Ačkoli měl v té době dovolenou, telefon mu zvonil několikrát. „Ale to ještě není tak hrozné. Když jsem byl po sezoně na tři dny v Istanbulu, bylo to ještě horší,“ usmál se. „Už mi to ale vadilo, takže jsem řekl, že další den nefunguji a telefon jsem vypnul. Ale holt je to práce. Odpočinek je spíše pro hráče,“ dodal Lička.

Jaký má za sebou Marcel Lička rok?

Náročný. Vše začalo zklamáním, co si budeme vykládat. První týden jsem si řekl, že O.K., nevyšlo to, vrátím se domů a uvidíme, co bude. Ani jsem v Orenburgu nechtěl zůstávat. Druhý den ale telefonáty, dali záruky, že stadion rozšíří, aby byl pro deset tisíc lidí. Teď by to mělo být v pořádku. Osobně si ale myslím, že to bylo vykonstruované, aby se do ligy dostal Nižnij Novgorod, který má stadion z mistrovství světa. Ale dobré… Plus bylo, že většina mužstva zůstala a já věděl, do čeho jdu. Co mě čeká.

Obhajovat postup ale asi není jednoduché, že?

To není. Tam o ty první dvě místa bojuje šest sedm mančaftů, navíc vždy vyletí někdo, s kým se nepočítá. Ale zvládli jsme to. Možná ta sezona byla ještě lepší, než ta předchozí, ale pokazili jsme si to posledními zápasy, které jsme nevyhrávali a nakonec jsme klesli na třetí místo. Proto jsme museli do baráže. Přitom jsme 25 kol tabulku vedli, ale možná zafungovala tréma, že jsme blízko, nevím… Pak už to bylo hlavně o mentální stránce.

Bál jste se, že nepovedený závěr zkazí celou sezonu?

To bohužel k naší práci patří. Každý trenér se snaží dělat to nejlepší, ale ne vždy vše vyjde, jak má. Většinu ročníku jsme vedli, pak jsme nezvládli tři zápasy výsledkově, takže to mohlo na nás dolehnout. Nakonec se ale štěstí v baráži a v 94. minutě odvety v Ufě přiklonilo k nám. Fotbalový Bůh nám ukázal složitější cestu, ale odměnil nás tím, že jsme se do toho vrátili a dotáhli to.

Jak byste přiblížil Orenburg jako město?

Sám nevím. (usmívá se) Co si budeme říkat, pochází odsud Gazprom, plyn, takže vše dobývají v okolí Orenburgu. Dokonce jsme se tam byli i podívat, jak to tam probíhá. Je tam neuvěřitelné množství vrtů. Ale město bych řekl, že je normální, klasické. Žádný Magnitogorsk. Třeba Ufa je pěkné město. Hodně parků. Byl jsem překvapený. U Orenburgu je jiná zvláštnost.

Povídejte…

Je to step, rovina, v létě máte běžně teplotu pětatřicet. Dokonce jsme jednou místo v pět hráli až v osm večer, protože odpoledne bylo 42 stupňů. Za ty tři hodiny to kleslo aspoň o čtyři pět stupňů. Naopak v zimě je daleko pod nulou a sníh. Když jsme se vraceli na konci února ze soustředění v Turecku, v Orenburgu byl metr a půl sněhu. A přes minus dvacet stupňů. Nejsou tam ani stromy, tudíž když začalo foukat, tak pocitově bylo ještě méně. Předloni, když jsme tam přiletěli, bylo snad minus 33 stupňů. Neskutečné! To jsme trénovali asi patnáct minut. Víc se nedalo. Brzy jsem se pochopil, co se myslí heslem „zima, jak v Rusku“. (usmívá se)

Zdá se ale, že vám tyto životní podmínky nevadí…

Během sezony na to nemyslíte. Máte tréninky, zápasy, druhá liga je na program náročná. Jaro už je pohoda, ale podzim je natřískaný, hrajete co třetí den, k tomu složité cestování. V Česku se nadává, když Baník jede pět hodin do Teplic, ale my musíme letět dvě hodiny do Moskvy, čekáte, a pak letíte dvě tři hodiny do cílového města. A zabijete tím den. Ve výsledku pak po sobotním zápase venku máte den volna, jenže ten strávíte cestováním. Ale pro trenéra je to dobrá praxe.

