Sám o sobě říká, že na ledě je především proto, aby tým branky neinkasoval. Jejich střílením jsou pověřeni jiní. „Jsem defenzivní," potvrzuje s úsměvem sedmadvacetiletý slovenský obránce.

V nedělním extraligovém střetnutí s Kladnem už ale i on přispěl svou troškou do mlýna, když u něj začala akce, na jejímž konci se zrodila první branka utkání. „Náš cíl je jasný a tím je play-off. Zbývá nám už jen pár zápasů, takže každý bod je zlatý. V podstatě play-off pro nás začíná už teď," vysvětluje trenčínský rodák, který je ve vítkovických službách už čtvrtou sezonu.

Poprvé od zápasu s Libercem jste vyhráli. Bylo na týmu před zápasem s Kladnem vidět, že se příliš výsledkově ani herně nedaří?

Konečně se nám povedlo vyhrát, a to za tři body, což je super. Výsledky předtím nebyly povedené, ale atmosféra v kabině byla a je dobrá. Samozřejmě vítězství každému pomůže. Psychicky, protože si začnete zase věřit, ale pochopitelně také v tabulce.

Čím si ale vysvětlujete nevyrovnané výsledky, kdy nejprve porazíte 7:1 Liberec, a pak v dalších třech zápasech získáte pouze jediný bod?

Na to je těžké odpovědět. Třeba Karlovy Vary přijely s dobrou a jednoduchou taktikou, přičemž věděly, že se jim v poslední době proti nám daří. Navíc pro nás to byla v očích fanoušků povinnost, je porazit. V neděli s Kladnem ale bylo nejdůležitější, že jsme soupeři utekli už v první třetině o tři branky a víceméně jsme zápas rozhodli.

Kladno se ale nevzdalo a deset minut před koncem zápasu snížilo z původních 0:4 na 2:4…

To jsme si hlavně zkomplikovali my sami. Tohle se prostě v takových zápasech, které je vyloženě nutné vyhrát, nemůže stávat. Příště nás to může stát důležité body. Pozitivní je, jak jsme odehráli první třetinu, kdy jsme na ně vletěli, nastříleli tři branky a jim samotným nic nedovolili. V dalších dvou třetinách jsme ale polevili, což byla chyba.

Bylo Kladno bez hráčů z NHL na ledě viditelně jiné, než když jimi bylo posíleno?

Je pravda, že mají velkou marodku, takže tam mají mnoho jiných a hlavně mladých hráčů, kteří hodně bruslí. Při výluce hrála především první lajna. Teď to bylo určitě jiné.

Jaromír Jágr si v noci před vaším zápasem s Kladnem v dresu Dallasu připsal čtyři kanadské body. Byl jste v tu chvíli rád, že už proti vám nenastoupil?

Musím přiznat, že jsem svým způsobem rád, že odešel, protože před zápasem měl člověk o starost méně. Na druhé straně to byl opravdu zážitek, na který se nezapomíná, nastoupit proti němu a dalším skvělým hráčům ze zámoří. Mně, stejně jako ostatním klukům, to dalo nové zkušenosti a i Spengler Cup, kde hráli Kane nebo Thornton, byl pro nás potom jednodušší. Je trochu škoda, že si už možná proti takovým hráčům nezahraji.

Ublíží podle vás extralize odchod hvězd?

Bezpochyby ligu výrazně oživili, lidi na ně začali chodit na stadiony a vyprodali je. Myslím, že se soutěž stala zajímavější. Některým týmům to asi uškodí, ale celkově extralize nejspíš ne.

Když byli ve Vítkovicích obránci Filip Kuba a Roman Polák snažil jste se od nich něco pochytit?

Určitě, protože člověk je sleduje, jak hrají, co dělají v určitých situacích a podobně. Velmi dobré je to ale zejména pro mladé hráče, kteří se ještě učí, jak se chovat v dospělém hokeji, a takoví hokejisté jim mohou hodně pomoci.

