Tak co říkáte na jeho současný stav u nás?
Sice ho sleduju zpovzdáli a už spíše jako fanoušek, ale samozřejmě nějaký názor na fotbalové dění mám.

Můžete ho čtenářům říct?
Jestli chcete? (směje se) Mám třeba velkou radost, že se stal trenérem národního týmu Pavel Vrba. To je pro celý český fotbal strašně pozitivní věc, že tým povede konečně kouč, který má za sebou nezpochybnitelné úspěchy. Tak by to mělo být, že národní celek vede ten nejlepší trenér v zemi.



Takže práci Pavla Vrby uznáváte?
Jednoznačně. Ono se to tady asi moc nehodí říkat, aby to třeba nevypadalo nějak zvláštně, ale já Pavla Vrbu čtyři roky trénoval 
v Havířově. A už tehdy byl strašně poctivý a všichni kluci z týmu ho brali. To mu z mého pohledu zůstalo a je to jedna z věcí, čím je mi moc sympatický.

Jak na něj jako na svého někdejšího svěřence vzpomínáte?
Jsem rád, že jsem se s ním potkal. V mém věku se člověk raduje 
i z takových věcí. Já si u něj hlavně vybavuju ty jeho dělovky z trestných kopů. Za brankou tréninkového hřiště v Havířově byla betonová zeď, kterou za ty roky Pavel skoro celou zničil. Nedávno jsme se potkali na Bazalech a krásně si popovídali a zavzpomínali. Pavla si vážím jako trenéra i jako člověka. Moc mu fandím a držím palce, aby národní celek zase pozvednul.


Prozraďte…
Když nějaký odvolaný kouč v novinách řekne, že svému nástupci přeje úspěch a podobně. Všichni víme, že to tak není a z každé porážky má škodolibou radost. Anebo se vždycky úplně rozzlobím, když čtu komentáře některých trenérů, kteří se považují za odborníky. Třeba Vlastimil Palička, u kterého je vždy uvedeno, že je expertem na anglický fotbal. To mi přijde uhozené. To není nic osobního proti němu, ale nechápu, jak někdo takový může radit Wengerovi z Arsenalu, jak má střídat. Já moc jeho kariéru nestudoval, ale mám za to, že ho odevšad vyhodili (kroutí hlavou).

Za vás to tak nebylo?
Možná ještě horší (mávne rukou). Když si vzpomenu na rivalitu mezi Baníkem a Vítkovicemi, tak se ještě dneska směju. Už nás moc nežije, co to pamatují, ale jsou to krásné vzpomínky. Byly to zápasy, kterými žilo celé město. Zápasy se Spartou byly vždy velkým svátkem, ale derby bylo prostě derby. To bylo něco výjimečného a oba tábory ho chtěly za každou cenu vyhrát. Škoda, že zůstalo jen 
u těch vzpomínek.

Poprvé jste si během rozhovoru povzdechl a zamračil se. Stav fotbalu ve městě vás asi hodně trápí…
No, napište, že strašně moc. 
A věřte, že nejsem sám. Jsem ze staré školy a mám už své roky, ale pro mě to jsou nepochopitelné věci, co se v posledních letech 
s fotbalem ve městě děje. Za mé éry bylo nepředstavitelné, že by Vítkovice zkrachovaly a přestaly existovat. Z mapy vymizely i NH Ostrava, Poruba a další kluby. A to nemluvím o fotbalových stadionech. Z toho je mi do breku. Doopravdy.

To nejste sám…
Tak alespoň tohle mě těší, že nejsem jediný, kterého to štve. Když jsem viděl, jak ve Vítkovicích z tréninkového hřiště, kde mohly děti trénovat a hrát zápasy, udělali parkoviště pro tenisový areál, tak na mě šly mrákoty. Vždycky když jedu okolo a vidím tam stát dva mercedesy, tak mám po náladě. 
V Zábřehu zbourali celý fotbalový areál a místo toho postavili bazén, kam se chodí koupat jen, no, jako se to teď spisovně říká?

Romové?
Ano. A ať se na mě nikdo nezlobí, ale ryze fotbalový stadion by měl mít i Baník. Kvůli tradici i lidem, kteří jeho výsledky sledují. Já rozhodně nemám nic proti atletice, mám ten sport rád, ale nechápu, proč se zrovna v Ostravě do Městského stadionu strká tolik peněz? A to jsem na něm prožil velkou část života. Teď jsem četl, že nějaký městský konšel prohlásil, že mítink Zlatá tretra je jako závod formule jedna. To mi vyrazilo dech, jak to někdo může vůbec říct. Akce je jednou za rok, 
a město stojí miliony korun. Kdyby ty peníze raději vzali a postavili za ně sportovní halu nebo fotbalové hřiště, udělali by lépe. Vždyť naposledy nebylo na Tretře ani vyprodáno. A kdyby lístky nerozdali po školách, tak je z návštěvy ostuda.

