Podstatnou část své trenérské kariéry působil i v Opavě. „Jak na Frýdek-Místek, tak i na Opavu mám krásné vzpomínky,“ dodal někdejší fotbalista, který v první lize odkoučoval za Opavu a Olomouc celkem 83 ligových zápasů. Teď bydlí v Hlučíně.
Ve Frýdku-Místku jste započal vaši trenérskou kariéru. Jak na toto působení vzpomínáte?
Byla to má první profesionální štace. V klubu byla super atmosféra, musím vzpomenout na předsedu Zemana, Ivana Kopeckého, Marii Kopeckou nebo Láďu Kubalíka, kteří žili fotbalem. Taky jsem tam získal první ostruhy ve vztahu k novinářům. Naučil jsem se základy, ze kterých jsem potom čerpal. A taky jsem tam vedl několik pánů fotbalistů.
PETR ŽEMLÍK
Narozen: 6. října 1950 v Příbrami
Hráčská kariéra: Spartak Příbram, TJ SONP Kladno, Tatra Smíchov, Tatra Kopřivnice, TJ Nový Jičín.
Trenérská kariéra: TJ Nový Jičín, FK Ostroj Opava, FK VP Frýdek-Místek, FC Kaučuk Opava, Wlokniarz Kietrz, FK VP Frýdek-Místek, SK Sigma Olomouc, SFC Opava.
Sledujete klub stále? Myslíte si, že MSFL je pro tým tak akorát, nebo by se Valcíři měli posunout o úroveň výš?
Co jsem ve fotbale skončil, tak to nijak intenzivně nesleduji. Ale samozřejmě, že kluby, kde jsem působil, sleduji více, než ty ostatní. Vím, že ve fotbale jsou výsledky závislé i na finančních podmínkách a ve Frýdku-Místku se po odchodu Válcoven už nikdy nepodařilo najít takové sponzory. Aby mohli pomýšlet na postup, tak potřebují silnějšího sponzora. Ale taky vím, že tam dobře pracují s mládeží, z čehož by do budoucna měli těžit. Pokud však nebudou mít finanční možnosti, tak by se měli spokojit se třetí ligou.
V průběhu sezony 1994/95 jste přešel do Opavy, kde jste prožil nejúspěšnější trenérská léta. Jak se váš příchod tehdy urodil?
Ve Frýdku-Místku byli vynikající lidi. Úspěch, kterým byl posun k aspirantovi na postup do první ligy, mi přáli a všichni mi drželi palce. Kluby se tedy dohodly. V té době už jsem ve druhé lize nějakou dobu působil a navíc jsem dříve byl i v Opavě, která mě tak znovu oslovila. Opavský manažer Sommer byl dost otřelý a věděl o všech trenérech, kteří tady v kraji byli. Pro mě byla pocta, že si vybral zrovna mě.
Opavu jste dovedl mezi elitu. V premiérovém ročníku v první lize pak na šesté místo a do Poháru Intertoto. Jak na to vzpomínáte?
Bylo to fenomenální. Dostali jsme se do poháru, kde jsme hráli proti Burgasu, Lodži a Mnichovu 1860. Nepropadli jsme a dosáhli jsme tam na solidní úspěchy. Bylo to nádherné období a nejlepší na tom bylo, že se nám všechno sešlo. Byl tam parádní management, skvělé podmínky i kolektiv, který se začal budovat už před mým příchodem. Já jsem pak přinesl srdce. Mám totiž za to, že jen jména a podmínky nestačí, na hřišti musí být srdíčko zkrátka vidět. Do toho jsme měli skvělé fanoušky, ze kterých mi běhal mráz po zádech. Dodnes na to všichni vzpomínáme.
Atmosféra tehdy byla asi nezapomenutelná…
V takové atmosféře jsme poráželi i silnější celky, jako třeba Spartu nebo Baník, proti kterému jsme v nejvyšší lize hráli poprvé a tohoto giganta jsme dokázali dvakrát porazit. Diváci byli spokojeni. Vždy jsme měli plný stadion, což se vidělo málokde. Bylo to nádherné.
Spartu jste tehdy doma porazili 2:0. Pamatujete si, jak to potom ve městě vypadalo?
Bylo to neskutečné. Lidé na to vzpomínají dodnes a zápas si pouští na YouTube. Bylo to v pátek, všichni tehdy žili fotbalem. Lidé seděli na stromech a v celém městě se potom ještě dlouho slavilo. Stejně jako když jsme porazili Baník.
Kterého vítězství si vážíte více?
Triumf nad Spartou mě potěšil stejně jako výhra nad Baníkem. Ale za můj největší úspěch považuji, že jsme to období prožili všichni společně, od hráčů, přes realizační tým až po lidi okolo stadionu a diváky. Dva roky jsme plnili stadion. To pro mě znamenalo nejvíc.
V Opavě jste měl smlouvu na dva roky, po konci sezony 1996/97 už jste ale novou nedostal. Překvapilo vás to? Byl jste zklamaný?
Překvapilo a s odstupem času mě to i zklamalo. Byla to však věc managementu a pan Sommer věděl, co dělá. Ve fotbale to tak zkrátka chodí. Já jsem tak zkusil něco jiného a šel jsem do Polska, kde jsem začal svou novou anabázi. Taky to byla zajímavá zkušenost, v Polsku je totiž fotbal fenoménem a bylo to hodně poučné.
