Po deseti měsících ale nelituje. Pětadvacetiletý zadák se zapsal do klubové historie jako člen teprve druhého týmu, který do města dostal pohár pro vítěze tamní nejvyšší soutěže. Poprvé po 58 letech. „Žilo tím celé město,“ uvedl Klok v rozhovoru pro Deník, který vznikal v pátek večer při jeho přesunu z Ostravy do Prahy.

Ještě ten den se od trenérů dozvěděl, že ač neabsolvoval žádný z přípravných duelů reprezentace před mistrovstvím světa, do Lotyšska pojede. „V národním týmu jsem rád za každou pozici, i kdyby to byl devátý nebo desátý bek. Hlavní je tam být s kluky a třeba si i ten dres obleču v zápase. I kvůli rodičům a celé rodině,“ řekl Lukáš Klok.

Oslavy vás nijak neovlivnily?

Slavili jsme dva dny, byť s ohledem na restrikce to bylo klidnější, ale užili si to. Finové sice respektují pravidla, v této chvíli ale trochu vypnuli, sešli se na náměstí a jízda městem byla úžasná. Kluci ještě pokračují, ale pro mě to skončilo a začalo soustředění se na šampionát. Rychle jsem se sbalil a pár hodin před odletem koupil letenky do Vídně, odkud mě vzali rodiče, abych se na chvíli objevil doma. Dal jsem tam věci, abych těch sto kilo netáhl do Prahy a pak vyrazil za kluky.

Jsou Finové v oslavách proti Česku něčím specifičtí?

(usměje se) Myslím si, že my Češi jsme divočejší. Finové jsou závislí na sauně, jakákoliv oslava je sauna párty. Pije se u moře, nebo jezera na odlehlém místě. My jsme se i s vedením sešli na obrovské chatě, kde jsme měli i přes rok týmové mítinky, pozvali tam i finskou kapelu a známé zpěvačky. Užili jsme si to.

Jaká je finská hudba?

Hodně zajímavá. Něco jsem i pochytil. Když jsme byli na karaoke, tak jsem i zpíval. Někteří z toho měli obrovskou srandu, ale pár písniček jsem si hodil i do playlistu, takže dobré.

Utkání 1. kola hokejové extraligy: HC Vítkovice Ridera - Aukro Berani Zlín, 8. září v Ostravě. Klok Lukáš.
K hokeji ve Finsku patří pivo automaticky, říká hokejový obránce Klok

Z finštiny už jste po dvou letech něco pochytil?

Jako Dominik Hrachovina už asi mluvit nebudu. On samozřejmě měl výhodu, že tam byl dlouho a měl i finskou přítelkyni, takže pak se to naučíte rychle. Ale pokud jde o hokej, tak vše důležité jsem pochytil, i když na to, abych se vybavoval v obchodě to není.

Zmínil jste saunu, vy jste si ji také oblíbil?

Docela ano. Momentálně, co se tam staví, má už v bytě i saunu, a starší budovy mají aspoň jednu centrální. Loni jsem si vzpomněl i na Jirku Burgera, když jsme spolu hráli ve Vítkovicích, tak kolem něj byl takový „sauna tým“, jak jsme tomu říkali. To kromě Jirky tam byl třeba i Petr Strapáč a pár dalších. Vždy říkal, že se to naučil ve Finsku, čemuž jsem se smál, ale teď už to celkem chápu. Jinak tam totiž není moc co dělat, když je celý den tma, navíc se u toho odreagujete a pobavíte.

Loni jste pro Deník řekl, že k Finsku patří automaticky i pivo. To asi nechybělo, že?

Přesně tak. Oni tam mají svůj long drink, nebo-li lonkero. To je gin s tonicem namíchaný v plechovkách, jejich oblíbený. Jejich typické pití je pak kombinace vodka, mléko a kávový likér. To jsem tam pochytil a zachutnalo mi to. A pivo nemohlo chybět, to teklo proudem. A třeba na trenérech bylo vidět, jak po sezoně plné soustředění to z nich spadlo, uvolnili se a byli šťastní. Asistent trenéra je dokonce tamní legendou, jeho dres je pod stropem haly, nikdy ligu nevyhrál, takže byl ohromně nadšený. Nebo tam seděl s námi kustod, asi 78 let, který je v klubu přes čtyři dekády, ale titul v roce 1963 nezažil, tak bylo krásné vidět, jakou má z toho radost.

