Učitel i podnikatel. Kanonýr Lokša vypráví o Barošovi i prvoligové šanci

Tomáš má neskutečnou kariéru. Hrál ve Švýcarsku, Španělsku, Řecku… Má trofej Evropské ligy se Sevillou, tituly s Basilejí,“ vyjmenovává Lokša. „Strašně jsem mu to přál a jsem moc rád, že se mu to povedlo.“

„Mrzí mě, že jej teď limitovala zranění. Uvidíme, kam nakonec přestoupí. Vždy mu budu držet palce,“ vzkazuje Lokša na adresu kamaráda. Probírali spolu i Vaclíkovu dlouholetou pozici reprezentační dvojky za Petrem Čechem. Po EURO 2016 se ovšem bývalý brankář Sparty či Žižkova stal českou jedničkou.

„Vacloš je typ člověka a gólmana, který je prostě ambiciózní. Fakt na sobě maká, chce být ta jednička. Říkal, že sice chtěl být v brance, ale zase vím, že Petra Čecha obrovsky respektoval. Spíše to tedy bral tak, že se od něj učil a pak ho někdy vystřídá, což se nakonec stalo. Zkušenosti poté prodal na Euru, kde vychytal čtvrtfinále,“ připomíná rok 2021 a především památný osmifinálový zápas s Nizozemskem.

Opava, Mikulovice, studium

close info Zdroj: DENÍK / František Géla zoom_in Radovan Lokša

Dále se už Lokša vrací ke své kariéře, kterou z části nastartoval také v druholigové Opavě. „Co se týče fanouškovské základny, určitě jsem na to nebyl zvyklý. Ve Vítkovicích na fotbal tolik lidí nechodilo, naopak v Opavě byl stadion pořád zaplněný a fanoušci chystali chorea,“ vypraví.

„Podporovali celý zápas. Každému hráči se pak lépe hraje, když cítí podporu fanoušků. Vzpomínám si, že to byl tehdy velký skok. Byli tam hráči jako Franta Metelka, Lumír Sedláček nebo Honza Schaffartzik. Ti všichni tu první ligu hráli, měli obrovské zkušenosti.“

Následnou část kariéry strávil v Mikulovicích na Jesenicku. „Když jsem odcházel z Opavy právě do Mikulovic, bylo tam hodně kluků, které jsem znal. Měli jsme tam bohatého pana majitele, který vzal hráče z Baníku a Opavy. Já jsem tam šel z důvodu, že mi v Opavě končila smlouva a pak jsem se zranil. Potřeboval jsem hrát,“ popisuje Lokša.

„V Mikulovicích to bylo fajn, i když tam už fotbal končil. Bohužel jsem si urval koleno a kvůli tomu jsem přemýšlel, co dál. Zrovna jsem dokončil studium na vysoké škole a bylo to tehdy takové období, kdy jsem neměl za koho nastoupit kvůli zdraví. Proto jsem šel zkusit učitelství. Zároveň jsem si ale řekl, že by bylo fajn se po zranění postupně vracet, takže jsem přešel do Nového Jičína,“ doplňuje.

Petřkovice, Baník B a Hlučín? Góly, góly, góly

close info Zdroj: Baník Ostrava zoom_in Radovan Lokša

Od sezony 2017/18 už ale Lokša válel v Petřkovicích, kde střílel branky jako na běžícím pásu. Prožil právě na okraji Ostravy nejlepší etapu své kariéry? „Těžko říct. Každý klub mi něco dal. V Novém Jičíně jsem dával hodně gólů, několik let jsem byl nejlepší střelec těch soutěží, tak se mi ozval pan Tač, který mě lákal do Petřkovic už dříve,“ nezapomíná na bývalého šéfa petřkovického fotbalu.