V čem?

Musíte přemýšlet, jak trénovat, kdy trénovat, jak rehabilitovat. Většina tréninků je skupinová podle vytížení. Jedni trénují takhle, druzí jinak a třetí úplně jinak. Do toho pracujete i s časovými posuny, které jsou někdy extrémní. Chabarovsk je plus pět hodin. Musíte si s tím pohrát, ale baví mě to. Navíc 42 soutěžních zápasů uteklo strašně rychle. Šlo to za sebou, jeden za druhým. Pak je to pestřejší pro hráče i trenéra. A nemusíte tolik trénovat.

Co vás nakonec přes Ufu (2:2, 2:1) dostalo do Premier Ligy?

Říkám, že záleží na osudu, kam vás zavane. Jsou věci, které můžete ovlivnit, sestavu, nebo přípravu mužstva, ale jiné nikoliv. Třeba když jsme právě dali v Ufě gól v 94. minutě. A takhle já to beru. Myslím si, že to bylo vyvrcholení toho, že jsme ve dvou zápasech byli lepší. A vezměte si, že dva góly dal náš pravý bek. Ovlivníte to? Ne. Ale stalo se. Jistě, chci aby byli ofenzivní, chodili do vápna, ale situaci na hřišti už řeší hráč. A to je osud.

Jak byste popsal vlastní filozofii, trenérské myšlení?

Víte, já když jdu třeba na úřad a chtějí vědět mé zaměstnání, tak ani neříkám, že jsem fotbalový trenér. Prostě dělám ve sportu. Každý asi víme, co si kdekdo pomyslí, když povíte, že jste fotbalista, nebo hokejista. (usmívá se) Je to spíše negativní. V Rusku je to jiné. Ale k vaší otázce. Když jsem přicházel do Orenburgu, mužstvo hrálo defenzivní fotbal. Sice mluvili o rozestavení 3-4-3, reálně to bylo 5-4-1. Styl? Kopni to dopředu, protiútok, standardky. Vzadu hluboký blok, kdyby mohli, tak stojí za svou brankou. To se mi nelíbí a řekl jsem to i vedení.

Co konkrétně?

Radši prohraji 3:4, než abych vyhrál 1:0 s úpornou obranou. Jistě, ne každý zápas odehrajete dobře. Kolikrát je hra špatná, ale vydřete výhru 1:0. Občas to potřebujete, aby hráči získali sebevědomí. Pak se dostaví i lepší hra. Když jdete do divadla, chcete se bavit. A to stejné na stadionu. Ať se to tam hádá, létají karty, penalty, emoce, góly… Třeba prohrajete, ale zazdíte pět šancí. Nemám rád karty za řeči, ale i to k fotbalu patří. A fanoušek to cítí i vidí, zda hráč nechal na hřišti vše. Když je soupeř lepší, vezme to, ale flákání nikoliv.

V Rusku hodláte pokračovat, je to tak?

Ano, měl jsem smlouvu na dva roky, takže teď začínám druhý. Práce pro mě měla smysl, baví mě, na lidi jsem si zvykl, chovají se ke mně slušně, takže nebyl důvod končit. Vždyť i s penězi, když jsem je nemohl posílat do Česka, protože jsme bráni jako nepřátelská země, mi klub pomohl.

O konci kvůli konfliktu na Ukrajině jste neuvažoval?

