V obřadní síni ve Starém Bohumíně, jen pár set metrů od domu, kde Pavel vyrůstal, se s ním jeho rodina a všichni, kdo ho znali, loučili. První auta se smutečními hosty dorazila už tři čtvrtě hodiny před začátkem obřadu a vystupovaly z nich fotbalové veličiny minulosti: Srničkovi spoluhráči i protihráči, jeho trenéři i kluci, které on trénoval…

Marek Jankulovski, Václav Svěrkoš, Daniel Zítka, Karel Kula, Jan Laštůvka, Verner Lička, Jaroslav Hřebík, Martin Hašek, téměř kompletní generalita fotbalové Sparty Praha, kde Srniček naposledy trénoval brankáře, ale také lidé z anglického klubu Newcastle United, kde Pavel hrával a zanechal nesmazatelnou stopu.

„Všechno, co jsem si dobrého za poslední dny o Pavlovi v novinách přečetl, bych podepsal. Byl to skvělý kluk, skvělý spolupracovník, výborný hráč i trenér. Typ člověka, po kterém, když odejde, zůstane prázdno. Když je s vámi, tak jeho přítomnost vnímáte nějak automaticky, a když teď odešel, tak si uvědomíte, jak velký člověk to byl, a že jeho nepřítomnost budete pociťovat hodně dlouho," řekl rozechvělý Martin Hašek, s nímž se Srniček potkal v reprezentaci, a poslední roky spolu vedli sparťanský tým.

„Znali jsme se od devíti let, hráli jsme spolu fotbal. Oba jsme byli brankaři, ve stejnou dobu jsme šli na vojnu," vzpomínal se smutečním věncem v ruce Radim Parwa z Bohumína.

Kolik lidí Pavel Srniček, milý, skromný a pracovitý kluka ze Starého Bohumína, svou existencí spojil a poznal, se ukázalo právě dnes. Zástup kondolujících nebral konce a i po skončení obřadu čekali venku promrzlí lidé, kteří chtěli ke katafalku položit květinu a Pavlovi věnovat tichou vzpomínku.

Člověk se srdcem na dlani

A nebyli to jen lidé od fotbalu. Asi nejslavnější bohumínský rodák posledních desítek let si svou povahou a chováním získával všechny kolem sebe. Rozloučit se s ním dorazila i pětičlenná rodina z Vřesiny. Zima nezima, navlečeni v bundách, čepice na hlavách, syna upoutaného na invalidní vozík s sebou. „Pavel byl velký kamarád a nejen kvůli tomu co pro nás udělal. Když v televizi před časem viděl příběh našeho nemocného syna, sám se nám ozval a dal nám peníze na vozík a další pomůcky. Byl to zlatý člověk," vzpomínala se slzami v očích Jana Matlachová.

Kdyby obřadní síň byla o polovinu větší, pak by možná stačila pro všechny, kteří přišli Pavlu Srničkovi dát poslední sbohem. U vstupu visely výstřižky z novin s články a fotografiemi z Pavlových zápasů. Z plakátu vedle katafalku shlížel na všechny přítomné „Srňa" z obalu své nedávno vydané knihy s názvem "Pavel is a Geordie".

Po proslovu řečníka a faráře se spustil film sestříhaný z fotek a videí z Pavlova dětství a fotbalové kariéry, a člověk měl najednou pocit, jako by tam Pavel byl. Když z reproduktorů zpíval Richard Krajčo tklivou baladu "Ty a já", i ti tvrdí chlapi, fotbalisti, sklopili hlavy a brečeli jako malé děti. Poslední píseň, Až mě andělé od Petra Spáleného, zazpívali Pavlovi jeho fanoušci, oblečeni v dresech a držíce se kolem ramen.

Na pohřbech se obvykle netleská, ale v Bohumíně mohutný potlesk zněl… Pro Pavla Srnička, pana Brankáře s velkým B.