A to se značným předstihem (Polanka se definitivně výš posunula už před téměř čtrnácti dny po hladkém vítězství nad Velkými Hošticemi – pozn. red.) a hlavně s velkým přehledem.

I když vám sezona ještě úplně neskončila, přesto jste už dotáhli i druhý fotbalový ročník za sebou do kýženého postupového konce. Byl to tenkrát po vašem příchodu cíl?

Ano. Chtěli jsme to a podle toho jsme do toho také šli. V Polance se podařilo udělat mančaft, který na to měl. A myslím, že jsme z obou soutěží postoupili zaslouženě. Teď máme takříkajíc splněno a já sám za sebe říkám, že jsem velmi spokojený.

Oba ročníky probíhaly jako přes kopírák. Na podzim jste byli s konkurenty takříkajíc v plichtě, ale během jara jste jim vždy poměrně rychle odskočili. Čím si tu jarní bilanci vysvětlujete?

To bylo asi trošičku dáno zimní tréninkovou morálkou. Tohle si ale musí všichni přebrat a každý z trenérů jiných mužstev by si měl sáhnout do vlastního svědomí. Já osobně s určitou pýchou mohu říci, že kluci v Polance od prvního tréninku v té přípravě šlapali a ta kondice jim nakonec v soutěži pomohla k tomu, aby soupeře předčili. Jak fyzicky, tak ale rovněž i herně. A mnozí z těch mých kluků jdou nahoru – hlavně mladých – jako je Kuba Kaluža, Michal Vyležík nebo Dalibor Slahúčka. A troufám si tvrdit, že pro ně nemusí být strop ten krajský přebor.

Kde se to najednou v Polance vzalo? Vždyť to není tak dávno, co se tenhle klub pohyboval ve spodních patrech I.B třídy.

První obrovská změna nastala právě před těmi dvěma roky, kdy se v Polance objevil David Valenčin. To byl nesmírně povedený tah a tah důležitý. Věřil jsem, že právě on bude ten správný pilíř, kolem kterého budeme skládat celý mančaft. I když jsme popravdě ještě nevěděli, koho k němu přiřadíme do stoperské dvojice. Ale je pravda, že tenkrát, na podzim 2009, jsme ještě tým, dá se říct, skládali za pochodu a měli jsme poměrně velké výkonnostní výkyvy. Měli jsme sice v osobě Radovana Řehulky dobrého gólmana, který má určitě divizní kvality, spolehlivého záložníka Martina Plisku nebo mnohé další tahouny. Ale nakonec v té B-třídě zřejmě bylo tou třešinkou na dortu angažování střelce Pavla Cirkla, který nejenže do mančaftu okamžitě zapadl, ale navíc napomohl góly k tomu, že jsme momentálně ve stavu, kdy ty sladkosti z toho dortu jíme.

Mluvil jste o mladých hráčích, kteří jdou výkonnostně nahoru…

I díky nim ten tým má takovou správnou atmosféru. Vždyť vy sám jste to mohl zažít na jarní soustředění, které jste s námi zčásti absolvoval, kde bylo vidět, že tým přijal mezi sebe na těch pár dnů bez problémů i vás. A s těmi mladými kluky je to podobné. Je vidět, že ty zmiňované autority v týmu jsou natolik inteligentní, že mladým bez problémů pomohou. Navíc v tréninku všichni ti „staří“ mazáci pracují. A to se projevuje i teď, kdy si přibíráme na tréninky dorostence, kteří s námi každý čtvrtek trénují. Upřímně řečeno, když jsem je viděl za dorost hrát, tak byli hrozní, ale na tom tréninku mezi muži najednou sami předvádějí něco úplně jiného. Je to sto a jedna. A navíc to ty šestnáctileté kluky až neskutečně baví. Sami pak za mnou chodí a ptají se, kdy zas můžou přijít. Já bych to řekl asi takhle: je to přirozené a nenásilné včleňování mladých kluků do týmu. A oni sami na těch příkladech Slahúčky nebo Kaluži vidí, že to jde začlenit se do dospělého mančaftu. A hrát v něm.

Měl jste někdy pocit, že by se na jaře útok na postup mohl něčím pokazit?

Možná, že to bude znít neskromně, ale já jsem opravdu nezaváhal ani jednou. I po té remíze s Krásným Polem jsem věřil v kvalitu toho mužstva. A věřil jsem, že tenhle tým má na to, aby postoupil do krajského přeboru. I když je pravda, že ta remíza s Krpolem přišla docela brzy a jakoby nevhod. A dá se říct, že jsem stále přesvědčen o správnosti té cesty, která je ovšem pochopitelně občas trnitá. Že to občas bude bolet a někoho to štípne.