Vy sám máte zkušenosti ze zámořského hokeje, když jste v sezoně 2003/2004 působil v kanadské juniorské lize WHL v týmu Prince George. Jak na toto angažmá vzpomínáte?

Po stránce životní i hokejové to byla dobrá škola a rád jsem to absolvoval. Navíc jsem hrál nejspíš nejlepší juniorskou ligu na světě. Jinak ale, abych byl upřímný, tak moc dobré vzpomínky na to nemám. Zřejmě jsem to trochu podcenil a šel tam nepřipravený, protože to tam skutečně bylo těžké. Znovu bych už tam zřejmě nešel a zůstanu raději v Evropě.

Vy jste byl draftovaný NY Islanders. Věřil jste, že se můžete časem prosadit do NHL?

Nemyslel jsem si to, ale zase nemůžu říci, že bych nechtěl. Byl jsem hodně překvapený, že mě vůbec draftovali, mohl jsem jet na kemp, ze kterého mám krásné zážitky. Pro mladého hráče je to výborná škola, ale já už bych si to zopakovat nechtěl. Navíc jsem moc nepochytil jazyk, který vlastně kromě nějakých základů neumím doteď.

Proč jste po návratu z Ameriky šel do Česka?

Já jsem se vrátil do Trenčína, kde jsem dohrál půl sezony v juniorce. Jenže dostat se do A-týmu bylo složité, a kdyby se to povedlo, tak za špatných finančních podmínek. Tak jsem se rozhodl jít na rok do Brna a pak na dva roky do Třebíče. Za toto angažmá jsem hodně rád, protože jsem se dostal do mužského hokeje, který je proti juniorskému hodně odlišný. Poté jsem se vrátil na Slovensko do Liptovského Mikuláše, odkud jsem zamířil do Vítkovic.

Ve Vítkovicích jste zažil své asi největší úspěchy, když tým i s vámi v sestavě došel v letech 2010 a 2011 dvakrát po sobě do finále…

Měli jsme tu super kolektiv s výbornými hráči a v obou sezonách jsme hráli skvěle. Bohužel až na ta finále. Tam byly Pardubice i Třinec už bohužel asi lepší a nám už po náročných sériích chyběly síly. Určitě hodně mrzí, že když se dostanete takhle daleko a ještě k tomu dvakrát po sobě, ale ani jednou na ten vrchol nedosáhnete. Snad se to ale povede letos. Tým na to máme.

Na konci roku 2011 jste si v posledním zápase s Kladnem před reprezentační pauzou těžce zranil koleno. Jak jste to prožíval?

Je to hodně nepříjemné zranění, které vás vyřadí na půl roku z hokeje a navíc i omezí v normálním životě. Zvlášť, když je to vaše první. Ze začátku jsem si ani příliš neuvědomoval, co se mi stalo. Až po čase jsem to začal trochu vnímat. Dost to ovlivní i psychiku člověka. Po operaci musíte hodně odpočívat. Až později můžete začít cvičit a nohu posilovat. Teď sice používám ortézu, ale už mě to nijak neomezuje.

Zranění vám vedle velké části minulé sezony vzalo i první a dosud poslední pozvánku do slovenského národního týmu na turnaj do Klagenfurtu…

Pochopitelně to hodně mrzí, protože jsem tehdy byl nominovaný na turnaj do Rakouska, a snad v posledním zápase před reprezentační pauzou se mi stane takové zranění. Bohužel, i takový je hokejový život. Asi to tak mělo být, když se to stalo.

Jak se vám žije v Ostravě?

Jsem tady čtvrtým rokem a musím říct, že je mi tu dobře. Teda až na to ovzduší (smích). Navíc domů do Trenčína, kam jezdím jednou či dvakrát do měsíce, to mám kousek. Nic mi tu nechybí, takže jsem maximálně spokojený a cítím se tu jako doma.

DAVID HEKELE