Měl jste nějaké náznaky, že v Opavě už pokračovat nebudete?
Tým jsem vedl dva a půl roku. Už to potřebovalo nový impulz, aby nedošlo k uspokojení. V další sezoně jsem se ale čtyři kola před koncem vrátil. Opava mě oslovila, abych jim pomohl k záchraně, což se povedlo. Vztahy už se ale nabouraly, a tak jsem poté šel radši zpátky do Polska, kam mi pomohl i fakt, že se mi dařilo v Opavě. Euforie z Opavy se totiž přenesla do Polska, a tak o mně věděli, oslovili mě a zlákali mě do třetí ligy, ze které se nám povedlo postoupit.
Do Opavy jste se přesto později ještě jednou vrátil, ovšem už v jiné pozici a tým jste vedl i v krajském přeboru. Byla to náročná doba?
Tehdy hrozil zánik klubu. Díky Pavlu Hadamczikovi a primátorovi Stanjurovi Opava sice vstala z popela, ale začínala od nuly v krajském přeboru. I na to ale vzpomínám v dobrém, byla to zase úplně jiná práce. Ještě nedávno profesionální klub objížděl vesnice, byli tady jen amatéři a někdy hráli i dorostenci. Nevěděli jsme, do čeho jdeme, ale zvládli jsme to suverénně. Na kraji na nás chodily klidně i čtyři tisícovky diváků a naše zápasy byly svátkem i pro okolní vesnice, u nichž jsme hráli. Dodnes na to vzpomínají. Opava musela jít do sebe a přijmout to s pokorou.
Vy jste tým dovedl do druhé ligy, ale pak jste v Opavě definitivně skončil. Proč?
Už jsem se nechtěl nikam dál cpát. Mladých trenérů totiž bylo dost a já jsem se taky potřeboval naplno věnovat rodině. Život trenéra je hodně specifický, ale je potřeba mít i domácí zázemí, bez kterého to nejde. Fotbal pro mě byl samozřejmě důležitý, ovšem nikdy jsem ho neměl jako nejdůležitější věc v životě.
V Opavě o vás mluví jako o legendě, všichni na vás rádi vzpomínají. Vážíte si toho?
Vím, že na mě lidi vzpomínají. Vždy potěší, když mě osloví, někdy se se mnou chtějí i vyfotit. Například v Brně, když tam byla Opava v azylu, jsem potkal fandy, kteří se tam ke mně hlásili. Z toho mám vždy radost.
Jaký nyní máte vztah k fotbalu? Sledujete ho stále?
Sleduju, dívám se na něho v televizi, ale klidně to i v sedmdesáté minutě vypnu. Nemusím vidět všechno, vybírám si a chci se tím bavit. Když mě zápas baví, dívám se do konce, ale když ne, tak ne. Fandím českým týmům v Evropě a sleduju i mládež. Ale dnes už je fotbal jinde, než když jsem ho dělal já. Uvidíme, co s ním udělá aktuální situace, neumím totiž pochopit fotbal bez diváků, protože bez atmosféry to není fotbal. Snad se to zase změní a vrátí se to tam, kde to bylo.
Ligu hrával i váš syn Jan. Trénoval jste ho někdy někde?
Ano, ve Válcovnách. Vrátil se ze Slovenska do Frýdku-Místku a potom jsem ho chvíli vedl i v Polsku. Byl to robustní útočník, takového každý trenér potřebuje. Ale abych se přiznal, tak trénovat vlastního syna, to není žádný med.
Co vůbec v dnešní době děláte? Pracujete ještě, nebo si užíváte důchodu?
Jako důchodce nemám žádný čas. Teprve v lednu jsem skončil s podnikáním v gastronomii, přesto ještě stále podnikám jinde a taky dotahuju skluzy a resty, které jsem předtím nestíhal. Pořád jsem šíleně rozlítaný, stále něco buduju a tvořím. Až to ale jednou přestane, tak to se mnou bude špatné.
Nedávno vám bylo 70 let. Jak jste si vaše narozeniny v této náročné době užil?
Je taková doba, že jsem slavit nepovažoval za správné. Teď to nebylo vhodné. Slavil jsem jen se ženou, v té době se ještě dalo vyjet, tak jsme vyrazili na wellness do Beskyd, kde jsme si to užili a zvládli jsme i výšlap na Ondřejník. Velkou oslavu jsem však odložil. Věřím ale, že na ni dojde a pak to oslavím opravdu ve velkém.
Současná doba je zvláštní. Jak váš život ovlivňuje koronavirus a vše, co se okolo něj děje?
Jsem v rizikové skupině a k této chorobě mám respekt. Proto respektuji rozhodnutí, ale přeji si, aby se to zase vrátilo zpátky a my mohli žít život plnými doušky. Všem přeji, aby to zvládli ve zdraví, ale také, aby se zamysleli, protože příroda nám asi dává sežrat, že jsme si užívali až nadmíru místo toho, abychom byli skromnější, věnovali se přírodě a lidem. Je to k zamyšlení, nicméně já věřím ve šťastný konec.