Vraťme se raději rychle k fotbalu. Kam na něj chodíte?
Občas si zajdu na Baník, když hraje s nějakým dobrým soupeřem. Párkrát jsem byl i na Válcovnách 
a často jezdím do Hlučína, kde výborně pracují s mládeží. I když je to malý klub, majitel Lumír Kot dělá fotbal s láskou a podařilo se mu z nuly vybudovat celou mládežnickou strukturu. To je super. Je škoda, že podobně nepracují oddíly z Ostravy.

Co vůbec říkáte na výkony Baníku, který je posledním ligovým zástupcem Ostravy?
No moc pozitivní to není. Když se na některé zápasy dívám, tak nemůžu říct, že by ti kluci na ligu neměli. Ale chybí jim větší klid, zkušenosti. Je to dáno výsledky, že hrají jen o záchranu, i celkovým stavem v klubu. Ale třeba se mi strašně líbila stoperská dvojice Frydrych-Baránek, která hrála na podzim na svůj věk výborně. 
A jsme u toho problému, který Baník má. Já říkám, že kdyby ti kluci hráli ještě dva roky spolu, byli by jako Vojáček s Radimcem nebo Bolf s Bestou. Jenže na Bazalech je nyní takový stav, že někdo odehraje pár dobrých zápasů a hned ho klub musí kvůli finanční situaci prodat. To je špatně, bez peněz se dneska fotbal dělat nedá.

Ale špatný stav v Baníku, který 
v nadsázce přešlapuje na místě, trvá už delší dobu…
I proto bych chtěl touto cestou ocenit to, jak se k Baníku zachovali tři odchovanci – Jankulovski, Baroš a Svěrkoš. To mě strašně potěšilo a zahřálo u srdce, že ti kluci přišli v kritické chvíli Baníku pomoci. To podle mě moc lidí 
a fanoušků ani nedocenilo. Ti kluci to neměli zapotřebí, mohli hrát jinde, nebo skončit, ale přišli zachránit mateřský klub. O tom si 
v jiných klubech mohou nechat jen zdát. Jen si vezměte Tomáše Ujfalušiho. Takový fotbalista a on jde na závěr kariéry do Sparty, kde ani nehrál. To jsem nepochopil. Kdyby šel do Sigmy, kde vyrostl, tak bych to chápal, ale jeho anabázi na Letné nerozumím.

O fotbale i sportu máte pořád dobrý přehled. Dá se vůbec srovnat doba, ve které jste trénoval, s tou současnou?
(směje se) Vůbec. Za komunismu byly úplně jiné poměry. Jen si vezměte platy a vůbec peníze, které se třeba zrovna ve fotbale točily. Když jsem například vedl Košice, tak jsem dostával peníze ze tří zaměstnání. Musím se tomu dodnes smát, čím jsem se živil. Já byl vedený nejen jako zaměstnanec sportovního klubu, ale také jako šatnář v košických železárnách a pak také jako zaměstnanec bytového podniku Myjava. Nebo si vezměte, že dneska je problém sehnat práci a za nás jsme hráče do práce posílali za trest.

Koho takový trest potkal? Vzpomenete si?
Těch bylo… Ale nejvíce si vybavuji vítkovického útočníka Romana Sedláčka. To byl mimochodem hodně nedoceněný hráč. Měl obrovské zrychlení, určitě větší než Pavel Kuka. Bohužel se chytil blbé party kamarádů, která ho stahovala na pivo. Jinak by to dotáhl mnohem dále než do Hansy Rostock.

Na které další svěřence rád vzpomínáte?
Je jich hodně a nechci na nikoho zapomenout, ale vyhlášený profík byl Jarda Netolička, výborní fotbalisté byli i Luboš Vlk, Zdeněk Svatonský, Jarda Zápalka a tak bych mohl pokračovat ještě dlouho. (na chvíli se zamyslí) Určitě bych měl zmínit i Míru Kadlece. Pomáhal jsem ho kupovat 
z Uherského Hradiště, takže si vybavuji i jeho první trénink. Arnold (přezdívka Miroslava Kadlece – pozn. red.) byl ještě před vojnou, 
v dorosteneckém věku, přišel na hřiště a všechny ohromil neuvěřitelným sebevědomím.