A naopak, kdy jste si řekl, že právě ten či on zápas byl ten zaznamenáníhodný a rozhodl třeba o tom, že soutěže teď už prakticky jen dohráváte?

Nebyl to jeden duel, spíš to byl trojzápas Mokré Lazce, Bílovec a Bruntál. V nich jsme uhráli devět bodů. Ale kdybych měl vybrat jeden z těch tří soubojů, pak bych řekl ten v Mokrých Lazcích. Tam se nám herně příliš nedařilo, ale tenkrát se k nám přiklonilo i to štěstí. Tehdy jsme se dostali v posledních deseti minutách pod tlak. My jsme ho dokázali přestát a tam se to asi zlomilo. Ti kluci to v Lazcích ubojovali, což je, dá se říct, nakoplo.

Zanedlouho naskočíte do náročnější soutěže, ve které vás navíc bude čekat více zápasů. Co je zapotřebí udělat, aby Polanka i v krajském přeboru hrála důstojnou roli?

Dost lidí se mě ptá na to, jestli chceme jít i nadále nahoru. Já jim na to v tuhle chvíli odpovídám, že to není náš prvotní cíl, že se chceme v tom přeboru stabilizovat a hrát třeba do pátého místa. Ale čím víc to těm lidem říkám, cítím, že mám chuť, abychom i tam kousali a hráli nahoře. Aby z nás šel respekt. A k tomu je potřeba kádr doplnit a zkvalitnit. A jak jste sám řekl, těch zápasů je víc, a Polanka už tak nemůže spoléhat na jedenáct dvanáct hráčů. Teď však můžu říct jen to, že už některé hráče rozjednané máme, ale pochopitelně vám je v téhle fázi ještě říkat nemůžu.

A máte prostředky na zkvalitnění týmu?

Budeme vycházet z toho, co máme. Zatím se, pokud vím, nerýsuje příchod nějaké majoritní společnosti, která by nás vzala pod svá křídla a řekla, že nám vytvoří podmínky k dalšímu rychlému vzestupu. Zřejmě to zůstane u té momentální filozofie.

Takže dál bude platit, že fotbalová Polanka patří z většiny Polančanům…

Asi tak nějak to je. Ale myslím si, že i s tímto kádrem, který by měl z drtivé většiny zůstat pohromadě, nemusíme hrát nějakého zanďoura. A když ho nějak vhodně a kvalitně doplníme… Je však pravda, že u některých kluků, které teď v týmu máme, prostě ty roky nezastavíme. Ty jim přibývají a my se musíme na to doplňování týmu dívat i z tohoto úhlu pohledu. Jsem třeba domluvený, že od Davida Valenčina ještě minimálně rok můžu chtít. A podobné je to i u Pavla Cirkla, kterého v zimě lehce limitoval jeho zdravotní problém s kyčlí. Ovšem teď znovu chytil chuť.

Letošní fotbalové jaro sice ještě neskončilo, ale přesto, máte už představu o letní přípravě?

Ano, tu už v podstatě hotovou máme. Po pauze se sejdeme 12. července a během toho měsíce, měsíce a půl mám naplánovaných zhruba šest přípravných zápasů. A kromě toho máme naplánováno malé víkendové soustředění doma v Polance, ale nikam nepojedeme, protože si myslím, že ti hráči si dovolenou v práci musí čerpat pro své soukromé potřeby. Nechci je zbytečně tahat někam pryč, protože to můžeme v klidu „odpracovat“ v domácích podmínkách. A nebudeme to nijak hrotit. Když bude hezky, tak se třeba pojedeme i někam vykoupat…

Ač to zní stále těžko uvěřitelně, Polanka od podzimu může bojovat o pomyslnou druhou příčku mezi fotbalovými kluby z Ostravska…

Tohle má dva pohledy. Z toho mého trenérského je to super, je to fajn, i když ti to nic v podstatě neřekne, ale z pohledu Ostravy je to tristní. Aby po Baníku v krajském městě nebylo nic až krajský přebor, to je šílené. A navíc ještě Polanka je tak trochu mimo město…

Ale zase na druhé straně, Polanka se tak trochu stává takovou malou ostravskou mekkou sportu. Kromě fotbalu se v ní daří i házené…

No jo, jsou tady vlastně ty házenkářky. To je pravda, ale pro fotbal jako takový je to hrozně špatně. A momentálně nevidím, že by v Ostravě ti lidé žili pro fotbal. Je mi z toho smutno. A teď mi ke všemu, jako brněnskému patriotovi, ještě z první ligy spadla Zbrojovka. A když bych to vzal ze široka: v první lize bude hrát pět pražských mužstev. Což dobře, Pražáci na to mají peníze a asi ten sport a fotbal celkově dělají na úrovni, ale tady na Moravě je Brno ve druhé lize, Baník je na prvoligovém chvostu. A kdoví, jestli na něm nebude i nadále. A Olomouc má taky svých problémů až nad hlavu. Ale dobře, tam mají aspoň výstavní mládež. A pak je tady už jen Slovácko. Když se však vrátím zpátky k té Polance, beru to jako úsměvnou nadsázku, že bychom případně mohli bojovat o pomyslné druhé místo v Ostravě.

