Kdyby mohl, chytal by snad celý život. Tak to měl v brankovišti rád. Jenže zdraví už bylo proti. Hokejový gólman Martin Vojtek, extraligový mistr s Třincem a nejlepší gólman ročníku 2007/2008, ukončil kvůli bolavým zádům kariéru. Ve čtyřiceti letech.

„Zdraví mě limitovalo," řekl v rozhovoru pro Deník Vojtek, který odchytal svůj poslední zápas v prvoligovém Přerově, kde se narodil a loni tamním Zubrům pomohl k postupu do vyšší soutěže.

„Byly to krásné roky, nejraději ale vzpomínám na titul s Třincem," přiznal brankář přezdívaný Kokin, který proslul hláškou: I náhradník je člověk.

A ještě jedna věc. Po každém utkání, ač vítězném či prohraném, vítal u šaten čekající novináře s úsměvem větou: Zdravím zástupce médií.

Ukončil jste úspěšnou hokejovou kariéru. Už to nešlo dál?

Bylo to o tom, že jsem už opravdu nebyl zdravotně v pořádku. Vždy jsem se snažil odvádět výkony na sto procent. Poslední zápas jsem chytal pod prášky, obnovilo se mi zranění zad. Proto jsem se rozhodl skončit.

Nenabízelo se skončit v Přerově po minulé postupové sezoně a odejít vlastně „na vrcholu"?

To ne. Ano, postup byl strašně pěkný, ale já jsem ještě chtěl pokračovat. O konci jsem neuvažoval. Domluvili jsme se už během minulé sezony, že bych zkusil pomoct rozjet i první ligu.

Upozorňovali vás lékaři, že s těmi zády není dobré pokračovat?

Samozřejmě jsem se s doktory bavil, bylo to ale spíše moje rozhodnutí. Je to pořád čerstvé, možná toho budu za nějaký čas litovat, to nevím, ale myslím si, že odcházím se vztyčenou hlavou.

Není divu, máte za sebou skvělou kariéru. Dodnes na vás vzpomínají i fanoušci Třince. Jak jste se tam vlastně ocitl?

Druhou sezonu jsem byl v Opavě a udělala se pořádná letní příprava, mužstvo bylo dobře složené, začala první liga a my jsme byli nahoře, první nebo druzí. Tenkrát měl Třinec problémy s gólmany, byli tam Novotný s Lakosilem a trénoval to pan Vůjtek. Ten mě viděl chytat některé zápasy, tak mi dal šanci nejprve na střídavý start, a v prosinci jsem se tam přesunul na hostování. Po sezoně mě Třinec koupil.

Předváděl jste výborné výkony, většinu angažmá jste přesto strávil jako spolehlivá dvojka. Jaké to vlastně bylo?

Těžké. Víte, jedničkou může být jenom jeden. Já jsem se do té pozice dostal až za pár let, a to jsem na ní vydržel jen jednu sezonu. Tehdy byl v Třinci ještě Roman Čechmánek, který končil kariéru shodou okolností taky kvůli zádům. Byl jsem prostě zaškatulkovaný jako dvojka a ta nálepka se pak opravdu těžko sundává.

Po té sezoně jste Čechmánka poslal do pozice nejdražší dvojky extraligy a nakonec získal i osobní ocenění…

Na doporučení trenéra Juříka jsem měl před sezonou výživového poradce. Během jednoho léta jsem asi za tři měsíce zhubl dvaadvacet kilo. Tím jsem si prodloužil svou kariéru v extralize třeba o pět let. Pak měl Roman Čechmánek ty problémy se zády, tak jsem se dostal do branky jako ta dobrá dvojka, vlezl tam a zbytek sezony jsem odchytal jako jednička. Třešničkou na dortu bylo to, že jsem byl vyhlášen nejlepším gólmanem extraligy.

To se nepodaří jen tak někomu. Jakého úspěchu si vlastně nejvíce vážíte?

Hokej je kolektivní sport, na individuální ocenění se nehraje. To je prostě něco navíc, že jsem tu cenu dostal, bylo to strašně krásné. Ve své kariéře vyzdvihuji jiné věci. Dvakrát postup s Přerovem do první ligy a samozřejmě titul v Třinci.

Kde vůbec všechny trofeje máte? Doma ve vitrínce?

Manželka mi doma nechala jen ty nejcennější. Tak ty můžu mít doma, zbytek mám na chalupě. Takové ty ceny za nejlepšího hráče utkání a podobně.

Prozraďte, kdy a jak vlastně vznikla vaše přezdívka Kokin?

Když jsem byl malý kluk, někde před barákem. Kluci mi tak tenkrát říkali, no a nakonec mi to zůstalo až dodnes.

Je nějaký hráč, kterého považujete za nejlepšího, proti kterému jste kdy chytal?

Během kariéry jsem se potkal s hodně dobrými hráči. Je těžké vypíchnout jen jednoho. Samozřejmě jsem se potkal s Radkem Bonkem, Vencou Varaďou, Honzou Peterkem.

Když je teď vaše kariéra hokejového brankáře u konce, existuje nějaký sen, který se vám nesplnil?

Když jsem začínal, neměl jsem žádné sny o NHL nebo o Rusku. Pro mě bylo nejvíc se dostat do mužů v Přerově, a pak to postupně přišlo. První liga, extraliga… Jediné, co mě mrzí, je že mi nevyšlo žádné zahraniční angažmá. Byl jsem sice na Slovensku, ale to nepovažuji za cizinu.

Co budete dělat dál? Zůstáváte u hokeje?

Zůstávám v Přerově jako trenér mládeže, mám taky na starosti všechny gólmany od áčka až po přípravku. Máme brankářské tréninky jednou týdně na ledě plus budu docházet na tréninky jednotlivých kategorií, kde budu třeba dvacet minut nebo půl hodinky, jak si daný trenér mládeže řekne.

Máte v Přerově také desetiletého syna, který by se taky rád stal úspěšným gólmanem. Jak mu to zatím jde?

To je dlouhá cesta. Kariéra je o tom, že člověk musí být šikovný a musí být ve správný moment na správném místě. Jsem rád, že můj syn hraje hokej, a dokonce chytá. Já ho v tom samozřejmě podporuji. Uvidíme, kam až to dotáhne.