Muž, který na vrchol dovedl i slovenský Ružomberok, trénoval rovněž Jablonec, Jihlavu, Zlín, či ruský Rostov, a dělal asistenta Karlu Brücknerovi u národního týmu, svou dráhu před časem ukončil. A práce mu nechybí. „Nešel bych do toho. V sedmdesáti už člověk nemá tu energii, zápal a tak, jako mladí a ambiciózní trenéři, kteří se chtějí prosadit,“ líčí František Komňacký.

Vybaví se vám jeden moment, který mistrovskou sezonu charakterizuje? Třeba váš tehdejší kolega a trenér brankářů Pavol Michalík si vzpomněl na fronty lidí čekajících na lístky.
To není jeden zážitek, ale celý film, který začal přípravou a prvním mistrovským zápasem. My se poctivě připravili, a věděli jsme, že mužstvo má sílu, kvalitu a čekali jsme na každý zápas, ve kterém se to mělo projevit. A ono se to projevovalo. Čím dál víc. Neprohráli jsme nakonec sedmnáct kol za sebou. Celá sezona byla euforická, a do toho všeho určitě patří i to, co říkal Palo.

Také se vám to i po letech zobrazuje?
Ano. V neděli nebo v pondělí byl pozápasový trénink a viděli jsme, jak u stadionu sedmkrát zatočený a sto metrů dlouhý had čekal, až dostane lístek. Přitom doma se nehrálo zítra, ale třeba až za 14 dní. Mám dokonce vzpomínku.

Povídejte…
Jednou za mnou přišla na vrátnici paní, omlouvala se, ale říkala, že chce udělat radost manželovi, ovšem nikde nemůže sehnat dva lístky. Tak jsme jí je sehnali. To jsou ty zážitky, které pak končí shromážděním na náměstí po vítězství v Olomouci, případně oslavami po posledním domácím zápase. Těch scén je několik.

Finále fotbalového poháru MOL Cupu: FC Baník Ostrava - SK Slavia Praha, 22. května 2019 v Olomouci. Na snímku Bohumil Páník.
Páník o Karviné, konci v Baníku i Barošovi: Žádná válka, vše jsme si už vyříkali

Nedávno se při utkání Baníku se Spartou uskutečnilo setkání mistrů z let 1976, 1980, 1981 a 2004. Mimo jiné jste byli i na zrekonstruovaných Bazalech…
Do Ostravy občas jezdím, naposledy asi tři týdny předtím kvůli focení do kalendáře, ale na těchto Bazalech jsem byl poprvé. Proto jsem si je rád prošel, člověk už to tam nepoznává. Třeba protější tribuna byla určitým symbolem, kde se nejvíc asi projevoval baníkovský duch. Dnes je hezky zrekonstruovaná. Dát tam sedačky jako kdysi, bylo by to ještě slavnostnější. Vypadá to velice pěkně, i s těmi hřišti nahoře. Je to krok dopředu, protože s tréninkovými plochami byl vždy problém. Jezdili jsme po celém okolí, abychom mohli trénovat, a teď je to skvělé i pro mládež. V tom udělal Baník velký krok dopředu. Je ale jiná otázka.

Jaká?
Asi by baníkovci byli rádi, kdyby vyrostl stadion speciálně pro fotbal a pro Baník. Ve Vítkovicích je to moderní stánek, ale není fotbalový. A není na Bazalech. Ať chceme, nebo ne, tak Bazaly, to je Baník. A Baník, to je fotbal. Vítkovice na určitý záskok jsou dobré, ale takový klub by si zasloužil svůj stadion, kde by lidé měli k hráčům blíž, a mělo to svého ducha. Vím ovšem, že by šlo o velkou investici, na které by se muselo podílet i město a kraj.

Asistenta vám v mistrovském ročníku dělal Pavel Vrba. Co říkáte na jeho kariéru a to, kam se dostal?
Práci svých asistentů sleduji, ať už jsem je měl kdekoliv, a Pavel to dotáhl nejdál. On fotbal cítí, kam přijde, tam prosadí svou trenérskou filosofii, která je založena na aktivní hře dopředu, gólech, šancích. I ve Spartě to po úvodu, kdy tam byl ještě starý trenérský duch, začal praktikovat a Sparta je mnohem lepší. Vědí, co chtějí hrát, výběr hráčů je v pořádku, vsadil víc na Čechy a Slováky, než na cizince. To je jeho styl práce, aby s nimi mohl komunikovat a domluvil se. Myslím si, že Spartu výrazně pozvedl.