Asi jste se zařadil do generace, na kterou se v Raumě bude dlouho vzpomínat…

Věřím, že ano. Byl bych rád. Člověk tam každý den trénoval a viděl vyvěšenou vlajku s tím jedním titulem. Teď mi dochází, co se povedlo. Když jsme tam měli tu kapelu, šlo o známé umělce, kteří bydlí třeba v Helsinkách, ale Raumě jsou věrní a zastavili se za námi a dokonce říkali, že lidé si pamatují, nebo znají sestavu z roku 1963. A teď jsou šťastní, jak my cizinci jsme to pojali a všichni si budou teď pamatovat tento tým. Až bude jednou výročí titulu, rád přijedu. Vybudoval jsem si i k tomu městu dobrý vztah.

Lukáš Klok
Žádná KHL, bývalý obránce Vítkovic Klok jde jinam. Rusko je nestabilní, říká

Přitom loni po předčasném konci sezony jste mířil do KHL. Asi jste rád, že se to vyvinulo takto, viďte?

Nad tím jsem úplně nepřemýšlel. Už minulou sezonu jsem bral jako úspěšnou, byť skončila kvůli covidu. V létě to bylo nešťastně načasované. Výborná sezona, v dobrém věku, všechno, sešlo se to, byl jsem před podpisem smlouvy s Vladivostokem, počítal jsem s tím, že tam půjdu, jenže najednou tamní oblast místo do hokeje dala peníze do boje s koronavirem a ze soutěže se odhlásili. To už byl konec června, takže v dalších týmech KHL už moc míst nebylo. Do Česka jsem nechtěl, z Finska byl zájem, ale klub nebyl důvod měnit, takže jsem kývl na Raumu.

Suverénně jste ovládli základní část, v play-off jste prohráli jen dvakrát. Co vás dovedlo k titulu?

Od začátku jsme vedli, takže o to byl na nás i trenéry větší tlak. Navíc sezona se o měsíc posunula, takže se toho hodně změnilo i pro mě, protože jsem myslel, že do Finska poletím o měsíc později než loni, jenže kvůli karanténě jsem musel o týden dřív než za normální situace. Dva měsíce jsme pak jen trénovali. A v prosinci potom přišla měsíční pauza, protože pár týmů bylo v karanténě.

O to náročnější byl závěr sezony…

Ano. Hráli jsme i čtyřikrát týdně. My během pauzy ale makali, trenér nám dal záhul a někteří toho měli plné zuby. Kouč ale věděl, co dělá, navíc my hráli odlišný hokej, než se praktikuje všude jinde. Soupeřům jsme nepůjčili puk, a to jim asi nesedělo.

V únoru jste to českým novinářům popsal jako „rybníkový hokej“…

(směje se) Samozřejmě to bylo s nadsázkou, ale abych to lehce vysvětlil, tak je to tak. Prostě mi to připomnělo dobu, kdy jsem si se staršími kluky v Šilheřovicích chodil zastřílet. Vzal jste puk, jezdil všude možně, nahrávali jsme si a dokud člověk neměl jasnou nahrávku, nebo střelu do prázdné brány, tak se ho nesměl zbavit. My nemohli ani vystřelit. Jinak to byla chyba. Když to nešlo, raději jsme couvli zpátky a drželi puk. Taková Barcelona na ledě, což někteří soupeři nezvládali a nesedělo jim to. To mi pak potvrdil i Jirka Smejkal z Tampere po play-off, který mi říká: „Vy jste nám nepůjčili puk, s vámi nešlo hrát.“ Na to jsem mu odpověděl, že já bych někdy rád vystřelil, nebo nahodil to, ale trenér, že ne. Pořád musíme bruslit. On říkal vždy, že finský národní tým neumí hrát hokej, protože zastavuje za bránou. To my bychom hrát nemohli.

Zaznamenali tohle vaše přirovnání i v klubu?

Naštěstí ne, protože trenér by mě za to asi zabil. (směje se) Šílel by. Napsáno to sice bylo vážně, já si z toho ale dělal srandu. Možná by se ho to dotklo, ale zná mě, že jsem to tak nemyslel.

Lukáš Klok
Prožil vydařenou sezonu, v Raumě ale Klok skončil. „Sešlo se toho více,“ říká

Ale srovnání s fotbalovou Barcelonou by mu možná polichotilo, co?

