Slavné utkání Vojáčkovi připomíná bronzová plaketa. „A bunda. Tu jsem si koupil na památku. A stále je moderní,“ říká Deníku jednasedmdesátiletý důchodce ve své chatě v Jakartovicích.

U břidlicových lomů tráví s manželkou Janou většinu roku. „A se třemi kočkami. Běž, běž se provětrat,“ popohání jednoho z čtyřnohých mazlíčků. „Jí to nevadí, ona je na vzduchu ráda,“ říká.

„Celkově je tu fajn, jen mě zlobí koleno. Navíc si v tomto období musím dávat pozor, protože jinak skončím na zadku. Ta břidlice je kluzká jako hrom,“ upozorňuje při chůzi muž, který byl na tvrdé střety a pády zvyklý. „Ano, ale na trávníku, ne na břidlici. I když… Aspoň vím, jak padat a zatím to zvládám,“ usmívá se Vojáček.

Sport stále sledujete, ale jak jste prožíval třeba jarní měsíce, kdy se nic nehrálo?

Na houbách. Ráno jsem vyšel, odpoledne se vrátil a takhle jsem to měl každý den. Něco jsme sušili, něco jsme rozdali, ale pro mě bylo hlavní, že jsem vyplnil čas. Člověk za ty roky ví, kde hledat. Tady je hlavně klasika – praváky, podubáky, křemenáče. Těch bylo hodně. Manželka sice nadává, co s tím vším má dělat, ale pro mě je plný košík potěšení. Dobře se tady drží vlhkost, takže pak to tu roste jedna za druhou. A teď chodím rád na dřevo. S tím mi pomáhá i zdejší vítr. Tím, že je tu vše na břidlici, tak kořeny jsou na povrchu a pak stačí, když trochu víc foukne a hned se to vyvrátí. Hodím to pak na vozík, pořežeme a děláme zásoby. Zároveň se tím o ten les tady staráme.

Na jaře běžela v televizi řada historických záznamů. Zavzpomínal jste si?

Rád se podívám, a pokud tam sám jsem, zahřeje to u srdce. Někdy ale musím na obrazovku doslova zírat, abych se poznal. (zasměje se) Je to prostě dávno. Ale potěší to. Občas se ke mně dostanou i záznamy ze zahraničí, které tady jen tak už nenajdete.

Jako třeba?

Třeba právě když jsem hrál v Barceloně na Camp Nou za Výběr světa charitativní zápas pro UNICEF. Nezapomenutelné. Člověk si i uvědomí, zvlášť v této době, jak moc dělají fotbal fotbalem diváci. Tam bylo oficiálně osmdesát tisíc lidí, reálně bych řekl, že sto tisíc. Úžasná atmosféra. To je to hlavní, na co si pamatuju. Přece jen už je to čtyřicet let, takže mnoho detailů člověku uniklo.

Jak jste se výběru dostal?

Ani nevím. To mi nikdo neprozradil, ale asi šlo hodně o práci svazu a ten mi oznámil, že mě nominovali. I když… My jsme s Baníkem v té době už několik let hráli poháry, já byl v reprezentaci, byl jsem na Euru, takže to byl asi základ. No, a pak tomu musel někdo nahrát, aby to takhle vyšlo. Zajímavé bylo, že z východní Evropy jsem tam byl jen já a Blochin.

Bývalý hráč Baníku Ostrava Rostislav Vojáček poskytl Deníku rozhovor.Zdroj: Deník / Lukáš Kaboň

Ve výběru byli i Michel Platini, či Johan Cruyff…

Cruyff byl vyloučen, to vím. Dobré bylo, že to pískal Španěl, a i když šlo jen o charitu, tak se námi nemazal. Ale třeba Platini byl ohromný technický hráč, vždy něco vymyslel, uměl dát přihrávku za obranu a vytvořit šance. Měl i skvělé trestné kopy. To jsem ale věděl už z dřívějška, protože my jsme na sebe naráželi při mezistátních zápasech. A to byl důvod i toho, že i když v jedné šatně se mnou byla velká jména, tak mně to tak nepřišlo. Bral jsem je jako sobě rovné, i když tohle byli samozřejmě páni fotbalisté.

