Nikdo si asi nedokáže představit, co jste prožíval. Jaké pro vás bylo, vrátit se k hokeji a být u titulu?

Na rovinu, pro mě to byl takový útěk. Možná to zní blbě, ale byla to záchrana, že jsem nemusel sedět doma, nemusel jsem se soustředit na to, že jsem tam sám, že mám malého syna. Mohl jsem přijít do šatny, vypnul jsem, bavili jsme se s kluky o hloupostech. Trochu jsem se zasmál. Když člověk bere hokej profesionálně, nemá čas ani myslet na něco jiného. Je play-off, pojďme, tohle hraje tento tým, tohle hraje tamten.

Pomohla i rodina, viďte?

Hrozně. Kdyby nepřijeli rodiče ženy, asi bych se nevrátil. Pomohl by táta, samozřejmě, ale přece jenom. Přijela tchyně, je to ženská, babička, malý má k ní zase jiný vztah. Kdyby nebylo jich a rodiny, která mi řekla. „Máš tady pomoc, klidně se vrať, ať na to nemusíš myslet“, tak nevím. Hokej byl pro mě útěk z reality. V hokeji člověk většinou řeší stres, pro mě to bylo naopak. Vrátil jsem se, neřešil jsem nic. Jenom jsem dělal, co mám rád. A nemusel na nic myslet.

Člověk si uvědomí, jak jsou sportovní starosti malicherné?

Tak. Vím, že si to říkáme pořád, ale fakt to tak je. Pořád je to jen sport, svět se nezboří. Není to konec světa, vše jede dál. Všichni víme, že jakmile skončíme kariéru, teprve začíná pravý život. Pak přijde druhý kluk, jede v tom samém a lidi si nevzpomenou, kdo tady byl, kdo ne. Hokejový život je v tom až krutý. Skončí kariéra a všechno se, nechci říct zapomene, ale je to konec. A začínáme znova. Jsou i jiné věci v životě, na hokeji vše nestojí.

Cítil jste, že vám návrat k hokeji pomůže?

Určitě. První dva týdny jsem si vůbec nebyl jistý, jestli se mi bude chtít, jestli to vůbec bude dávat smysl, ale po nějaké době, když jsem viděl, že to doma funguje, už ano. Tchyně s tchánem, můj táta, máma, sestra, všichni nás podporovali. Tak, že jsem cítil, proč ne? Domluvil jsem se s trenérem, že to zkusím a uvidíme. Když to bude fungovat a půjde to, tak budu hrát. Kdyby ne, tak bych nehrál. A byl bych tady třeba jen s kluky. Cítil jsem se v pohodě, bavilo mě to. Neměl jsem hlavu zamotanou.

To, že jste byl před sezonou zvolen kapitánem, hrálo roli? Že jste měl zodpovědnost za tým?

Taky. Ale jak už jsem říkal několikrát, v tomhle týmu nehraje roli, kdo je kapitán. Samozřejmě jsem chtěl být s kluky, ale i kdybych nebyl, je to zkušený tým, že by to asi až takový rozdíl neudělalo. Nicméně jsem říkal tchyni, že když jsme se domluvili, že se vrátím a sezonu dohraju, tak aspoň je tady ta satisfakce, že jsme ligu vyhráli. Prohrát by mě hodně štvalo. I malý měl z našeho vítězství radost. Titul před dvěma lety nevnímal, nyní si to trochu užil. A třeba to jednou bude mít v hlavě, kdyby se rozhodl, že bude hrát hokej. Že ho to bude motivovat, ale nevím.

Vnímal jste podporu spoluhráčů?

Samozřejmě. Byli rádi, že jsme spolu. Bavíme se o ptákovinách, někdy jsou to fakt hlouposti, děláme si srandu, ale pro mě to bylo důležité. Že jsme neřešili nic, jen blbosti, zasmáli jsme se, udělali si srandu. Super. Jsem za to hrozně vděčný. Tomáš Kundrátek zůstal s jeho ženou a dětmi u mě doma, než přijela rodina z Kanady, abych tam nebyl sám. Vynechal zápas v Litvínově, hodně mi pomohli s malým. To jim nikdy nezapomenu. Neskutečné.

