebo v reprezentaci v roce 1976, kdy na mistrovství Evropy jel místo mě Dušan Herda, protože jsem si otočil koleno a měl jsem sádru. A o čtyři roky později zase hrál u mé neúčasti na olympiádě roli status profesionála.

Jak to?

Když jste hrál kvalifikace o mistrovství Evropy, byl jste amatér. Jakmile jste ale nastoupil do kvalifikace o mistrovství světa, už vás brali za profíka. A ten na olympiádu nesměl. Já hrál v roce 1978 ve Skotsku druhý poločas. Kdybych to tehdy věděl, tak bych tam nejel. Škoda.

Mohl jste mít dvě zlaté medaile z mistrovství Evropy a olympiády…

Kolik členů týmu si ale myslíte, že v Bělehradě dostalo medaili? Třináct. Jedenáct hráčů plus jeden náhradník, kterým byl Franta Veselý, a trenér. I kdybych se do nominace dostal, placku bych dnes doma asi neměl. Akorát po dvaceti letech se ve Stříbře hrálo utkání olympioniků proti mistrům Evropy a tam jsme dostali kopie medailí. Já ji ale už nemám. Víte, já na tyhle věci nejsem. Nemám ani žádnou Síň slávy, nebo tak. Všechny věci vlajky, poháry, medaile to jsem rozdal. Jediné, co mám, je prsten od Nadace fotbalových internacionálů, který jsem dostal k šedesátinám.

Nakousl jste dvě významná jména trenérů Tomáše Pospíchala a Evžena Hadamczika. Jaké bylo pod nimi hrát?

Abych pravdu řekl, oba byli začátečníky. Když jsem přišel do Baníku, Pospíchal dodělával první trenérskou třídu, aby mohl trénovat ligu. On byl jiný, než ostatní trenéři. Když jste šel na trénink a potkal jste ho, hned jste věděl, že je to v háji. (zasměje se) On vám ani neodpověděl na pozdrav, také měl zdravotní potíže, díky kterým moc nespal a už v šatně nám bylo jasné, že trénink bude tvrdý a asi budeme hlavně běhat. A třeba pivo po obědě? Neexistovalo. Tatarák jsme zapíjeli mirindou. Zároveň ale musím říct, že já mezi trenéry nedělám rozdíly. Buď umí z týmu vyždímat maximum, nebo ne. A pokud platí druhá varianta, tak má problém. To jsem poznal později sám, když jsem trénoval.

A Evžen Hadamczik?

Já bych se ještě vrátil k prvnímu titulu, který jste získali pod Rubášem. To nebyl trenér. On si jen sedl, řval a my běhali. Třeba dvanáctkrát 400 metrů. Ve sněhu na Bazalech, kde jsme mívali i soustředění. Pak přišla éra Evžena, kterého zlanařili z Opavy. Pod Rubášem nás bylo v týmu několik starších, kteří byli na odpis. Já, Radimec, Sionko, Vojáček, Rygel… Jenže trenérem se stal Evžen a řekl, že si nás všechny nechá a celý mančaft na nás postavil. Na druhé straně jak jsem řekl, byl začátečník, takže řadu věcí jsme ho sami učili. Popisovali jsme mu, jak to v ligovém klubu jako je Baník chodí. Byl z toho „paf“, výrazně mu ale pomohla stáž v Německu.

To se říká také…

Víte, mnoho lidí to neví, ale pamatuju si třeba, že jsme jednou přijeli z Prahy, kde jsme prohráli a s Péťou Slaným, s nímž jsme bydleli nad Bazaly, jsme šli na pivo. Kousek od nás bydlel právě i Evžen Hadamczik a když jsme odcházeli, svítilo se u něj. Řešil, co se stalo za chybu, analyzovat důvody, že se prohrálo. Když jsme se pak vrátili, pořád svítil. Prostě to donekonečna rozebíral, co měl udělat jinak a podobně. Takhle to prožíval. Přitom v autobuse cestou zpátky se na nás ani nepodíval. Jeho bratrovi Lojzovi jsme říkali, že by měl zpomalit, zklidnit se a méně to řešit.

Bývalý český fotbalista Lubomír Knapp, 6. října 2020 v Klokočově.Zdroj: Deník / Lukáš Kaboň

Myslíte si, že tato posedlost ho vytáhla ke všem úspěchům, ale také dohnala k sebevraždě?

Je to možné. Myslím si, že za to, co se stalo na konci, mohly dvě věci. On měl smlouvu do Vídně, ale Baník ho nepustil. A později měl trénovat olympioniky před hrami v Americe. Jenže tam se nejelo. To byly dva body, ze kterých byl špatný. Šokem pro nás bylo, když jsme později zjistili, že se na to šteloval delší dobu. Důkazem bylo třeba jeho auto, které bylo umyté, vypucované, papíry nachystané. Člověka až mrazilo. Ale trenér byl skvělý.

V čem z vašeho pohledu?

Hodně si toho přinesl právě z Německa. Najednou se přestaly běhat desetikilometrové tratě, místo toho se pracovalo na síle, rychlosti, dynamice. To nás posouvalo. A přípravu na zápas, rozcvičku, nechával na nás, protože každému vyhovovalo něco jiného. Bylo to odlišné, než na co jsme byli zvyklí. Jeho smrt mě ale vzala, moc si toho však z těch dní už nevybavuju.

Je nějaký moment z vaší kariéry, který byste vypíchl?

To nevím, musím ale říct, že jsem si celkově život užíval, za to jsem rád, protože jsem toho prožil dost. Kariéru jsem měl úspěšnou, jediné co mi chybělo, bylo to mistrovství Evropy a olympiáda. A jak už jsem řekl, dneska mám rád svůj klid. Dokonce ani na fotbaly nejezdím, ani moc mezi lidi. I proto, že když už sem někdo přijede, tak jsem ukecaný. (usměje se)

A Baník sledujete?

Fandím, ale že bych to vyloženě sledoval a hltal, to ne. Upřímně, řada těch kluků mi nic neříká. Třeba Fleišman se mi ale líbí. Základní však je, že klub po těch problémech existuje a brzy se chystám podívat na novou akademii, kterou na Bazalech postavili. Na to se těším.

Za pár týdnů vám bude sedmdesát. Cítíte se na to?

Dokud budu tady, tak vím, že jsou věci, které musím. Třeba nachystat dřevo, pořezat ho, trávu posekat, dům obhospodařovat. Vše si dělám sám. A baví mě to. Cítím se dobře, zdraví slouží, takže jsem spokojený.

Přemýšlel jste někdy, čím byste byl, kdyby ne fotbalistou?

Asi hanáckým barabou. (směje se) Já býval docela průšvihář, ale těžko říct, protože život bez fotbalu si neumím představit. Zároveň fotbalový život je na zážitky opravdu bohatý. Nicméně jak jsem už řekl na začátku, teď mám rád svůj klid a samotu.

Máte ještě nějaké plány?

Rád bych si užíval a každý rok teď vyjel na nějakou exotickou dovolenou k moři. Přece jen člověk byl zvyklý, protože jsem viděl kus světa a teď mi to trochu schází. Třeba Bulharsko, kam jsme jezdili s Baníkem deset let po sobě. Moře mi chybí. Prostě si užívat a cestovat, to jsou mé plány.

Bývalý český fotbalista Lubomír Knapp, 6. října 2020 v Klokočově.Zdroj: Deník / Lukáš Kaboň