Samozřejmě jsem přemýšlel, co bude dál, a padla myšlenka, že pojedeme domů a uvidíme. První měsíc jsem to sledoval každou chvíli, teď už téměř vůbec. Ve výsledku, jak já mohu těm lidem pomoci? Kromě poslání peněz mám osobně jedinou možnost.

Jakou?

Nedávno jsem se o tom bavil s Honzou Laštůvkou. V Brestu i Orenburgu jsem měl Oleksandra Noyoka, který teď vyhrál na Kypru titul. Jeho maminka žije v Chersonu, tak jsme mu nabízeli pomoc. Říkal, že vše je v pohodě. Naštěstí. Samozřejmě nad tím člověk přemýšlí, nesouhlasím s tím, ale co já? Německý trenér v Dynamu Moskva to vystihl, když říkal, že pokud se vrátí domů, válka neskočí. A co bude dělat? Tak dojel sezonu. Ital ve Spartaku zase řekl, že to je politika, on s tím nesouhlasí, ale je sportovec, všichni se k němu chovají slušně, a válku stejně neovlivní.

Někteří hokejisté měli problémy s návratem domů…

Netuším, každý to řešil jinak. Řeknu příklad. Na majitele Krasnodaru, který je trochu jiný a není moc v oblibě, dopadly sankce. Měl v klubu hodně cizinců, Jihoameričany i Francouze Cabayeho. Nechci mluvit za ně, ale co jsem se bavil, tak říkají, že oni to berou bez problémů. Mají smlouvu a chtějí tam hrát. Nakonec do 1. července si někteří našli jiný klub, a teď se budou vracet. Naopak v Kazani se domluvili hráči, že odejdou. Možná proto Rubin sestoupil, měli to postavené na cizincích. Zejména ale hráčů z Jižní Ameriky, kteří by šli do Ruska, je hodně. U Evropanů jsem si myslel, že se budou bát chodit, ale ani u nich tomu tak není.

A vy?

Upřímně? Mám to podobně. V Orenburgu jsme si sedli s prezidentem a nakonec jsme se rozhodli pokračovat. S tím, že podle situace bychom mohli kdykoliv odletět. Je to má práce, řada lidí je naštvaná, ale bohužel. Nikdo jiný mi s konkrétní nabídkou nevolal, takže zůstávám a uvidíme, jak se bude dařit. Snad se budeme pohybovat ve středu tabulky, ne dole. Koukám do budoucna. Pokud jde o Rusy, budovali si dobrou pověst, ale tohle je může uzavřít na třicet let. Nebo vrátit. Ale musím říct, že život v Rusku běží dál.

Jaký dopad to bude mít na ruský fotbal a sport?

Jestli se nevzpamatují, skončí v izolaci. Hokejisté na mistrovství světa nebudou ani příští rok, fotbalisté nehrají evropské poháry. Já si myslím, že stejné to bude i za rok. Sice tam pracuji, ale je to realita, kterou musí přijmout. Teď budou izolovaní a začnou sportovně ztrácet, protože liga sice může mít úroveň, jelikož oni jsou schopni svými financemi leckoho přilákat, ale mezinárodní konfrontace jim bude scházet. Záleží, jak dlouho bude vše trvat.

Vám ruská mentalita vyhovuje?

Nemohu si stěžovat. Hráči jsou pracovití, ale žádám po nich větší kreativitu. Co jim trenér řekne, to udělají a splní, ale sami toho moc nevymyslí. Dáte jim čtyři možnosti řešení, naučí se ho jak roboti, ale když před hráče umístíte zeď, tak do ní narazí. A když už je někdo kreativní, tak míří do Zenitu. Pokud jde o společnost, tak ve Španělsku, nebo ve Francii se s vámi lidé baví, jsou otevření. Rusové jsou chladnější, odtažitější, ale když vás poznají, tak umí být naopak vstřícní a pohodoví. Ve fotbale bych potřeboval, aby byli sebevědomější. Ale ne falešné ego.