„Pozvali mě, ale s díky jsem odmítl. Stále ještě hraju extraligu, a kdo mně chce vidět, ať se přijde podívat,“ uvedl trojnásobný mistr světa z Vídně 1996, Lillehammeru 1999 a Hannoveru 2001. Místo oslav vzal rodinu na Pustevny. „V sezoně jsem s rodinou tak málo, že jsem jí dal přednost,“ osvětlil neustále dobře naladěný vítkovický šprýmař.

Na první extraligovou přestávku způsobenou startem českého týmu na turnaji Karjala ve Finsku jste se ve Vítkovicích hodně těšili. Splnila účel? Jste odpočatí?

Svým způsobem ano. Hlavně jsme víc doma, pokud tedy nemáme trénink třikrát denně. To jsme měli naštěstí ale jen ve čtvrtek (smích). Hlavně si trochu odpočine hlava, protože ten tlak je fakt velký. Obzvláště, když si chceme udržet velmi dobré postavení v tabulce. Poslední dva zápasy jsme navíc úplně zbytečně prohráli, a přestávka proto přišla v pravý čas. My si mohli trochu oddechnout a nabrat síly. No a ve čtvrtek proti Znojmu na to znovu vlítneme.

Poslední dvě utkání jste ztratili především v přesilovkách? Je to hlavní náplň současného tréninku?

Něco nám tam chybí. Asi to nyní zkusíme trochu zjednodušit a více střílet. I když ani to nemusí být recept, protože se nám stává, že za ty dvě minuty vyšleme třeba i šest střel, ale všechny jdou mimo branku. Asi bychom z toho neměli být vystresovaní. Když se ta přesilovka jednou, dvakrát nepovede, tak to hodit za hlavu a zkusit to příště znovu.

Trenér Hadamczik to vidí stejně?

Určitě ne. On nemůže být spokojený s tím, že neproměníme přesilovky. Ví, že je to taky o štěstí, ale my mu tou častější střelbou a důrazem před brankou musíme jít naproti. Teď v ligové přestávce se snažíme opět nacvičit některé situace, hlavně ve hře pěti proti třem. Přesilovku pět na čtyři budeme pilovat asi až v příštím týdnu, protože teď nás na tréninku dost chybí. A ve čtvrtek uvidíme, zda to přinese ovoce.

Dvakrát v sezoně jste se probojovali na první příčku, ale zase jste ji rychle opustili. Není třeba lepší hrát v závěsu na druhé pozici a nebýt pod takovým tlakem?

Mě baví být první v tabulce. Klidně bych pod tím tlakem hrál celý zbytek sezony, ale liga je hodně vyrovnaná a kdokoliv může s kýmkoliv prohrát. Když nemáte den, tak úplně klidně prohrajete s týmem, který je dole, ale zrovna mu třeba vyjdou přesilovky.

V lize není letos vyložený outsider, takže je to zajímavé i na druhé straně tabulky.

Bude to rozhodně živější. Hlavně play out, kterému se doufám velikým obloukem vyhneme. Chceme se držet co nejvíce nahoře a odehrát sezonu v tom relativním klidu.

V pauze jste trávil více času z rodinou, jak jste ho vyplnil?

Vyrazili jsme v úterý na Pustevny a kvůli tomu jsem ani nejel do Prahy na oslavy sta let českého hokeje. Chtěl jsem dva volné dny vyplnit něčím jiným, než cestováním do Prahy a zpátky. Už toho cestování mám v sezoně dost, protože jezdíme často ven už den předem. Omluvil jsem se a pokud mě chce někdo vidět, tak má možnost přijít na ligu, kterou stále ještě hraju (usmívá se).

Výlet do Beskyd se vydařil?

Hodně. Jen jsme si nějak neuvědomili, že už je listopad a že nahoru jede poslední lanovka ve čtyři a tou jsme jeli my. Zpátky jsme proto museli jít lesem pět a půl kilometru pěšky. O půl páté už byla poměrně tma, takže to byla taková dobrodružná výprava. Ale užili jsme si to, i když mě lýtka bolely ještě ve čtvrtek (smích).

Děti musely tatínka proklínat…

Kluk se držel uprostřed. Je mu dvanáct a už ví, že v Beskydách jsou vlci, takže se nevzdaloval. Malou jsem přes půl cesty nesl na zádech, takže jí to zase tolik nevadilo. Ale zase jsme poprvé v životě viděli živou sovu, tím se to vyvážilo.

To byl takový dobrovolný trénink.

Přesně tak. Nechtěný, ale dobrovolný. Ani se mi pak nechtělo řídit domů (smích).

Z oslav sta let českého hokeje jste se omluvil. Díval jste se alespoň na něco televizi?

Právě že ne, protože jsme byli na těch Pustevnách. Stihl jsem jen chviličku, než jsem šel dceru sprchovat a ukládat do postele. Viděl jsem jen kousek toho utkání nás starších (smích).

A vás zvali hrát v exhibici „starých pánů“, nebo jen se zúčastnit?

Volali abych hrál, že mi udělají dres a tak. S díky jsem to odmítl a věnoval se rodině. Vím, že někteří mé rozhodnutí nechápou. Třeba máma mi řekla, že by jela, ale já jsem jiný. Kdybych už hokej nehrál a lidi by mě chtěli vidět, tak jedu. Ovšem já ty exhibice ani neumím hrát. Nevím zda přidat, nebo naopak ubrat, tak se na to raději dívám v televizi.

Když už vás zvali mezi ty vysloužilé hokejisty, přemýšlíte o tom jak dlouho budete hrát?

Je to především o tom, co dovolí zdraví. Poslední dobou je to docela slušné, s kondicí jsem nikdy nemíval problémy a co především – hokej mě pořád strašně baví. Obzvláště letos, kdy vyhráváme. Proto zatím nad budoucností moc nepřemýšlím. Dokud budu na ledě platný, tak chci hrát.

A čemu se budete věnovat po hráčské kariéře?

Jsem takový, že se musím naplno soustředit na to, co právě dělám. Nechci se zabývat tím, co bude potom, protože by mě to rozptylovalo. Nemohl bych podnikat a přitom hrát hokej. To bych zákonitě něco dělal jen napůl. A šidil bych i rodinu. Teď hraju hokej a co bude potom se uvidí. Snad to je ještě daleko.