Mise u národního týmu začala pro Aloise Hadamczika po zlatém světovém šampionátu ve Vídni. „Růža už nechtěl u nároďáku být, trenérem jmenovali mě. Hned první velkou akcí byla olympiáda v Turíně,“ začíná své olympijské povídání pětašedesátiletý kouč.

Český tým pod jeho vedením bral bronzovou medaili. „Ve čtvrtfinále jsme porazili vynikající Slováky, bohužel v semifinále nestačili na Švédsko. Měli jsme i dost smůly, protože v zápase proti Německu se nám zranili Dominik Hašek s Patrikem Eliášem, pro nás klíčoví hráči,“ podotýká Alois Hadamczik a přidává jeden ze svých postřehů: „Kdybychom měli Dominika Haška v takové formě, jakou měl v Naganu, tak jsme mohli dopadnout lépe, ale je to můj názor.

Když si přečtete rozhovory s hráči po Naganu, všichni ho stavěli jako základní kámen tohoto historického úspěchu. Byl to jeho turnaj, v Japonsku jsme vyhrávali s nulou, chytal skvěle nájezdy. Tohle nám trochu v Turíně chybělo.“

Češi v souboji o třetí místo porazili Rusko. „Rusko bylo v plné síle, o to vítězství ještě více těšilo. Byl to vynikající zápas, skvěle nám zachytal Tomáš Vokoun,“ řekl s pyšným tónem v hlase kravařský rodák.

Pro Aloise Hadamczika byl Turín velký zážitek.

„Olympiáda je největším sportovním svátkem světa. Měl jsem možnost vést tým proti nejlepším hráčům světa. Velké kouzlo měla olympijská vesnice. Bylo to jiné než při mistrovství světa, kde máte svůj hotel. Na olympiádě jste ve skromnějších podmínkách, ale v kontaktu se všemi sportovci. V jídelně se potkáváte s ostatními výpravami. Byli jsme taková velká sportovní rodina a to na mě udělalo dojem,“ svěřil se trenér, který vybojoval pro český hokej poslední medaile, jak na olympiádě, mistrovství světa, tak na juniorském šampionátu.

BRONZ S PŘÍCHUTÍ HOŘKOSTI

Z vyprávění Aloise Hadamczika je patrné, že olympijská bronzová medaile ho tolik netěšila. „Říká se, že olympiáda je nejvíce. Jenomže po našem návratu se psalo, že je to málo, tím byla znehodnocena. Uvažoval jsem nad tím, že odstoupím,“ přiznává úspěšný trenér.

„Oči mi otevřel Luděk Bukač starší, který mi říkal, že nemám dát na řeči, že medaile je úspěch, na který se nezapomíná. Mě ale mrzely diskuse, jež se vedly. Abych pravdu řekl, více jsem si užil třeba na mistrovství světa v Rize,“ poznamenal Alois Hadamczik.

„Nejlepší mistrovství bylo pro mě to v Bratislavě, kde jsme uhráli třetí místo. Devět utkání z deseti jsme vyhráli, a to suverénním způsobem. V kabině byla vynikající parta hráčů, která si lidsky i herně sedla. Bohužel jsme narazili na jedno utkání, které nám nevyšlo, a prohráli jsme ho 3:1 se Švédskem. Díky fanouškům jsme byli v hale jako doma,“ pochvaloval si trenér, který v české extralize vedl Olomouc, Spartu, Vítkovice, Třinec a brněnskou Kometu.

SOČI, NOMINACE VE ZNAMENÍ EMOCÍ

Druhá olympijská akce byla od samotného začátku ve znamení emocí. Vše začalo nominací, ve které chyběli Hejda s Hudlerem. Trnem v oku byl naopak trenérův zeť Michal Barinka.

„Nikdy jsem nenominoval hráče z prospěchu. Poprvé v životě jsem vzal rodinného příslušníka. Nakonec se napsalo, že Barinka nezklamal a hrál dobře. Před olympiádou jsem byl kritizován, co tam dělá,“ začíná své vyprávění o druhé olympiádě Alois Hadamczik.

„Bralo se mi právo výběru. Za to, že jsem nebral Hudlera, Petr Svoboda mi vyhrožoval. Psal mi zprávy, že mě zničí v médiích, a to se taky stalo,“ kroutí hlavou ještě i s odstupem času bývalý kouč národního týmu.

„Přitom olympiáda není o Hadamczikovi a Hudlerovi. Jak se nakonec ukázalo, on i Hejda se už v národním týmu poté neobjevili. Potvrdilo se, že jsem měl pravdu,“ doplnil.

Velká kritika podle Hadamczikových slov týmu uškodila: „Média jsou pro sport důležitá, bez nich to nejde. Je ale otázka, zda by před velkým turnajem neměla držet s námi sportovci, a pak se obout do toho po turnaji, když dopadne špatně. Cítil jsem velkou křivdu v tom, že jsme neměli na práci klid. Cítili to i hráči, tento účelový tlak pokazil olympiádu celému národu.“

Český tým vypadl ve čtvrtfinále se Spojenými státy a skončil šestý. „Tento zápas se nám nepovedl, nepodržel nás brankář, já mu to ale nezazlívám, porážky ke sportu patří,“ konstatuje Alois Hadamczik, který po Soči z funkce odstoupil.

„Předseda svazu mi řekl, ať neodstupuji, ale já jsem to udělat musel. Tlak na mou osobu byl účelový a záměrný. Ztratil jsem radost z práce a nechtěl jsem dělat hokej jen z povinnosti,“ zdůraznil hokejový odborník z Kravař.

Ač byl Alois Hadamczik kritizován, úspěchů s reprezentací dokázal vybojovat dost, dohromady s dvacítkou vybojoval pět medailí. „Za svou práci se stydět nemusím. Jsem vděčný za každou minutu u národního týmu. Bylo pro mě ctí vést reprezentaci. Českému hokeji fandím a fandit budu,“ uzavřel olympijské povídání.