Je všeobecně známo, že vám v trénování ambice nechybí. Není to pro vás málo připravovat tým v I.A třídě popřípadě za pár týdnů v krajském přeboru?

Ne, málo to určitě není. Ale abych to neřekl nějak blbě. My jsme do toho s Radkem Řehulkou takhle šli, že si tady něco zkusíme vypiplat. To se myslím daří, takže moje ego nijak narušené určitě není. A je opravdu jedno, že jsem třeba i něco výš trénoval. Z toho jen čerpám zkušenosti. Musím a chci zdůraznit, že mě to hodně baví, že si to tady hnětám podle sebe a vidím, že ty kluky to baví. Ovšem nebudu nikomu nic nalhávat, samozřejmě, že bych rád znovu zkusil něco výš. Ale kdo by nechtěl, že? Je tady ještě jedna věc, která mě teď uspokojuje. Vím, že když jsem do Polanky přicházel, bylo nemálo lidí, kteří říkali, že s mým angažováním nesouhlasí. Že po hráčích řvu, že po nich chci moc. A dneska za mnou přicházejí, a ne že by se mi přímo omlouvali, ale říkají: „Jsme rádi, že jsi tady přišel, že jsi byl na ně přísný a nedal jim zadarmo dopřát těch cukrovin.“ To zas na druhé straně člověku ego trochu zvedne.

Neměl jste v Polance zpočátku s tou náročností občas problémy i ve vztahu s hráči?

Problémy byly, to si nebudeme nalhávat. Někteří hráči to hlavně ze začátku těžce skousávali. Kluci se mezi sebou bavili a někteří i chtěli končit. Přirovnal bych to k dovolené v Itálii. Rodina musí balit a to není příjemné, pak je tam dlouhá cesta, ale nakonec tam dorazíš a je to pláž a slunce. V Polance se nakonec přes bolestivé začátky podařila vytvořit dobrá parta, a navíc se začalo dařit na hřišti. A co si budeme povídat, fotbal je o tom kolektivu. Kabina šlape spolu, to je vidět teď třeba na tom, že ti fotbalisté si nejdou spolu jen zatrénovat, ale že se jdou i pobavit. Že tam nechybí i srandičky.

A kdo je přeborník ve srandičkách v polanecké kabině?

Jednoznačně největšími komedianty jsou u nás Jarda Prausek s Martinem Pliskou, kteří jen do šatny vejdou, a všichni se už smějí. A jejich vhodným terčem byl až donedávna díky vlastnímu (ne)účesu brankář Radek Řehulka. Ta jeho vizáž k vtípkům sváděla. To byl prvotřídní terč. Do něj byla radost se trefovat a myslím, že si to v té době všichni užili. Škoda, že teď se už nechal ostříhat (směje se). Ale i díky tomu, že ti kluci jsou inteligentní, tak ty vtípky měly svou úroveň a pokud vím, nikdy nikoho neurazily.

Měl jste teď po dvou postupech nějaký sen týkající se dalšího fotbalového působení v Polance? Před jedním ze zápasů, tuším v Kobeřicích, jste říkal, že se vám zdálo o těsném vítězství, které však bylo dáno i tím, že vy sám jste ten zápas hrál…

Ani ne. Takové jsem teď neměl, ale sny o fotbale mám hodně často. Skoro každou noc. A jsou různé. Zdává se mi třeba, že ještě fotbalu hraju. A to pak ráno, když vstávám, mě nohy bolí tak, že mám pocit, že nedojdu ani do koupelny. Jeden sen, či spíše přání co se Polanky týká, však mám – rád bych s ní postoupil do divize. I když vím, že už teď budeme víc na očích a kdoví, co bude třeba za půl roku. Trenérská práce je přece tak vrtkavá. Teď si povídáme, jak to jde všechno do plusu, a za půl roku třeba budou létat vzduchem šutry a bude se plivat. Ale já se toho nebojím a naopak věřím, že i v Polance se to dá posunout ještě dál. Jak fotbalově, tak i lidsky. A plně si uvědomuju, že třeba už na podzim mohou nastat situace, že třeba dvě kola po sobě prohrajeme a v tu chvíli se teprve ukáže, jestli ten mančaft má kvalitu a charakter.