Dvaatřicetiletý Rostislav Olesz, kapitán hokejových Vítkovic, byl o uplynulém víkendu hostem ve stánku Deníku na Olympijském festivalu. Mimo jiné na sebe „práskl“, že neustále odkládá čtení knížek.

Jak vnímali ve škole spolužáci vaše působení v exgralize? Záviděli vám?
Ve škole jsem moc nebyl, ale musel jsem všechno dohnat. Byli jsme báječná třída, o žádné závisti nemůže být řeč. Klukům jsem nebral místo v jejich týmu, hrál jsem výš, a když jsem hrál s nimi, tak jsem jim pomáhal. Mě hodili do vody a musel jsem se naučit plavat, do školy jsem jezdil autobusem, rodiče chodili do práce a já musel fungovat. Dnes rodiče dělají dětem taxikáře, neumím si představit, jak by dopadl v dnešní době kluk, který by nastoupil do extraligy. Byla to jiná doba, o přestávce ve škole jsme hráli čáru, kupovali si perlivou hroznovou limonádu Top topic a láhve schovávali ve škole ve skříni…

Nemůžu se nezeptat, co na to holky… Patnáctiletý úspěšný hokejista musí být přece v kurzu… Nemám pravdu?
Školní lásky jsem prožíval, to nepopírám, ale tím, že jsem byl pořád pryč a rodiče dbali na to, abych dělal školu, moc času jsem neměl. Ani na holky, ani třeba na alkohol… Od té doby mám určitou osobní disciplínu a díky ní jsem se dostal tam, kam jsem se dostal. Minuly mě ale takové ty klasické školní krásné akce jako lyžák nebo taneční.

Kdy jste stál poprvé na bruslích?
Věřte nebo ne, ale nepamatuju si to. Rodiče, kteří hráli národní házenou, nás s bratrem nechali vyzkoušet spoustu sportů, tenis, fotbal. A to, co nás bavilo, u toho jsme zůstali. Představa, že jsem ve čtyřech bruslil a jejich cílem bylo mít ze mě hokejistu, je mylná. Když jsem podepsal profesionální smlouvu, rodiče trvali, že si musím dodělat školu. Říkali, že dokud nebudu mít školu, nikam nejdu, podmínkou byla maturita. V jedné chvíli mě to štvalo, ale s odstupem času vidím, že to bylo správné. Dnes někteří kluci mají jen základní vzdělání, což už nestačí.

Máte před zápasem nějaký rituál? Co srandičky ze stran spoluhráčů?
Rituál nemám. Zase je v tom ta osobní disciplína, pravidelné jídlo, odpočinek, rozcvička. A srandičky si děláme pořád. To k tomu patří. Často, když jdu na led, tak spadnu, kluci se mi smějou. Hokej je ale přece jen hra a hravost a legrace k tomu patří, musíte se umět zasmát. Jinak by nás to ani nebavilo.

Kolik jste zlomil hokejek?
Dobrá otázka… Je to různé. Kus od kusu. Někdy mi hokejka vydrží dva tři týdny, někdy ji zlomím během prvního střídání. Za rok jich odrovnám tak dvacet pětadvacet.

Musíte mít před každým zápasem naostřené brusle?
Určitě. Když se mi strhne hrana, tak to zase trvá nějakou minutu. Do zápasu chci být perfektně připravený. A taky mám s sebou v kabině brusle náhradní.

Když hrajete doma a kotel je plný fanoušků, vnímáte je?
Samozřejmě. Vnímáte, jestli přišlo tři tisíce nebo osm tisíc diváků. A jak se říká, jsem rád, když je plný dům. Kluci v NHL mě naučili, že musíte mít přehled v hledišti, abyste měli přehled na ledě. Když lidé pískají, slyším to, ale umím se od toho oprostit, už jsem proti tomu imunní a soustřeďuji se na hru.