Když jsme u toho vzpomínání, které zápasy se vám vybaví ještě dnes?
Určitě utkání, kdy jsme s Vítkovicemi přes Teplice postoupili do ligy. Doma jsme vyhráli jen 1:0 
a v odvetě se nám moc nevěřilo. Domácí už před zápasem nosili do své šatny bedny šampaňského, nás nechali převlékat v dílně, kde chybělo světlo a ze stropu kapala voda. My se sice nedostali během devadesáti minut za půlku, ale díky skvělému Jardovi Zápalkovi jsme uhráli bezbrankovou plichtu a postoupili. Pak mám krásné vzpomínky i na dvojzápas s AC Milán.

To bylo v roce 1981…
Vidíte, jak ten čas běží. A moc lidí ani neví, že my doma Milán porazili 2:1. V odvetě jsme sice dostali trojku, ale i tak to byl velký úspěch. Milán, to byl vůbec nezapomenutelný výlet.

Povídejte.
To vyjde na celou knížku (směje se). Je třeba si uvědomit, že nás Italové brali jako tým z východní Evropy, prostě komunisty. My tam přijeli na tři dny autobusem, který byl při zpáteční cestě doslova narvaný dárky. Taková byla doba, že cesta do zahraničí byla jediná možnost, jak sehnat věci, které 
u nás nebyly. Celý tým si proto vyšel do centra Milána nakupovat, ale nevěděli jsme, že zaměstnanci metra vyhlásili stávku. A tak jsme museli zpátky asi tři kilometry pěšky. Jirka Dunaj vezl dva kočárky, zbytek týmu měl napráskané nákupní tašky džínami, bundami. Tehdy nás novináři vyhmátli 
a fotky vyšly v novinách s popiskem: Příprava Vítkovic na zápas (směje se).

O vás je známo, že rád cestujete po světě.
Je to můj velký koníček. Nepiju ani nekouřím a cestování jsem si prostě oblíbil. Lidé rychle zapomínají, takže si už nikdo ani neuvědomí, jaké to bylo, když se na západ jezdit nesmělo a ke každé cestě jste potřebovali výjezdní doložky, devizové přísliby a podobně.

Radost vám v důchodu dělají 
i dva vnuci, kteří hrají hokej.
To víte, že jejich kariéry sleduju. Je to fajn, že se živí hokejem a baví je to. To jsou pro každého dědu krásné pocity, když mi své zážitky ze zápasů vyprávějí. Třeba zrovna Péťa už toho procestoval tolik, že mu to někdy až závidím. Ale to říkám samozřejmě v žertu.

Náladu máte pořád dobrou?
Hlavní je v mém věku zdraví. Jinak si fakt nestěžuji. Není na co. Dobře vím, že mnoha důchodcům se žije hůře. Ale klidně tam napište, že všem držím palce a že zase bude lépe.

JOSEF KALUS>> Narozen: 14. května 1940
>> Jako důrazný a rychlý pravý obránce vítkovických fotbalistů dlouhých třináct let marně usiloval o postup do nejvyšší soutěže.
>> Na kontě má v tomto klubu přes 600 zápasů a kariéru zakončil kvůli zraněnému kolenu v jednatřiceti letech.

>> Když se Vítkovicím v roce 1980 konečně podařilo po dvaatřiceti letech postoupit do nejvyšší soutěže, Josef Kalus byl u týmu v roli asistenta trenéra Jiřího Dunaje.
>> Tato téměř nerozlučná trenérská dvojice pak spolu působila třeba v Havířově, Poštorné nebo Uherském Brodě, předtím si však Kalus vyzkoušel i post prvního trenéra například v Košicích.

>> Poté Pepa, jak mu fotbaloví fanoušci od nepaměti říkali, přesedlal na tenis. Byl dlouhé roky správcem tenisových kurtů u letního koupaliště v Ostravě-Porubě. Kromě toho se z něj stal i hokejový odborník. Navštěvoval totiž zápasy Nového Jičína, kde hrál jeho syn. Velkou radost mu dělá i vnuk Petr, který to dotáhl až do slavné NHL!
>> Fotbal sledoval spíše v televizi a v novinách. Ale nezanevřel na něj zcela, na vlastní oči viděl zápasy několika světových či evropských šampionátů. Doma už nechodí fandit Vítkovicím, stal se z něj příznivec Baníku a v poslední době ho můžete potkat také v Hlučíně nebo Frýdku-Místku.