„Bylo to super období nejen střelecky, ale potkal jsem tam i spoustu skvělých lidí. Byli tam hráči, ke kterým jsem se vlastně vrátil v době, kdy kluci postupně odcházeli do Hlučína. Celkově hodně hráčů šlo pak z Petřkovic do Hlučína, proto mě ještě lákalo zkusit po Baníku právě Hlučín. Ale úplně nejlepší štace to asi nebyla. Myslím si, že právě v Baníku jsem měl nejlepší formu,“ má jasno.

Do rezervy ostravského Baníku přišel v létě 2019 jako čerstvý třicátník. Měl plnit roli mentora mladších fotbalistů. „Zrovna byl v Baníku B oznámen jako hlavní trenér Dan Tchuř. Skládali tam takový tým, že chtěli oslovit i některé zkušenější hráče. Mezi nimi jsem byl tedy já, takže jsme si s Danem sedli, on mi vysvětlil vizi a já jsem s tím souhlasil. Líbilo se mi to. Celkově jsem pak pod ním hodně rád trénoval, dalo mi to moc,“ vzpomíná na někdejšího výborného levého obránce ostravského klubu.

„Než se to upeklo s Danem, ještě jsme si sedli s vedením, s pány Jankulovskim a Bělákem, a všechno jsme doladili. Chtěli, abych byl pro mladší hráče takový ten mentor. Zároveň jsem však říkal, že jim rád pomůžu, ale nechci, aby to skončilo jen u mentorství. Kdybych góly dával, za šanci v áčku bych byl rád.“

Baroš? Super borec

Lokša se v rezervě Baníku pravidelně střelecky prosazoval. Byl tím správným lídrem a tahounem, nicméně šance v áčku nakonec nepřišla. „Mrzelo mě to,“ hlásí upřímně. „Říkal jsem si, že pokud budu dávat góly, proč bych neměl dostat tu šanci?“ přemýšlí nahlas.

close info Zdroj: Aleš Krecl zoom_in Milan Baroš v Baníku Ostrava během oslav v roce 2012.

„Byl jsem nastavený tak, že budu pomáhat mladým klukům, ale zároveň se budu snažit ty góly dávat. V jedné sezoně jsem tam měl asi 22 zápasů a 18 gólů, to jsem viděl jako možnost se do áčka dostat. Byli tam samozřejmě kvalitní útočníci, ale občas byli i zranění.“

Jedním takovým kvalitním útočníkem byl Milan Baroš. Vítěz Ligy mistrů s Liverpoolem se do Baníku třikrát vrátil, aby tam nakonec i ukončil svou fantastickou kariéru. „Sice není o tolik starší než já, ale Milan byl vždycky můj vzor. Chodil jsem se dívat na Baník, když za něj hrál, pak jsem ho sledoval i v Liverpoolu. Milan je z Vigantic, já mám rodinu z Rožnova, takže to beru tak, že oba jsme trochu Valaši,“ usmívá se Lokša.

„Měl jsem možnost se s ním potkat, párkrát s ním pokecat. Je to normální kluk, super borec. Nikdy jsem na něj neviděl, že by byl namachrovaný. Milan je osobnost pro hráče a pro fanoušky. Málokdo je na Ostravsku taková persona jako on. Jsem rád, že jsem ho mohl poznat,“ lebedí si.

Baroš byl ovšem ikona i pro podstatně mladší baníkovské hráče. V době, kdy Lokša válel v béčku, začali nakukovat do velkého fotbalu také David Buchta s Filipem Kaločem, který před pár týdny vyrazil na hostování do německého Kaiserslauternu. „Snažil jsem se jim pomoct a předat své zkušenosti. Doufám, že si z toho něco vzali. U Davida Buchty jsem viděl, že to bude výborný hráč dopředu. Umí zakončit, vymyslet gólovou přihrávku, takže mě nepřekvapuje, že je dobrý a má výsledky. Filip Kaloč byl kapitánem reprezentace U21. Nejen jim fandím, samozřejmě přeji i ostatním klukům,“ dodává Lokša.