Kdo vás nejvíce zaujal?

Obecně Němci. Ať už Bayern, Mönchengladbach, nebo Magdeburg, to byly velké týmy a v Německu se hrál nejlepší fotbal. Vždyť jména jako Schwarzenbeck, Rummenigge, Hansi Müller, Gerd Müller, to byli fotbalisté jako hrom. Nebo stoper jménem Bruno Pezzey, Rakušák. Ten byl perfektní, měl skvělou rozehrávku. Jo, já byl dobrý jako rozrážeč útoků soupeře, byl jsem destruktivní, ale on k tomu uměl přidat něco navíc. Jako Beckenbauer. Z útočníků byl vždy nepříjemný Rummenigge.

ROSTISLAV VOJÁČEK

Bývalý fotbalový obránce se narodil 23. února 1949 v Křenovicích. Ještě v 17 letech hrál Vojáček I.B třídu, v roce 1970 se ale skrze vojnu a Duklu Tábor dostal do Baníku Ostrava, v němž zůstal do konce hráčské kariéry v roce 1986. Za Baník Vojáček odehrál 381 ligových utkání, vsítil 27 branek a třikrát slavil ligový titul (1976, 1980 a 1981). Pak byl trenérem mládeže a krátce vedl i A-tým.

Byl klíčovou osobností Baníku i v evropských pohárech, v nichž odehrál 40 utkání.

Dres reprezentace Československa pak Vojáček oblékl celkem čtyřicetkrát, účastnil se bronzového ME 1980 i MS 1982. Za národní tým zaznamenal jeden vstřelený gól.

Proč?

Rychlostí. Rozběhl se a šel. Nezastavoval. Dobrá postava, nenechal se odstavit od míče a skvělý hlavičkář. Jako Gerd Müller. Bylo lehké je podcenit. Řekl jste si: „Hochu, s tebou to bude pohoda.“ A pak jste se nestačil divit. Nebo Simonsen z Barcelony. Malý, drzý, hbitý, rychlý, uměl pracovat s míčem a nenechal se zastrašit. Jsou hráči, kterým uděláte tvrdý skluz a odstěhují se na druhou stranu hřiště. Ale on ne. Tyhle jsem neměl rád, byli živé stříbro. Myslíte, že ho dojedete, ale on si to píchne a je z toho faul, nebo uteče. Podobně i Littbarski. To byl taky hajzlík. Spíše jsem si přál urostlé hráče, se kterými jsem chodil do soubojů ve vzduchu.

Účastnil jste se i dvou šampionátů. Evropského v roce 1980, z něhož máte bronz, a světového dva roky poté…

Víte, to je jako s tou Barcelonou. Jsem rád, že mám medaili, ale už je to pryč. Já si toho cenil až s odstupem. Zvlášť teď, když vidíte, že dostat se k medailím není jednoduché. Šlo o generaci ze zlatého roku 1976, která stále byla na vrcholu, byť už pomalu docházelo k výměně. Přesto jsme udělali úspěch. Ale upřímně, dneska už moc nevzpomínám. Leda s kamarády, jako Zdeněk Rygel, Libor Radimec, nebo Lubor Knapp, když přijedou. To se pak dost zasmějeme.

Když jste byl v roce 1982 na MS, poprvé se na mezinárodní scéně objevil jistý Diego Maradona. Bylo znát, v jeho dvaadvaceti letech, že půjde o velký talent?

Myslím, že to nebude nic nového, když řeknu, že byl rozporuplná osobnost. V té době se stával idolem, fotbalově měl dar od Boha, míč měl k noze jak přivázaný, to málokdo dokáže. Z obyčejného člověka lidi udělali hvězdu, zároveň si ale myslím, že všechna ta sláva a peníze ho zničily. Neutáhl to. Pokud jde o ten šampionát, tak prvky hry, kterými je známý, upoutal už tam. To nejde naučit, musíme to mít v sobě. Myslím si, že jeho levačka je i po těch letech nadčasová, škoda, že to dopadlo tak, jak to dopadlo.

Chtěl byste ho bránit?

