Předchozí
1 z 2
Další

Pomocnou ruku a inspiraci dostal od kamaráda Tomáše Hrtánka z Dětmarovic. Kapitán a důležitá postava tamního divizního klubu nabídla vicemistru světa do 20 let z roku 2007 kromě fotbalu i jinou příležitost práci. „Tomáš má stavební firmu, byla možnost investice, takže jsem na to kývl a šel do toho,“ popisuje Mičola v rozhovoru pro Deník.

Jedenatřicetiletý fotbalista se dal dohromady i zdravotně, během roku a půl skoro nevynechal zápas a v zimě ho zlákaly třetiligové Petřkovice. Na vztahu s kamarádem to ale nic nemění. „Vyhovovalo mi trénovat jednou týdně, hrál jsem i hokej. Přesto jsme se s Tomášem dohodli, že se fotbalově rozejdeme,“ dodal.

Chtěl jste fotbalově ještě nahoru? Máte další ambice?

Věděl, že fotbalu moc nedávám, Dětmarovice jsou trochu z ruky, bylo to pro mě daleko, navíc jsem tam ze začátku z Opavy jezdil sám… Ale na klub nemůžu říct nic špatného, poznal jsem tam hodně kamarádů. V zimě se mi ozval Filip Smékal z Petřkovic, i tehdejší trenér Ondra Smetana, takže jsme si sedli s panem (předsedou) Tačem a domluvili se. Je to třetí liga, pětadvacet minut z Opavy, což mi vyhovuje, řada kluků prošla mládeží Baníku. To vše mě zaujalo. Ale na profesionální fotbal už nepomýšlím.

Opravdu?

Už když jsem šel do divize, tak jsem věděl, že by bylo těžké se kousat někde nahoru. Když si vezmete, tak já měl podobné problémy, kvůli kterým dřív ukončil kariéru Honza Baranek, nebo teď Kadlec ze Sparty. Stále to trápí i Vencu Pilaře. Troufl bych si na to jít výš, ale s těmito potížemi to nemá smysl.

Po konci v Baníku jste ale mohl pokračovat, že?

Šel jsem do Brna, jenže znova mě zradilo koleno. Pak byla ještě Jihlava, tu jsem odmítl s tím, že podzim dohraju v Dětmarovicích a uvidím, co bude pak. Ozvalo se Znojmo, ale tam se mi určité věci nelíbily, tak jsem to zavrhl a i další rok odehrál v Dětmarovicích.

Přišli někdy lékaři na příčiny vašich zdravotních potíží?

Ne. Já si ale myslím, že do značné části to bylo přetížením. Já byl od patnácti v mužích, v béčku Baníku se trénovalo několikrát týdně, dřelo se, ale s tím, jak dnes vypadá trénink, to nemělo moc společného. Můžete jet na krev, ovšem musí to mít hlavu a patu. Když ne, je to pro svaly a klouby smrtelné. Já od sedmnácti hrál ligu, navíc jsem neodflákl žádný trénink, spíše jsem si přidával. Ale asi zbytečně, protože svaly kolem kloubů nebyly tak vyvinuté. Ty pak trpěly. Vše ale už bylo, je to „kdyby“. Zpátky to nevrátíme, k fotbalu to patří. Někoho to potká v patnácti, jiného v pětatřiceti.

Nebál jste se v divizi možné zákeřnosti protihráčů?

Ne, naopak. Byl jsem překvapený, jak se změnila, já ji předtím hrál v roce 2009 za béčko Baníku. Nemůžu říct na to křivé slovo, je tam řada šikovných hráčů, nebyla to sranda, ale vše bez problémů. Víte, když jsem byl mladý, byl jsem rád, že proti mně nastupuje bývalý ligový fotbalista, že si proti němu můžu zahrát. Pokud jde o mě, tak nevím, jak to soupeři brali. Nijak jsem se o to nezajímal. Co mě ale mrzelo, byl způsob konce v Baníku.

Co tím myslíte?

Přišel trenér Páník, nestavěl mě, což se dalo očekávat, protože v létě mi končila smlouva. Co mě mrzelo, bylo, že mi to neoznámili trochu dříve, abych se na to mohl připravit. Představoval jsem si, že se rozloučím důstojněji, na druhé straně si nechci přes noviny stěžovat a brečet. Prostě takový je fotbalový život, každý trenér má své koně, to je třeba respektovat. Když vám končí smlouva, půl roku nehrajete, je těžké něco dalšího shánět. Zvlášť při těch zraněních. Když to pak přišlo i v Brně, věděl jsem, že s kariérou je konec. Zajímavé je, že od té doby žádné problémy nemám.

Co se člověku honilo ve vztahu k budoucnosti hlavou?

Pomohl mi právě Tomáš Hrtánek, že mě vzal do Dětmarovic. Nebudu nic skrývat, není to lehké, když nic moc neumíte. (usměje se) Co chcete dělat? Řídit dodávku, auto… Je to zvláštní. Na druhé straně já naštěstí nikdy nerozhazoval, nesázel, nehrál automaty, takže jsem z fotbalu nevyšel bez koruny. Ušetřil jsem.

Takže jste se dal na podnikání…

Neřekl bych, že podnikám, spíše jsem investoval. Ale chytlo mě to. Tomáš mě naučil, jak to funguje s chodem firmy, takže jsem si rozšířil obzory a mám i jiný než jen sportovní rozhled. Přece jen dneska můžete hrát ligu, ale nikdy nevíte, co bude za půl roku. Hlavně si musíte být vědom, že nikdo si z fotbalisty na zadek nesedne. A to si troufám říct, že já v žádné bublině nežil. Ano, je příjemné být profesionální fotbalista, vstávat v deset na trénink a v jednu sedět na kávě, ale za tím je spousta práce. Nic není zadarmo. A jen pár výjimek se v Česku tím zajistí do konce života.