Žáci sledovali mé zápasy

Při angažmá v Ostravě se naplno věnoval již zmíněnému učitelství. Po Vítkovické střední průmyslové škole a ZŠ Klegova vyučoval na ZŠ Srbská v Ostravě-Výškovicích. „S tréninky to bylo náročnější,“ vzpomíná. „Někdy byly ráno, někdy hned odpoledne po škole. Srbskou mám blízko svému bydlišti, takže jsem vděčný, že mě pan ředitel Kecskés oslovil, jestli bych tam nechtěl jít. Řekl jsem si, že to bude nejlepší varianta. Dva roky jsem tam učil tělocvik a výchovu ke zdraví.“

„Když na to vzpomínám, bylo to hodně náročné. Čas si neplánujete vy sám, ale musíte dodržovat nějaký časový harmonogram. Učil jsem do půl druhé a ve dvě jsem měl sraz na Bazalech. Nebyla tam vlastně ani pauza na oběd, pokud mi nevyšla nějaká volná hodina. Často jsem si bral větší svačinu a jedl v autě, ale zas to muselo být s mírou, abych vůbec něco odtrénoval,“ říká.

„Dejme tomu, že v půl třetí nebo ve tři začal trénink, který byl zhruba do pěti. Pak nastala nějaká regenerace. Často jsem si i sám pro sebe něco dělal. Domů jsem se dostal v sedm nebo o půl osmé, a tak to víceméně bylo každý den. Při té práci to bylo náročné,“ vrací se pár let dozadu.

Na svou učitelskou dráhu ale vzpomíná rád. Navíc i s dětmi ve škole si často povídal o fotbale. „Když jsem přišel po víkendu do školy a podařilo se mi dát gól, tak o tom někteří věděli. Sledovali to, fandili mi. Při domácích zápasech byli i na tribuně. Na konci týdne se mě vždycky ptali, s kým hrajeme, kdy hrajeme. Po víkendu jsme to pak probírali. Bylo to příjemné,“ ohlíží se.

První liga byla blízko. Měl jsem hovor z Karviné

close info Zdroj: Štěpánka Czyžová zoom_in Radovan Lokša (vpravo) přišel Hlučínu vystřílet postup

Poslední sezonu své kariéry, přesněji ročník 2021/2022, strávil Lokša v Hlučíně. „Chtěl jsem už končit po Baníku, protože jsem měl problém se zády. Byla tam i vyhřezlá ploténka. Poté se to seběhlo tak, že do

Hlučína přišel z Petřkovic pan Tač, který tam přetáhl kluky, takže se poskládal tým, který jsem v podstatě znal. Přemlouvali mě, ať do toho na ten rok ještě jdu,“ přiznává.

Svého rozhodnutí nakonec nelituje. „Jsem za to rád, ale je pravdou, že jsem šel přes bolest. Nejsem ten typ, který by týden netrénoval a pak šel na zápas. Zaprvé by to nedělalo dobrotu v kabině, zadruhé já sám bych se necítil. Vím, že musím mít natrénováno. Řekli jsme si, že by bylo hezké, kdybychom udělali nějaký pěkný výsledek. Nakonec se to povedlo, skončili jsme třetí. Ještě jsem byl navíc nejlepším střelcem soutěže, takže se mi povedlo odejít v nejlepším,“ říká spokojeně.

Poslední zápas kariéry navíc oslavil gólem, jeho Hlučín si tehdy jednoznačně 5:2 poradil s béčkem prvoligového Slovácka. „Byl to happy end se vším všudy. S kluky jsme to asi tři dny oslavovali,“ směje se.

Při své poslední sezoně v Hlučíně měl Radovan Lokša dokonce velice blízko k prvoligovému angažmá. Karviná, která tehdy skončila ve FORTUNA:LIZE poslední, měla problém se střílením branek, a tak se hlučínskému fovardovi ozval sportovní ředitel Slezanů Lubomír Vlk. „Z ligy jsem měl nabídky i v mladších letech. Vždy to ale dopadlo tak, že buď mě klub nepustil, nebo přišlo nějaké zranění. A nakonec k tomu nedošlo,“ vzpomíná.