Čtvrtfinále s Kometou pro vás ale začalo zostra. Dostal jste řadu ran, skolil vás Michal Gulaši, další rozdal Rhett Holland.

Jo, to jsem se hned smál a říkal si: „Že jsem se vůbec vracel.“ (usmívá se) Tak to někdy je, rány mohl dostat kdokoliv. Možná to bylo i tím, že jsem nějaký čas nehrál, některé momenty jsem řešil špatně. Na druhou stranu mě to probralo v tom, že začíná play-off.

Po střetu s Gulašim jste říkal, že to bylo ostré, ale čisté, že?

Přesně, nemyslím si, že by to udělal nějak zákeřně. Michal není ten typ, že by do někoho takhle chodil. Viděl jsem Erika a věděl jsem, že dostanu ránu. Rozhodl jsem se tak, trefil mě nepříjemně. Sice jsem to čekal, ale fakt to byl ostrý střet, trošku mě to semlelo. Ale nemyslím si, že to bylo nějak zákeřné, to k tomu patří. Netrefil mě na hlavu nebo na koleno, takže bych to neřešil.

Dokonce jste ale potom přišel o zub…

Jo, poslední zápas, že já vůl jsem se vracel na led. Po šestnácti letech, co to profesionálně hraji, jsem přišel o první zub. Zaklepu to. Peťa Holík se pak omlouval, říkal jsem mu, že se to stane. Také to nebyl úmysl, netrefil hůl, ale mě do obličeje.

Ve finále 2011 jste hrál za Vítkovice proti Třinci a Jan Peterek taky přišel po souboji s Pavlem Trnkou o zub…

To nevím. Ani neříkal.

Peterek žertoval, že si nechá nasadit zlatý, ať má symbolickou památku. Co vy?

(usmívá se) Ne, ne. Přemýšlím, jestli ho tam budu dávat, aby to nebylo zbytečné. Na chvíli jsem ho tam vrátil, ale stejně vypadl. Zůstal mi v puse, vyplivl jsem ho a schoval. Šel jsem k zubaři, vrátil mi ho tam, ale vydržel asi deset dní. V pondělí jdu k zubaři znovu, budeme to řešit.

Matěj Stránský si z díry v zubech udělal značku, ne?

Přesně tak. Růža taky vyndává zub, Miloš Roman jich vpředu nemá víc, tohle k tomu patří. Mohlo to být i horší, dopadlo to je jedním vyraženým zubem, to není taková hrůza.

Co pro vás bylo v play-off nejtěžší?

Série s Boleslaví. Že jsme odehráli dobrý zápas a v dalším jsme nehráli, to co měli. Nic proti Boleslavi, ale my udělali takové chyby, že jsme jí sami dali možnost góly dávat a dostávat se zpátky na koně. To pro nás bylo nejtěžší. Kometu jsme zvládli rychle, měli jsme dobrou přesilovku, fungovala. S Bolkou jsme se trápili hodně. Udělala spoustu práce, má tam mladé kluky, hráli opravdu nepříjemný hokej. Až někdy nehokej, ale fungovalo to. Místy to bylo opravdu těžké. Liberec byl už jiný. To už jsme byli ve finále a říkali si: „Pojďme to urvat.“ Bolka byla opravdu fyzická dřina.

Byly tam nějaké kapitánské proslovy?

Ne. my už jsme řekli, že si nic říkat nebudeme, protože po prohře jsme to dělali vždy, ale nic z toho nebylo, tak jsme se na to vykašlali. Jen jsme se kousli, šli jeden za druhého udělat, co je třeba. Sem tam Růža (Martin Růžička) něco řekl, nebo i my starší kluci. Myslím, že po šestém zápase, prohraném, v Boleslavi byl Růža naštvaný, že si něco řekneme, pak jdeme na led a je to jinak. Abychom se probrali, protože rozhodovat může každá maličkost.

