V Třinci se mu střídali brankářští kolegové, v základní části přesto odchytal 30 zápasů. Před play-off však byl tvrdě zasažený hokejovým osudem, který naopak do popředí vytáhl kolegu Ondřeje Kacetla. „Když si to zpětně vybavím, tak to pro mě byl šok. Hned mě ale úplně netrklo, že by to mohlo mít fatální následky. Karanténu v té době navíc změnili z deseti dní na čtrnáct, což mě opět o další čtyři dny vyřadilo ze hry. Po dvou týdnech už bylo těžké do toho naskočit," mrzí někdejšího strážce reprezentační svatyně.

Kdy jste si uvědomil, že do hry už nenaskočíte?
Za rok a půl v Třinci jsem zjistil, že Venca Varaďa (hlavní trenér Ocelářů – pozn. red.) je v nasazování brankářů někdy nečitelný. Kolikrát jsem si myslel, že nebudu chytat a naopak. Během série s Mladou Boleslaví jsem si v koutku duše myslel, že je šance se do brány dostat, což se nakonec nepřihodilo. Jak jsme postoupili do finále, tak jsem už věděl, že si nezachytám. Od posledního odchytaného zápasu pak uběhl měsíc a půl. I když jsem se udržoval v kondici a trénoval, tak bylo riskantní mě do brány dávat.

S Třincem jste získali extraligový titul, do play-off jste však nezasáhl. Je radost v takovém případě pořád stejná?
Pochopitelně jsem byl rád, že jsme vyhráli. Klukům jsem to hodně přál, měl jsem za ně velkou radost. Navíc mám vyryté jméno u poháru. Asi každý gólman ale potvrdí, že tam je jistá pachuť. Nebyl jsem nastavený na to, že vyhraji titul ze střídačky.

Na konci května jste přestoupil do francouzského Grenoblu. Byl jeden z důvodů, že jste v posledních letech neodchytal celou sezonu?
Hlavně se mění doba gólmanů, je to úplně něco jiného než před deseti patnácti lety. Čistá jednička a dvojka už dneska nefunguje. V covidové sezoně navíc bylo hodně cestování, proto jsme se střídali všichni. Odchytal jsem třicet utkání, což není úplně marné. Nyní doufám, že toho odchytám co nejvíce, nějaký předpoklad tam je. Být v zápřahu je lepší pro každého.

Jak se uskutečnil samotný příchod do Francie?
V Třinci jsem stále měl platný kontrakt. Vinou covidu jsem ale ztratil místo v brance. Do klubu navíc přišel Marek (Marek Mazanec – pozn. red.), čímž na mě zbyla role třetího brankáře. V tuto chvíli jsem to nechtěl akceptovat. Situaci jsem tak musel řešit.

Grenoble jsem na začátku odmítl, k angažmá jsem byl skeptický. Klub však byl neodbytný, na tři dny nás pozval do Francie, abychom se přijeli podívat. Po návratu domů jsme se s manželkou rozhodli, že do toho půjdeme. Během týdne to v podstatě byla krátká story.

Co vás na této nabídce nakonec oslovilo? Byla to tato třídenní „stáž“?
Určitě ano. Kdybych se do Grenoblu nepřijel podívat osobně, tak bych nabídku nikdy nepřijal. Lehce jsem poznal město, okolí, byl jsem se podívat na zimák i zázemí. Nějak to tak pak vyplynulo, že se jedná o nejlepší možnost. Bavil jsem se o tom s hodně lidmi. Blízké osoby mi angažmá schválili, přáli mi to.

Kam byste zařadil zázemí v Grenoblu?
Když člověk jde někam z Třince, tak to moc srovnávat nejde. (s úsměvem) V Evropě snad nenajdete klub s takovým zázemím jako má právě Třinec. V Grenoblu ale mají celkem nový zimák, byl postavený v roce 2001. Je to pěkná hokejová aréna s kapacitou do 4 000 lidí. Co se týče šaten, tak je to takový zlatý střed. Oproti české extralize bych to ale příliš soudit nechtěl. Úplně všude jsem nebyl, nerad bych tak řekl něco špatného.

Jaké máte informace o francouzské soutěži? S kým jste se o ní bavil?
Bavil jsem se s Péťou Hubáčkem, který poslední rok kariéry strávil v Rouen. Podle získaných informací se bude jednat o největšího soupeře v boji o přední příčky. Co navíc říkají lidé okolo, tak tři čtyři týmy jsou kvalitní, mezi předkem a spodkem bude asi vyšší skok. Zápas francouzské ligy jsem ani nikdy neviděl, takže jsem sám zvědavý, co čekat. Je to pro mě krok do neznáma.

Francie je z hokejového pohledu stále trochu exotické místo. Proběhlo vám hlavou, že tento odchod může znamenat konec na vyšší úrovni?
Hlavou mi to samozřejmě proběhlo, určitě se to tak brát může. Zvažoval jsem to však ze všech stran. Nejdůležitější je v daném ohledu rodina, aby měla kvalitní zázemí, což jsem také nejvíce řešil.