„Když už jsem to prakticky nejméně čekal, zavolal mi z Karviné pan Vlk. Říkal mi, že mě sledují, a jestli bych měl ještě zájem si tu ligu zahrát. Zrovna tam měli problémy, trápili se v koncovce, nedávali góly. Ptal se mě, jestli bych do Karviné narychlo nechtěl přestoupit a v neděli hrát proti Boleslavi,“ popisuje Lokša.

Přemýšlet o této možnosti ani nemusel. „Už jsem byl dokonce ve škole za panem ředitelem Kecskésem s tím, že je tady nabídka, která se neodmítá. Vyhověl mi v tom, pomohl mi. Volal jsem tedy zpět panu Vlkovi, že na trénink přijdu.“

„Zklamaný se mi nakonec ozval, že to bohužel nebude možné. V jeden rok totiž mohly být maximálně dva přestupy. Já vlastně hrál za Baník, pak jsem přestoupil do Hlučína a Karviná jako třetí už nešla. Možné by to bylo jen od nové sezony, a to už nevyšlo. V tomhle mi ta liga utekla,“ pokrčí rameny.

Podnikání? Musím zaklepat. Liga mistrů byla sen

Po konci své aktivní fotbalové kariéry ale Lokša přijal dvě velké výzvy. Po jednom firemním turnaji v malém fotbale se mu ozval Tomáš Jurčík z pražského klubu G.I.C La Plate de Cünde. Ptal se jej, jestli by se nechtěl zúčastnit Ligy mistrů v malém fotbale, která byla na programu v Černé Hoře.

„Hrát Ligu mistrů je sen každého fotbalisty. Sice to nebyl velký fotbal, ale pro mě to byla příležitost. Byl jsem z toho nadšený. Sešla se dobrá parta, turnaj byl skvělý, dokonce nám tam hráli i znělku Champions League. Měli jsme strašně těžkou skupinu, ze které byl úspěch postoupit. Nakonec se nám to povedlo a dostali jsme se do souboje o třetí místo. Přáli jsme si medaili, ale bohužel jsme prohráli na penalty,“ smutní Lokša.

A jaký byl podle něj největší rozdíl mezi malým a velkým fotbalem? „Byl jsem zvyklý úplně jinak útočit a zakončovat. Ve velkém fotbale to bylo o nějakém náběhu, vybrat si centr a zakončit. Malý fotbal je o něčem jiném. Sice jsem stál před bránou, ale byl jsem k ní zády, takže kluci si o mě v podstatě opírali balón,“ navazuje.

Jakmile se z Černé Hory vrátil, zamířil zpět do práce. Pryč jsou doby, kdy v MSFL sázel jeden gól za druhým, nebo kdy učil děti na základní škole šplhat. „Řekl jsem si, že bych rád zkusil něco, co bych řídil

sám. S bráchou jsme se tedy dohodli, že si založíme firmu Lokistav. Je to firma, která se zabývá stavební činností, vyřizujeme dotace a rekonstrukce rodinných domů. Musím zaklepat, že to jde. Naplňuje nás to. Navíc to není tak, že bychom museli být od rána do večera v práci. Ráno si můžu jít zasportovat a pak se vrhnout na tu práci,“ říká.

„Pod logem naší firmy je heslo: Udělej si ze života sen a ze sna realitu. To nám s bráchou vždycky říkával taťka, který je pro nás vzorem. A vlastně tím, že se nám povedlo založit firmu, si plníme naše sny. Zároveň je chceme plnit i zákazníkům,“ doplňuje.

A v podnikání vidí další velké plus, rázem má totiž více prostoru pro rodinu. „Největší dárek, co mohl být, je ten, že se nám s manželkou narodil syn. Strašně si to užíváme. Přemýšlel jsem, jak něco změnit, abych byl více doma. Chci být u vývoje malého, proto jsem se rozhodl, že tato práce bude lepší,“ uzavírá Lokša.