JÍZDA BANÍKU K TITULU 2003/2004

Zdroj: Youtube

Není vám líto, že je ve Spartě a nikoli spíše v Baníku?
Těžko říct. Myslím si, že byla doba, kdy pokud by ho Baník oslovil, byl volný a asi by neodmítl. Ale nejsem si tím jistý, na tohle téma jsme nemluvili. Je ale Severomoravák, spjatý s Baníkem, Havířovem, bydlí v Přerově. Ta možnost, že se jednou na Moravu vrátí, tady samozřejmě je a pro Baník by to určitě bylo přínosem. Spolu s Trpišovským to jsou nyní nejlepší trenéři u nás.

Zaznamenal jste slova Pavla Vrby, který po zápase Baníku se Spartou na dotaz novinářů, jestli jste se viděli, odpověděl, že jste sedmdesátiletý fešák, který vypadá na pětatřicet?
(zasměje se) To jsem nezaznamenal. Ale děkuji mu, že se mu takto líbím, nebo zdám. Ale je mi už opravdu sedmdesát, čas se zastavit nedá, i když se člověk snaží udržovat. Jezdím na lyže, na kole, v létě hraji tenis.

Na trénování jste nepomyslel?
V těchto letech bych do toho nešel, protože v sedmdesáti už člověk nemá tu energii, zápal a tak, jako mají mladí a ambiciózní trenéři, kteří se chtějí ve fotbale prosadit. Ano, zkušenosti jsou jedna věc, druhá naopak právě chuť. A víte, co se říká: kdo chce zapalovat, musí hořet. A to je v našem věku složité. Zvlášť když mi můj současný život vyhovuje. Jsem spokojený.

Ale Miroslav Koubek se v sedmdesáti po čtyřech letech do ligového kolotoče vrátil a vede nováčka Hradec Králové…
Já se na nic takového nechystám. Ano, fotbal mě baví, sleduji ho, koukám na evropské poháry i naši ligu, ale na lavičku už mě to netáhne. Přece jen toho stresu, napjatých situací, kdy nemáte v hlavě nic jiného, než tohle, toho bylo za těch čtyřicet let dost. Až si říkám, že to nemám zapotřebí. Míra Koubek začal podle mě trénovat později, ale on je spíše výjimkou. Nevím, jak má se svými kolegy rozděleny kompetence, jak moc se angažuje do tréninků, každopádně klobouk dolů. Musím smeknout, protože s Hradcem předvádí velmi dobré výkony, jsou v tabulce vysoko a hlavní trenér na tom má obří zásluhu. Jen mu přeju, aby jim to vydrželo a on měl pořád chuť do trénování. Já v takové pozici nejsem.

Fotbalový trenér Miroslav Koubek
Koubek o Baníku: Nejkrásnější angažmá, ztráta titulu bolí. Jaké je kouzlo klubu?

Vy sám jste nabídky v posledních letech neměl?
Ne, ne, ne. Myslím si, že jsem to párkrát, když jsem byl třeba v televizi, jasně ohlásil, že trénovat nechci. Dá se říct, že jsem se k tomu vrátil u nás v Hodoníně, kde jsem pomáhal fotbal zvednout. A to hlavně díky tomu, že klub vlastní pan Komárek, s nímž mě pojí dlouholeté přátelství. V životě mi dost pomohl. Cítil jsem to jako dluh, který bych Hodonínu měl splatit. Proto jsem tam byl asi dva a půl roku. Ale už to bylo o něčem jiném, nešlo o vrcholový fotbal, i když jsem poznal spoustu šikovných fotbalistů. V mém věku mi ta práce ale už nepřinášela takové uspokojení a radost, jakou bych potřeboval. A stejně jsem žádný zájem nezaznamenal.

