Místo v extralize má jisté, je jedničkou v bráně hokejových Vítkovic a trenéři mu, stejně jako fanoušci, důvěřují. Byl jedničkou české reprezentace na mistrovství světa. Je na vrcholu. A přesto ho jedna věc dost trápí. Jakub Štěpánek je smutný z toho, co se v současnosti děje se seniorským hokejem v Porubě. V rozhovoru pro internetové stránky hcvokdporuba.cz vzpomíná na své začátky v Ostravě a souhlasí s tím, že pád z první ligy byl začátkem konce klubu, jehož barvy hájil dlouhých sedm let.

V den, kdy byl osud Poruby ve druhé nejvyšší soutěži zpečetěn, však Štěpánek zaznamenal jeden z největších úspěchů své dosavadní kariéry. V Liberci tenkrát uzamkl vítkovickou svatyni a radoval se z postupu z předkola play off do čtvrtfinále. Když se pak po zápase dozvěděl o porubském pádu, jen smutně pokrčil rameny. „Teď už jsem ve Vítkovicích a mám práci tady, ale mrzí mě, že jsem Porubě nemohl nijak pomoci,“ vzdechl tehdy v Tipsport aréně.

Jste ze Vsetína, s hokejem jste začínal právě tam a jeho barvy hájil až do dorostu. Proč jste se pak najednou přesunul do Sarezy Ostrava?

Ve Vsetíně jsme tenkrát byli dva, dá se říci, vyrovnaní gólmani. Jenže tím druhým byl Martin Štefl, syn tehdejšího prezidenta klubu, který dostal přednost přede mnou… Nakonec jsem ale rád, že jsem odešel, protože kdybych zůstal ve Vsetíně a nedostal šanci v Ostravě, dnes už bych nemusel hrát hokej.

To byla situace ve vsetínském dorostu tak vážná? Co se tam dělo, jednalo se o protekci?

O klasickou protekci asi ne, ale bylo vidět, že trenéři mají z Martina respekt. Báli se mu cokoli říct (mávl rukou). Ale to už je dávno za mnou. Jsem rád, že to takhle dopadlo.

Jenže tehdy jste to neměl vůbec lehké. Musel jste odejít ze silného Vsetína do slabší Sarezy, osamostatnit se a žít v Ostravě. Přitom se vaši rodiče zrovna rozváděli…

Lehké jsem to neměl. Samozřejmě bych radši zůstal doma, ale neměl jsem na vybranou. Prostě jsem se do takové situace dostal a musel jsem se s tím poprat. Začátky byly krušné, ale naštěstí nás bylo v hotelu hodně. Já bydlel na pokoji s Vláďou Svačinou. Do Vsetína jsem to navíc neměl nějak daleko. V pátek skončila škola, v sobotu jsme hráli a pak jsem hned vyrazil domů. Ale je pravda, že se mi v neděli do Ostravy vůbec nechtělo. Nejvíce mi ale právě pomohli rodiče a postupem času to bylo lepší a lepší. Když se na to podívám zpětně, jsem rád, že jsem se tak brzy osamostatnil.

Ale přece jen, patnáctiletý kluk v cizím městě bez dohledu rodičů, v hotelu s partou stejně starých kluků. To většinou nedělá dobrotu…

Já jsem to měl v hlavě srovnané. Samozřejmě, že někteří jiní kluci tenkrát divočili, bylo to možné, protože jsem tenkrát měli absolutní volnost. Nikdo nás v hotelu nekontroloval. Já jsem ale chtěl hlavně dodělat školu a prosadit se v hokeji. V tomto jsem byl opravdu poctivý.

Do týmu vás tenkrát přivedl trenér Karel Metelka. Sareza ale v žádném případě nebyla na takové úrovni jako Vsetín. Padesát zákroků na zápas tehdy pro vás nebývalo ničím neobvyklým, jak jste se s tím srovnal?

Určitě jsem nešel do lepšího mužstva. Bylo několik mančaftů, které byly o hodně silnější než my. Na druhé straně, já jsem byl rád. Mohl jsem chytat pravidelně. Možná právě fakt, že jsem měl v dorostu i v juniorce v brance tolik práce, mi pomohl do další kariéry.

Už v mládeži jste předváděl neskutečné zákroky. Premiéra v první lize na sebe nenechala dlouho čekat. Tehdy vám bylo osmnáct, vzpomenete si vůbec na to?

Jéžišmarjá (úsměv), vzpomenu, ale už asi ne na soupeře. Vím, že jsem někoho střídal. Ale na první celé utkání si pamatuji. Odchytal jsem ho v Chomutově a tehdy jsme vyhráli 6:1.

Vaše kariéra pak nabrala strmý směr, za dva roky už jste stál v extraligové bráně…

Byl jsem rád, že mě Vítkovice vzaly, ale zpětně vidím, že jsem na to ještě neměl.

Nakonec jste se ale vypracoval až na pozici jedničky…

Makal jsem na sobě. Podařilo se mi několik zápasů, a to bylo velice důležité. Trenér mi začal věřit. Určitě to máte lepší, když vám kouč věří.

Jenže v době, kdy se vám nejvíce dařilo, prožíval porubský hokej kritické období. V současnosti vše vypadá tak, že je se seniorským mužstvem amen. Co to pro vás znamená?

Nevím, jak to teď v Porubě skutečně je. Pokud by ale seniorský hokej opravdu skončil, byla by to moc velká škoda. Největší chybou bylo už to, že tým spadl z první ligy. Nevidím do toho, ale tehdy se mělo udělat vše pro to, aby k sestupu nedošlo.

Je vidět, že vám na osudu Poruby hodně záleží…

Je sice fakt, že jsem „Vsetíňák“, ale teď už se cítím i na půl Ostravák. Už jsem tady osm let. V Sareze mi tenkrát dali příležitost, která mě nasměrovala tam, kde jsem dnes. Není mi jedno, co se děje s klubem, který mi pomohl dostat se až tady.

S odstupem času, jak vzpomínáte na ty roky strávené v Porubě?

Na těch sedm let budu určitě vzpomínat v dobrém. Nějaké mouchy tady sice byly, ale to je všude. Když jsem přišel, tak tady fungovala první liga a byly nastaveny nějaké podmínky. Bohužel postupem času vše upadalo a bylo to horší a horší. Až to nakonec dopadlo tak, jak to je nyní. Já jsem ale porubskému hokeji vděčný za to, co ze mě udělal.

ZDENĚK JANIUREK ml.