Na to jsem to hrál. On vždy stál před tabulí, poskakoval na nohou a ukazoval, že „Messi, Messi, Messi“ a „give a goal“ (dát gól) s tím, že máme na sebe natáhnout tři hráče a až pak nahrát do šance. To byla sranda a s ním mám právě i dost zážitků. Sice jeden z nejpřísnějších trenérů, protože byl schopný vás v půlce zápasu poslat do sauny, že vás nechce vidět.

Stalo se vám to?

Naštěstí mě ne, ale Kristián Pospíšil by mohl vykládat, kolik toho s ním zažil. Ten to schytával, ale zároveň ho trenér miloval a bylo to vidět. Ale třeba vím, že třicetiletý borec z týmu v létě vyhrál testy na kole, pak mu v sezoně nevyšla v zápase třetina a trenér po něm začal v šatně řvát, že ať si jde vydělávat ježděním na kole. Že to nemá smysl. Jsou to zážitky na celý život, nicméně trenér vždy věděl, jak z hráčů dostat maximum. S tím souviselo i to, že v hale a vůbec jako tým jsme spolu trávili moc času. Pořád se šlapalo.

Jaké pro vás bylo se přeorientovat z „rybníkového hokeje“ na to, co po vás trenéři chtějí v reprezentaci?

Upřímně víc mi sedí styl z reprezentace. Dává mi to větší smysl. Znám ho, finský nároďák, nebo i Švédi hrají podobným stylem. Ne taktikou, ale základními věcmi, jak se třeba hraje v obranném pásmu. Pak už je to o provedení detailů, vyhraném souboji a tak. A my se podobně snažili hrát za Kuby Petra ve Vítkovicích, už v juniorce, kde se přišlo s tím, že Finové hrají střední pásmo, založení zespoda. Ten styl mám v sobě zažitý. Samozřejmě jeden dva tréninky jsem na puku víc a otáčím to zpět, ale národní tým chce hrát víc přímočaře, takže je nutné si zvyknout. Změna přejít z nesystému do systému je pro mě příjemná.

V české extralize zaujaly týmy Sparty a Liberce rituálem, kdy měly v play-off v šatně na tabuli Masarykův pohár a postupně ho každou výhrou skládaly jako puzzle. Měli jste ve své cestě za titulem něco podobného?

Jasně. Kustod je zručný člověk, na výstroji cokoli opraví, takže vyrobil maketu poháru s devíti díly a po každé výhře jsme tam dávali puky. Do toho ocenění hráče zápasu s pracovní helmou. To je ale asi v každém klubu. Stejně jako hudba v šatně. Naštěstí se u nás vedle finské hudby chytla i anglická. Ale přece jen ten playlist se neobměňoval, takže když to člověk poslouchá deset měsíců ob den ve stejném pořadí, je to na hlavu. (usměje se)

Josef Hrabal v dresu Vítkovic.
Administrativa KHL zabránila Klokovi v návratu, obranu Vítkovic posílí Hrabal

Jak příjemné pro vás bylo hrát kvůli pandemii s celoobličejovým krytem?

Přišli s tím v polovině prosince. Původně jsme si mysleli, že si dělají srandu. Důvodem bylo, že když se po zápase zjistí, že v jednom z týmu je někdo nakažený, aby nemusely do karantény oba týmy. Kvůli toho bych to ještě pochopil, jenže když ta situace nastala, bylo vše jinak a tím to smysl ztratilo. Stejně jsou v tom krytu díry, abyste mohl dýchat, nebo si odplivnete. Jen to musíte čistit a navíc výhled v místě, kde se ten kryt láme, je špatný. Na začátku bylo vidět, že hodně kluků s tím mělo problém. Pak byli všichni jen naštvaní a dokonce i asociace to řešila. Liga ale vyhrožovala pokutami, takže nakonec jsme to s tím dohráli. Doufám, že pro příští sezonu už dostanou rozum. Sice si zvyknete, ale nevidím v tom smysl.

Jsou signály, že by se v tom mohlo pokračovat?

To ne, ale je pravda, že i díky tomu se pískalo méně faulů vysokou holí, protože jste nedostal do obličeje, ale do plexi. A nic se nedělo. Finové jsou v tom zodpovědní, a bavili jsme se o tom i s Dominikem Hrachovinou, že i bez korony jsou schopni v tom pokračovat. Třeba kvůli pojistkám. Snad to tak nebude.

Už víte, jestli budete hrát v Raumě, nebo se vydáte jinam?