Jaké máte plány?
(pousměje se) Víte, v sedmdesáti letech nejde dlouhodobě plánovat. Leda tak na týden, nebo měsíc dopředu. S paní velmi rádi cestujeme, do čehož nám zasáhla korona. Přesto jsme letos stihli Řecko a Turecko, pojedeme do Dubaje, a pak lyžovat do Rakouska. Pomalu se vracíme do normálu, navíc máme domek se zahradou, kolem něhož mám dost práce. To mě také naplňuje a baví. K tomu i ten tenis třikrát čtyřikrát do týdne. Jednu dceru máme v Německu, druhou v Praze, staráme se o vnoučata, takže člověk se nenudí. Tohle je kolotoč, v němž se člověk rád točí.

Patříte k těm, kteří se při těchto výročích ohlíží za sebou, nebo spíše koukáte do budoucna?
Ke stáří patří i určité ohlédnutí, nebo sebereflexe, čeho člověk dosáhl, a jestli nemohl mít ještě na víc. Občas o tom přemýšlím. Že bych ale provozoval nějaké sebemrskačství, něco si vyčítal, to ne. Já chtěl fotbal dělat, proto jsem utekl od kantorství, a to ještě v době, kdy jsem nebyl známým trenérem.

To byl tedy riskantní tah, co myslíte?
Ano, určitě. Ale nelituji toho, podařilo se. I ve fotbale jsem však chtěl vždy vystupovat seriózně, nikdy jsem se nezpronevěřil tomu, že jsem kantor a člověk, který by měl mít úroveň. A to jak vůči hráčům, veřejnosti, novinářům. Proto mě potěšilo, že jsem od svazu dostal ocenění plaketou Václava Jíry. Jen mě to utvrdilo, že poctivá práce, skromnost a na druhé straně i náročnost na sebe i ostatní se v životě vyplatila. Obecně nostalgické řeči rád nemám, když ale na Baníku potkáte své bývalé hráče, s nimiž jsme ligu vyhráli, nebo lidi z předchozích generací, jako Rosťa Vojáček, Sionko a další, tak potěší, že si vás pamatují a máte si s nimi po letech co říct. Zavzpomínat. Do budoucna velké plány si dělat nemůžete, ale nechci žít ani minulostí. Můj život je nyní naplněný.

4. kolo nadstavby první fotbalové ligy, skupina o titul: FC Baník Ostrava - Viktoria Plzeň, 5. července 2020 v Ostravě. Poslední zápas Milana Baroše.
Legenda Baníku slaví 40: Cítím se pořád mladý, hlásí Baroš. Jak tráví volno?

Vídáte se se svými svěřenci ze sezony 2003/04, případně s dřívějšími generacemi hráčů, které jste zažil v Baníku jako třeba trenéry mládeže?
Určitě si s nimi mám co říct, ale různá setkání musí někdo zorganizovat. Proto jsem rád, že to spolek Baník Baníku udělal. Přece jen mám pocit, že se řada lidí také mnoho let neviděla, protože nejsou z Ostravy. Dvakrát jsem byl ale pozván na utkání staré gardy pod vedením Petra Zajaroše, jednou ve Zlíně, podruhé na Ostravsku. Tam chodí právě moji bývalí hráči, případně ještě starší, kteří se cítí na to, že by si kopli. Každopádně já taková setkání neodmítám, pokud k tomu není vážný důvod.

A s hráči z mistrovské sezony se setkáváte?
Jen na těchto akcích. Víte, já jako trenér nikdy nebyl spjatý s hráči tak, že bychom si vyměňovali telefony, volali si, nebo se scházeli. Vždy jsem měl určitý odstup. Oni mě potřebovali také jen na tréninku, jinak jsme měli jiné zájmy.

Ani nezavolají pro radu?
To se nedělá. Každý si jde svou cestou a dnes je tolik možností, jak si připravit trénink, k tomu jsou školení, na internetu je toho dost, takže asi není ani třeba. Ale snad i díky klukům, kteří tehdy pro Baník vyhráli titul, a dnes trénují mladé, se mohou fanoušci v budoucnu těšit na další úspěchy s řadou odchovanců ve svém středu. To je totiž cesta, která Baník vždy šlechtila. A potenciál je na Ostravsku obrovský. Zároveň lidé si zaslouží, aby značka jako je Baník, hrála o nejvyšší příčky, přinášel jim zážitky a oni na něj byli hrdí.