„Je to tu fajn, jen mě zlobí koleno,“ usmívá se v prostředí břidlicových dolů. „Je to tu ale kluzké, tak si člověk musí dávat pozor. Sice jsem byl zvyklý na skluzy a pády, ale na trávníku, ne na břidlici. Nějak to ale zvládám,“ dodává Rostislav Vojáček.

Co děláte?

Když je období hub, chodím na ně. Ráno vyjdu, odpoledne se vrátím, něco nasbírám. Vyplním takhle čas. Člověk za ty roky ví, kde hledat, ale nic zvláštního. Jen takovou tu klasiku, jako jsou praváky, podubáky a křemenáče. Těch bylo hodně. Tím, že je tu břidlice, je tu strmý terén do údolí, tak se tu drží vlhkost, k tomu se do toho opře sluníčko, takže pak začne vypařování a roste tu jedna za druhou. V zimě je to se zábavou složitější.

Jak to řešíte?

Sportem v televizi. Člověk se koukne, občas si zanadává, nebo si řekne, že to bylo dobré. Večery jsou ale dlouhé a někdy i vyčerpávající. Zvlášť když jsem venku na zemi břečka, tak ani nemůžete nikde jít, i když já naštěstí kromě bolavého kolene jsem v pohodě, ale také je brzy tma. A také na dřevo chodím. S tím mi ale aspoň pomáhá vítr, protože tím, že je tu vše na břidlici, tak kořeny jsou na povrchu a pak stačí, když trochu víc foukne a hned se to vyvrátí. Hodím to pak na vozík, pořežeme a děláme zásoby. Zároveň se tím o ten les tady staráme.

Fotbalisté Slovácka (bílé dresy) ve šlágru 25. kola FORTUNA:LIGY hráli s Baníkem Ostrava bez branek.
KOMENTÁŘ: Uštvat a udeřit? Záměr Baníku chytrý, realizace na hřišti bídná

Zavzpomínáte si u historických záznamů?

Samozřejmě se rád podívám, pokud tam sám jsem, tak to zahřeje u srdce. Nutno říct, že někdy musí člověk na obrazovku doslova zírat, aby se poznal. (zasměje se) Je to prostě dávno, kdy jsem hrál. Ale potěší to. Občas se ke mně dostanou i záznamy ze zahraničí, které tady jen tak už nenajdete.

Jako třeba?

Třeba když jsem hrál v Barceloně na Camp Nou za Výběr světa charitativní zápas pro UNICEF. To je nezapomenutelné. A hlavně si člověk uvědomí, zvlášť v této době, jak moc dělají fotbal fotbalem diváci. Tam bylo oficiálně osmdesát tisíc lidí, já si ale možná troufnu říct, že jich bylo možná až sto tisíc. Úžasná atmosféra. To je to hlavní, na co si pamatuju.

Fotbalisté Slovácka (bílé dresy) ve šlágru 25. kola FORTUNA:LIGY hráli s Baníkem Ostrava bez branek.
ZNÁMKOVÁNÍ BANÍKU: Dozadu obstojné, ofenzivě nepomohla ani střídání. Co říkáte?

Ve výběru byla jména jako Michel Platini, nebo Johan Cruyff. Kdo vás nejvíce zaujal?

Obecně Němci. Ať už šlo o Bayern, Mönchengladbach, nebo Magdeburg, to byly velké týmy a tehdy právě v Německu se hrál ten nejlepší fotbal. Vždyť jména jako Schwarzenbeck, Rummenigge, Hansi Müller, Gerd Müller, to byli fotbalisté jako hrom. Nebo jeden stoper jménem Bruno Pezzey. Ten byl perfektní, protože měl skvělou rozehrávku. Jo, já byl dobrý jako rozrážeč útoků soupeře, byl jsem destruktivní, ale on k tomu uměl přidat něco navíc. Jako Beckenbauer. Z útočníků byl vždy nepříjemný Rummenigge. Díky své rychlosti. On nezastavoval.

Účastnil jste se také dvou šampionátů. Evropského v roce 1980, ze kterého máte bronz, a světového o dva roky později. Jak na to vzpomínáte?

Víte, tady je to takové, jako s tou Barcelonou. Samozřejmě jsem rád, že mám medaili, ale už je to pryč. I když na druhé straně to vždy oceníte až s odstupem. Zvlášť teď, když vidíte, že dostat se k medailím není nic jednoduchého. Byla to tehdy generace ze zlatého roku 1976, která na začátku osmdesátých let zažívala vrchol, pomalu docházelo k výměně generací. Přesto jsme udělali úspěch. A abych byl upřímný, dneska už moc ani nevzpomínám. Leda s kamarády, jako jsou Zdeněk Rygel, Libor Radimec, nebo Lubor Knapp, když přijedou. To se pak člověk zasměje, když si vybaví, co se dělalo.