Něco se řeší a existují určité varianty, konkrétní ale být ještě nemůžu. Uvidíme, co reprezentace teď, nechávám to otevřené, ale pochopitelně, když se povedlo v lize dosáhnout na vrchol, tak by člověk asi i rád změnu a novou motivaci. Pokud bych ale měl zůstat ve Finsku, tak budu hrát v Raumě. Třeba Rusko, ať je jaké je, ale jeho mentalita je mi bližší, než americká. Švédsko by také byl jiný hokej. Člověk si sám sobě chce dokázat, jestli na to má a poznat danou ligu. Věřím, že to dopadne.

Sám se sebou jste byl v sezoně spokojený?

Asi ano, byť to byla zřejmě nejnáročnější sezona. Už tím, že jsem deset měsíců neviděl nikoho z rodiny. Sestře se v září narodil syn a já se neurval ani na den. Viděl jsem ho až v pátek. Jinak jen po telefonu. Do toho přišly potíže s covidem.

Fotbalisté Baníku Ostrava bojovali 15. května 2021 v utkání 32. ligového kola se Zlínem. Domácí Patrizio Stronati a Tomáš Poznar.
Baník přestřílel Zlín. Vedení za 86 vteřin, ukradená penalta i neuznaný gól

Opravdu?

V únoru, kdy se týmu dařilo, šlapalo to, jsem přijel ze Švédských her, kde se nakazili kluci, a šel jsem do katantény. Po 14 dnech mě nepustili hrát, i když dva testy byly negativní, koronou jsem si prošel. Týden jsem byl totiž hodně špatný, dostal jsem se z toho, už jsem byl v pohodě, ale poslali mě na test a ten vyšel pozitivně. Říkal jsem jim, že infekční už ale být nemůžu, přesto jsem šel zase do karantény. Čtyři týdny doma a pak se vrátit do rozjeté sezony, bylo náročné. A v play-off po dvou zápasech jsem měl zánět zubů.

Takže další pauza…

Šíleně mi to nateklo, ani jsem neviděl na oko. Čtyři dny mimo, na antibiotikách, ale naštěstí kluci tu čtvrtfinálovou sérii ukončili třetí výhrou, protože jinak bych na čtvrtý zápas musel do Tampere jet autem. Takhle jsem ale dostal prostor se uzdravit. Teď je to sranda, ale bylo to náročné. Zakončení titulem bylo však odměnou a zadostiučiněním. Jen jsem trochu zklamaný ze svých kanadských bodů, protože vím, že jich mělo být víc. Šancí bylo strašně moc. Aspoň ale vím, že mám prostor pro zlepšení.

Že šampionát vyjde, jste tušil?

Nějaké informace jsem měl, ale dohoda byla, že v pátek přijedu na hotel, sednu s trenéry a uvidíme. Přece jen do té doby jsem tři dny nebyl na ledě, měl jsem za sebou nějaké oslavy, byť to nebylo nic drastického, nicméně alkohol nějaký byl. V hlavě jsem ale šanci jet na šampionát měl, trenér mi i psal, že gratuluje k titulu, a že mám přijet s vítěznou náladou. V národním týmu jsem ale rád za každou pozici, i kdyby to byl devátý nebo desátý bek. Hlavní je tam být s kluky, a třeba si i ten dres obleču v zápase. I kvůli rodičům a celé rodině. Uvidíme. To nechám na trenérech, kteří mě viděli na Karjale i ve Švédsku, vědí, jak hraji. Já tam nechám maximum.

V základní skupině Češi na Finy nenarazí. Umíte si to představit v play-off, byť z Raumy žádný ze spoluhráčů v týmu Suomi není?

Nevadilo by mi to, chtěl bych si zahrát i proti nim, jako proti všem a když se proti všem zadaří, budeme mistry. Mrzí mě, že ve finské reprezentaci nikdo od nás z týmu není. Myslím si, že Vili Saarijärvi odehrál fantastickou sezonu, byl na Karjale i Švédských hrách a zahrál výborně. Dokonce nám dal gól. Bohužel pozvánku nedostal, za něj jsem byl smutný, protože i on věřil, že by tam mohl být. A co jsem viděl jména, tak by mezi deset beků určitě patřil. Ale to je rozhodnutí trenéra, třeba na jeho pozici viděl někoho jiného. Samozřejmě ale chci Finy porazit, protože bych klukům mohl do skupiny napsat, že jsme vyhráli a třeba by mě zase pozvali na večeři. Pro mě za odměnu, pro ně za trest. (směje se)