Jaké byly další možnosti vaší budoucnosti? Rýsovalo se něco dalšího v zahraničí?
Nic dalšího se nerýsovalo, popravdě jsem to ani nezjišťoval. Obdržel jsem férovou nabídku od Třince, že můžu chytat ve Frýdku a čekat na svoji šanci, což jsem ale nechtěl. Stejně jako jsem nechtěl jít jinam po České republice, kde by mi to nedávalo smysl. Nějaký tým by se asi ještě našel. Situace je však pro gólmany specifická, týmy už na konci dubna mají brankáře obsazené. Nebyla tak šance, že bych se přehraboval v nabídkách.

Za posledních pět let bude Grenoble vaše sedmé angažmá. Čím to je? Shodou náhod, délkou kratších smluv?
Dá se to brát tak i tak. V Bernu už na další roky měli podepsaného jiného brankáře. Po zisku titulu jsem tedy věděl, že v klubu nezůstanu. Ve Švýcarsku jsem přesto byl v kontaktu s jedním týmem, ladili jsme podmínky. V červenci mi poté oznámili, že nebudou brát dalšího gólmana cizince. V dané době už tak bylo těžké najít dobrý klub. Lepilo se to měsíční zkouškou v Pardubicích, odkud jsem odešel do Finska. Ve Slovanu Bratislava jsem strávil dva roky a byl domluvený na pokračování, klub však v KHL skončil a na Slovensku jsem chytat v dané době nechtěl.

Následně jsem zase odešel do Pardubic. Byla to jediná chyba, kterou si vyčítám. Šel jsem tam spíše z rozumu než přesvědčení. Cítil jsem, že to není dobrý, což se také potvrdilo. Nechal jsem se však ukecat jedním člověkem, kterému to ovšem rozhodně nedávám za zlé. Pak jsem zamířil do Třince. Když se někdo podívá na statistiky, tak je to hodně klubů, většinou to ale mělo pádný důvod.

Máte za sebou angažmá v mnoha zemích – Švýcarsku, Rusku či Finsku Na jaké rád vzpomínáte?
Určitě nejvíce na Švýcarsko, kde se mně líbilo odjakživa. Byl jsem tam hodně spokojený, je to moje srdcovka. Možná i proto jsem vzal Grenoble, v mnoha ohledech mi připomíná Švýcarsko. Bylo to mé vysněné evropské angažmá.

„Byl jsem na čtyřech mistrovství světa po sobě. Problém byl v tom, že jsme končili někdy 15. a 20. května. Po sezoně v klubu následovala příprava na šampionát, nebylo tak možné si odpočinout. Na začátku další klubové sezony jsem přišel vyčichlý, nešlo mi to, ztratil jsem místo a nakonec mě vyměnili. Po sezoně 2012/2013 přišla nabídka na reprezentování, přičemž jsem odmítl. Musel jsem se zaměřit na osobní kariéru."

Rusko po odchodu z Vítkovic bylo první zahraniční angažmá…
Byl to obrovský skok, zcela něco odlišného, než jsem znal do té doby. Do Petrohradu jsem přišel ještě hodně mladý, poté šel do méně známějších destinací. Kdyby se to otočilo a do většího klubu šel později, tak bych tam mohl zúročit zkušenosti. Každý to však nějak máme v kariéře napsané.

Objevil jste se také ve Finsku, kde jste odchytal 20 zápasů…
Rauma je malé městečko, rodinný klub s příjemnými lidmi. Přijel jsem tam na přelomu října listopadu, přičemž klub byl tehdy na posledním místě. Moc se nám nedařilo ani poté, vytáhli jsme to o tři místa nahoru a play-off nakonec nehráli. V klubu tehdy působil mladý gólman Kaapo Kahkonen, který dnes chytá v NHL. (Minnesota Wild – pozn. red.) Společně jsme se střídali. Rozhodně se jednalo o zajímavou zkušenost.

Jste s Kaapo Kahkonenem stále v kontaktu?
V každodenním kontaktu nejsme, píšeme si však na instagramu.

Byl jste také v Lausanne. Jak se zpětně ohlížíte za tímto krokem, kde máte za sebou jediný zápas v play-off?
Úplně skvěle! Ve Slovanu Brastislava 1. března uplynula sezona, ve Švýcarsku v té době končil přestupní termín. Týmy vždy shání někoho na play-off či baráž, aby to měli posichrované. Za Lausanne tehdy chytal legendární Cristobal Huet. Hořelo jim to, mohli spadnout do baráže. Nakonec jsem odchytal první a zároveň poslední zápas, který jsme vyhráli. Bohužel jsem si však zranil meniskus v koleni. Opět se jednalo o krásné angažmá. Nečekal jsem, že si zachytám, do Švýcarska jsem spíše přicházel za poznáváním.