Bylo tedy těžké vpadnout do „normálního“ života?

Příjemné. Kamarádi mi všichni zůstali, řada mi jich ještě přibyla, strašně mi pomohla i přítelkyně, protože ona podniká s kavárnou v Opavě. V tom se také realizuju. Já vždy říkám, že fotbalistů, jako jsem já, skončilo plno. Nedělám z toho vědu a tragédii.

Když brankář Antonín Buček chytal v Petřkovicích, pracoval jako správce tamního areálu…

Tak jsem neuvažoval, ale s Tondou jsem Petřkovice konzultoval. Celkově já nikdy neměl nic v záloze, ani že bych si přál dělat nějakou profesi nebo práci, zároveň ale nemám problém nosit třeba cement z bodu A do bodu B. Já jsem se tím moc nezatěžoval, protože vím, že nejsem úplně nezručný a věřím, že vždy se nějak uživím. Byl jsem několikrát pomáhat kamarádům na brigádách a vím, jak těžké je vydělat si tisícikorunu. (pousměje se)

Přemýšlíte někdy nad svou kariérou? Jak ji hodnotíte?

Přemýšlím každým půlrokem, kdy jsem pryč z profi fotbalu, a říkám si, že mohla být lepší. Udělal jsem plno chyb, do toho se pak začala nabalovat zranění, ale říkám si, že jsem tomu dal maximum, i když zároveň si jsem vědom, že svatý jsem nebyl.

Co tím chcete říct?

(úsměv) Že jsem žil naplno. V pivu jsem se neomezoval, na druhé straně ke kolektivnímu sportu to patří.

Přiznal jste se k chybám. Jaké máte na mysli?

Nevracel bych se z Francie… Nebo jinak. Určitě bych nešel z Ostravy do Francie. Mohl jsem rok počkat, nabrat zkušenosti, tehdy ale Baník neměl peníze, k přestupu do Brestu jsem byl dotlačen. Na druhé straně si říkám, že bych se mohl zranit a už bych se nikam nedostal. Venku jsem měl drobné potíže, včetně operace kolene, možná že mi ani neseděl ten jejich silovější fotbal, který se tam díky hráčům z Afriky hraje. Nebo technická vyspělost, protože nejsem typ hráče, který přejde přes tři soupeře. Celkově jsem to měl kousnout, možná jsem to zabalil brzy. Tím nemyslím Brest, ale obecně zahraničí.

To už jste byl vicemistrem světa do 20 let…

Ten úspěch měl na kariéru zásadní vliv. A to chyběl kousek, abychom byli mistry světa, to by nás posunulo ještě víc. Je škoda, že jediným, kdo dnes ještě hraje, je snad Mára Suchý. Jinak jsme skoro všichni před třicítkou skončili. A plno kluků mělo zdravotní potíže. Ale fotbal je o štěstí. Když se ocitnete v důležitém zápase na správném místě, dáte gól, tak se najednou vezete, těžíte z toho. Soudit, v čem byla chyba, už asi moc nemá smysl. Do ciziny jsme se vesměs všichni dostali, dál už to nevyšlo.

Když jste odcházel z Brestu, mohl jste zůstat v zahraničí?

Nevím, jestli jsem to někdy v nějakém rozhovoru řekl, asi ne, ale tehdy jsem tam měl smlouvu ještě na dva roky. Vypověděl jsem ji, a tím tam nechal hodně milionů. Kdybych vydržel, asi bych do konce života nemusel pracovat. Ale nelituju. Peníze jsou, a budou, jen my nebudeme. Bylo mi třiadvacet, chtěl jsem hrát a Slavia mě nabídkou oslovila. Během dvou hodin jsem se sbalil a jel.

Ve hře byl i Baník, viďte?

To byla varianta, ale bylo to za pana Šafarčíka a nikdo nevěděl, co bude. Ještě jsem mohl do Drážďan, ale druhou bundesligu jsem hrát nechtěl. Nakonec jsem sáhl po Slavii.

Ta pak zapadla do podobných problémů, v jakých byl Baník.

Přesně tak. Když jsem se pak vracel do Baníku, tak to tam začali zachraňovat Číňané. Ale pro český fotbal je dobře, že to tak dopadlo. Uvidíme, jak dlouho jim to tam vydrží.

Uvažujete už, co budete dělat dál?

Abych řekl pravdu, tak ne. Žiju realitou. Možností je docela dost, i když nevím, jestli třeba jako trenér bych se realizoval. Na druhé straně po těch zraněních se umím vžít do pocitů fotbalisty, musel bych si udělat licenci… Zatím jsem mladý na to být trenérem. Variantou je profese fyzioterapeuta, o zraněních něco vím, i když tady bych si musel dodělat maturitu, před kterou jsem upřednostnil fotbal. Pak bych mohl jít i na výšku. Ale když už mluvíme o tomto oboru, tak musím říct, že ho obrovsky uznávám. Znám Ondru Jelínka z Baníku, který je velká kapacita, stejně tak lékař Martin Mohyla, který mi zachránil koleno, abych mohl jakžtakž fungovat. Mohou být rádi, že tam takové lidi mají. Uvidíme. Do důchodu mám dost času. (usměje se) Teď se budu snažit svými zkušenostmi pomoci Petřkovicím ještě na hřišti. Už se těším, až jaro vypukne.