To by možná bylo rychlé, třeba bych ani nedohrál. (zasměje se) Přece jen takový hráč je pro každého obránce oříšek. Měl nízko těžiště a skvěle ovládal míč. Abyste mu ho vzal, potřebujete odskok, on ale vše dokázal mistrně levačkou zakrýt. Úžasné. Kdybych musel, určitě bych ho bránil, ale asi by tam bylo hodně faulů. To by však vyplývalo z jeho hry, navíc jak jsem řekl, tahoví hráči, rychlíci, mi nevyhovovali.

Co zahraničí? Nelákalo vás?

Bylo to dobou. Musel jste mít věk a něco odehráno, abyste oficiálně mohl jít. A když už se to naplnilo a zájem byl, člověk byl starší, a spíše hleděl do budoucna. Aby v klubu trénoval mládež, a ne lítal po Evropě, zvlášť když tam nemusel uspět. Přitom nabídky jsem měl, třeba z bundesligového Schalke, nebo z Kypru. Tam se ale hrálo na tvrdých terénech, na písku, což pro mě jako hráče, který byl pořád ve skluzu, nebylo ideální. Zejména pro moje kyčle. Navíc mi už bylo snad pětatřicet.

O útěku dříve jste neuvažoval?

Ne. Podívejte, já si tady vydobyl poměrně silnou pozici, a nebyl jsem ten typ, který by se sebral a šel zkoušet štěstí do neznáma. Zase něco dobývat, něco někomu znova dokazovat, to nebylo pro mě. Měl jsem zde rodinu a tu jsem nechtěl ohrozit. A roli hrálo i to, co jsem už zmínil. Riskovat, že neuspějete a pak se vracet, to jsem si neuměl představit. Ano, přišel bych si na peníze, ale k čemu to? Vždyť tady byl průměrný plat dva tisíce korun, a my měli na šachtách osm devět tisíc, pak to šlo ještě nahoru. K tomu fotbal, v klubu, nebo i v reprezentaci, takže jste si přišel na dobrou výplatu. Nebyl důvod odcházet a rozházet si to tady.

Vedený jste byl tedy i na šachtě, že?

Ano. Bylo dobré, že jsem byl s Luborem Knappem na Staříči. Pak jsem byl ještě na Hlubině. Víte, oni nás často strašili, že když nebudeme hrát dobře, budeme tam dělat. (usmívá se) Když jsme pak zabrali, tak si papaláši mysleli, že to bylo právě díky těm vyhrůžkám. „Vytáhli jsme z nich všechno,“ říkávali. I to patřilo k životu fotbalisty Baníku.

Uměl byste si představit pracovat dole v dole?

Neuměl. Dodnes si pamatuju, jak jsme ve Staříči šli chodbou a já každou chvíli „hlavičkoval“. Černo, tma a najednou podpěra, do které jsem se praštil. Asi bylo štěstí, že jsem ji měl z těch soubojů a hlaviček zpevněnou. (směje se) Vždyť se podívejte, jaké mám na ní jizvy. A pořád za to zachytávám. Jdu třeba do lesa, tam se cvaknu a pak jen nadávám. Asi to na hřišti nestačilo.

Co říkáte na současný Baník a jeho formu?

Pořád člověk čeká, že to jednou zvládne, a budou poháry. S tím jsou spojené další věci, pak máte větší naději, že přijdou posily. Několikrát byli blízko, ale vždy tomu chyběl poslední krok. Ale je to těžké. Nahoře jsou Slavia a Sparta, případně Plzeň, růžky vystrkují Liberec a Jablonec, Slovácko také nevypadá špatně. Je vidět, že to, co tam dělá trenér Svědík, má hlavu a patu. A teď by bylo fajn, kdyby se přidal Baník. Když jsme zmiňovali to, jak jsme hráli my s Bayernem a dalšími, co by teď v Baníku dali za to, kdyby se hrál nějaký pohár, natož proti takovým mančaftům.

Věříte, že se dočkáte?

Ano. Věřím, že vyjde rok, uhraje se to a na tom půjde stavět dál.

Hodně se spekulovalo o budoucnosti trenéra Luboše Kozla u týmu. Co o tom soudíte vy?