TOP zážitek je pravděpodobně titul s Bernem…
Napsali jsme příběh, který se málo kdy zopakuje. Na angažmá vzpomínám jen v tom nejlepším, je to můj největší úspěch kariéry, na nějž nikdy nezapomenu. Nikdo mi to nevezme.

Jste odchovancem vsetínského hokeje. Ještě jako dorostenec jste odešel do Poruby. Byl tohle krok, který vám v kariéře pomohl se zase o něco posunout výše?
Pravděpodobně ano. V té době mi bylo patnáct. Kdybych tehdy ve Vsetíně zůstal, tak hokej už nehraji. Maximálně na nižších úrovních. Ze začátku to byl těžký krok, trápil jsem se. Vím, že to pro moji kariéru byl dost zásadní krok.

Proč se domníváte, že byste hokej na vyšší úrovni už nehrál?
Bylo tam hodně faktorů. Táta mého tehdejšího konkurenta Martina Štefla, se kterým jsme kamarádi, působil ve vedení klubu, na což se dívali i trenéři. Byl jsem vedený za ním v pozadí. Poté přišla nabídka z Poruby. Rodiče mi doporučili, ať to jdu zkusit. Kdybych zůstal, byl bych dvojka a neprosadil se. Takový je ale jen můj pohled na celou věc.

Jak v současné době sledujete Vsetín?
Sleduji víceméně všechny své bývalé týmy, které na mě měly zásadní vliv. Stejně je to ale právě u Poruby. Tyto týmy v Chance lize sleduji.

Prošel jste mnoha kluby. Není složité je podrobněji sledovat?
Těžké to není. V naší profesí hodně času strávíme v autobusech, na letištích, prostor se tak objeví. Dneska na internetu jde navíc vše najít. Netvrdím, že vím sestavy do posledního jména, ale na livesportu není složité sledovat čtyři pět týmů.

Za muže jste si nikdy nezachytal. Nemrzí vás to někdy trochu, že na Lapači jste nepocítil atmosféru fanoušků?
Nikdy jsem nad tím pořádně nepřemýšlel. Když jsme byli v žácích a sledovali zlatou éru, tak Lapač poskakoval s diváky. (s úsměvem) Bylo to něco fantastického. Vím, že v klubu je hlad. V nejbližší době má dobře našlápnuto.

Je možné, že se na úplný závěr kariéry vrátíte do Vsetína?
Momentálně nedokážu říct. Poslední roky mě naučily neplánovat. I pro příští sezonu jsem nějaký plán měl a nakonec pojedu do Grenoblu. Vše je tak možné. Jestli se tak ale stane, je otázka.

Byla v průběhu kariéry někdy možnost, že byste se ve Vsetíně objevil?
Taková možnost nebyla. V klubu jsem působil do 15 let, poté jsem putoval po zahraničních angažmá.

Jste mistrem světa z Německa, kde vám moc lidí nevěřilo. Teď podobný příběh napsala Kanada. V podstatě z role outsidera ovládla šampionát v Rize. Vzpomněl jste si na tu vaši jízdu?
Vzpomněl jsem si na to, viděl jsem to. Víceméně to bylo podobné. Na šampionát jsem však odjel jako třetí brankář na papíře, takže to nyní tak úplně neprožívám. Jsem však rád, že jsem se tam objevil. Zažil jsem jízdu Staromákem, což se v dnešní době vzhledem k posledním letům nároďáku na mistrovství světa zdá být utopie.

Jak jste sledoval letošní mistrovství světa?
Když jsem byl ve Francii, tak jsem se nedíval. Pouze jsem to sledoval doma. Musím ale říct, že mě to letos nenadchlo. Bylo bez diváků, navíc pro kluky muselo být těžké žít v bublině. Hodně světových hráčů zvažovalo účast. Na kvalitě to bylo znát. Je škoda, že našemu týmu se nepodařilo postoupit přes čtvrtfinále. Šance na medaili byla.

Osobně jste naposledy chytal v sezoně 2013/2014 za reprezentaci. Čím to podle vás bylo, že jste poté už nechytal a nedostal šanci?
Je pro to jednoduché vysvětlení. Byl jsem na čtyřech mistrovství světa po sobě. Problém byl v tom, že jsme končili někdy 15. a 20. května. Po sezoně v klubu následovala příprava na šampionát, nebylo tak možné si odpočinout. Na začátku další klubové sezony jsem přišel vyčichlý, nešlo mi to, ztratil jsem místo a nakonec mě vyměnili. Po sezoně 2012/2013 přišla nabídka na reprezentování, přičemž jsem odmítl. Musel jsem se zaměřit na osobní kariéru.

Nemohlo vám to při dalších potenciálních pozvánkách uškodit?
Možné to je. Byli tam však jiní gólmani, měli lepší formu i sezonu. Každý trenér navíc nominaci dělá jinak.