Je to sice Pražák, které nemusím, ale jeho si vážím, protože má svůj pohled na fotbal, není záludný, vyčůraný… Akorát nemá příliš štěstí. Svými výroky, nebo i tím, jak jsem měl možnost s ním mluvit, na mě působí pozitivně. Ale to bylo v době, kdy se čekalo, jak to bude pod ním vypadat a nebyl pod palbou. Teď se to trochu uklidnilo. Ale třeba takový Petr Rada, to je jiný fištrón. Každopádně Luboš Kozel by měl ještě dostat čas. Minimálně půlrok.

Co myslíte, bude hrát Baník v nové sezoně evropské poháry?

Moc bych mu to přál, ale zatím je to nevýrazné… Nevím. Nemůžu se zbavit dojmu, že v týmu jsou hráči, kterým to aktuálně vyhovuje a nepotřebují se drát výš. Stačí jim to. Nejsou hladoví po fotbale, po úspěchu a třeba nejsou ani z tohoto kraje, či města. Přitom ostravská mentalita je na touze něco dokázat postavena. Navíc když jste odsud a máte tady zázemí, těžko se na výkon vykašlete, protože pak jdete třeba do obchodu a lidé vám to dají sežrat, jak se říká. Tak to bylo i za nás. Myslím si, že nějakému přistěhovalci z druhého konce republiky je to ale jedno. No, uvidíme. Poháry bych jim přál, ale jistý si jimi nejsem.

Na závěr, jak se těšíte na Vánoce? Už máte nakoupeno?

Dárky moc neprožíváme. Tím, že jsem hrál fotbal, peníze byly, tak jsme se obdarovávali celý rok a nebyl důvod bláznit o Vánocích. Ani nejsem takový, že bych tím potřeboval někoho uchvacovat. Víte, mně stačí, že tady mám manželku a zvířata, všichni jsme zdraví a daří se nám. Měli jsme i psa, knírače, ti jsou dost průbojní a kolikrát nevíte, kdy vám střihnou. Teď už mám tři kočky, jsem s nimi šťastný a musím říct, že tady ten kocour se mnou i mluví. Něco mu řeknete, hned reaguje. Přimňoukává. To je fajn a drží mě to v dobré náladě. Tak snad to potrvá dál.

Půlstoletí života s fotbalistou? Důležitá je trpělivost, říká s úsměvem manželka Jana

O tom, jaký je život s fotbalistou, by mohla dlouze vyprávět Jana Vojáčková. Manželka legendy Baníku Ostrava je se svým mužem již plných 51 let. „Seznámili jsme se, když Rosťa byl na vojně,“ vybavuje si.

Zatímco její muž cestoval po Československu i Evropě, ona vychovávala dvě děti – syna a dceru. Sama byla vždy fotbalovou fanynkou. „Pocházíme ze stejné oblasti, Kovalovice a Křenovice, mezi oběma obcemi to vždy vřelo a šlo o velké derby. Jeden táta byl na jedné straně, druhý na druhé, takže dilema,“ připomíná Rostislav Vojáček, který ještě v sedmnácti hrával I.B třídu.

Právě ale skrze vojnu a Duklu Tábor zaujal ligový Baník Ostrava. „Víte ale, co bylo zajímavé? Že Rosťův táta byl fanouškem Sparty,“ prozradí Jana. „Jezdil na každý zápas Baníku, Rosťovi fandil, ale když přijela Sparta, přál si vždy remízu,“ dodává.

Bývalý hráč Baníku Ostrava Rostislav Vojáček poskytl Deníku rozhovor.Zdroj: Deník / Lukáš Kaboň

„Že jsem zrovna v Baníku, nesl těžko, ale co mu zbývalo? Pro mě to bylo jednodušší v tom, že jsme v té době proti Spartě excelovali, byl mezi námi rozdíl a my ji poráželi,“ přibližuje Rostislav Vojáček, který zásluhou ženy má i osobní kroniku.

„Od Kojetína, přes Duklu Tábor až do Baníku. Byla jsem sama doma, tak jsem lepila ústřižky z novin, sbírala Stadiony a podobně. Mám tady jednu obrovskou krabici, kde všechno je,“ usmívá se.
A jaký je recept na to vydržet s fotbalistou více než půlstoletí? „Co vám budu říkat, důležitá je trpělivost,“ uzavírá Jana Vojáčková.