Jak jste vnímali chválu své disciplíny, kdy jste dobře bránili ve středním pásmu…

Jak říkám, pro mě to bylo trochu, nechci to říct, ale až nehokejové. Věděli jsme, co na ně budeme hrát. Já si pamatuju, že takhle nás se Spartou vyřadila Kometa. Zavřeli střední pásmo, vyhazovali kotouče a čekali, co s nimi uděláme. My je valili tři čtvrtiny zápasu, oni pak ujeli a dali gól. Vím, že máme mančaft, a i lidi to říkají, který by mohl hrát špičkový útočný hokej, ale hraje se na vítězství. A jestli si to vezme daň v tom, že budeme důsledně bránit střední pásmo, soustředit se na to a pak využijeme přesilovku, tak dobře.

Na druhé straně váš útok byl velmi ofenzivní…

To je ale o té zkušenostech a disciplíně hráčů. A tady je hodně zkušených. Ano, i já bych rád útočil, to asi každý, ale vím, že nadešel čas hrát tohle a teď to hrát budu, protože mi to na konci přinese úspěch.

Pak vyhrajete 6:2 v prvním finále a trenér Václav Varaďa není nadšený, že dáváte moc branek a navíc pěkných.

(pousměje se) To jsme si říkali. Chvilku jsem se se ptal, jestli není špatně, že jsme vyhráli 6:2. Aby to nebylo, že si každý bude myslet, že je přejedeme jako nic. A druhý zápas, který byl dlouho nula nula, to potvrdil. Bylo to vyrovnané. I Liberec si uvědomil, že musí hrát jinak. Možná nám ale pomohlo, že jsme góly dali, protože jsme získali sebevědomí a pocit, že na ně máme. Z toho pohledu to první finále bylo asi dobré.

Na chvilku ještě zpět k semifinále s Mladou Boleslaví. Jak jste bral jejich rozhořčení a naštvání na výroky sudích po sedmém utkání?

Moc bych se k tomu nevyjadřoval. Tyto věci nemám rád, když někdo říká, že padáme a podobně. Za sebe nemůžu říct, že bych někdy na ledě jen tak spadl. Pokud je to faul, spadnu. Jsou situace, kdy k tomu dojde, sotva se vás někdo dotkne, ale není to z mé vůle. Nikdy bych si jen tak nelehl. Možná to někdo má, ale přijde mi to zbytečné. Chápu, že pro rozhodčí to nebylo jednoduché, byla to vypjatá série od prvních zápasů, kdy byly potyčky a bylo v tom hodně emocí. Sudí ale dělali, co mohli. A jestli se tu nafoukl nějaký nájezd? Takových faulů a zákroků tam bylo víc. Třeba Dlapa když podrazil Ondru (Kovařčíka) a ten byl následně vyřazený. Někdo řekne, že mu vzal nohy, jenže ten zákrok tam byl a hodil s ním. Ale to bychom mohli polemizovat dlouho. Myslím, že sudí dělali, co mohli. Rozumím, že Bolka byla naštvaná, ale to k tomu patří. Jestli to tak foukli, tak to foukli. Dál bych to nekomentoval.

Ve druhém utkání jste inkasovali z metrového ofsajdu.

To bychom také mohli říct. A mohlo to být i rozhodující. Tak to je. Podle mého rozhodčí dělají, co mohou, a tak jako my se na ledě ve vteřině rozhodneme pro řešení, které je třeba špatné, tak udělá chybu i on. Kolikrát jsem s nimi diskutoval, ale bylo odpovězeno: „Já to viděl jinak.“ Tak to je.

Dost si toho užil Tomáš Marcinko, o němž soupeř prohlásil, že je odvážný na brankovišti, ale zbabělý v osobních soubojích. Co o tom soudíte?

Jak říkám, to si musí každý sáhnout do svědomí, jestli to má tak, nebo tak. Nemyslím si, že Marci je typ, který by se tam válel. Už je to zkušený borec, není jen tak nějaké párátko, které by spadlo. Nevím a na rovinu, řadu těch momentů jsem ani nezaregistroval. Nevyhledával jsem to, ani jsem se nedíval na opakovačky. Také si říkáte, když vidíte se někoho válet, že to mohl ustát. Neustál. Tohle ale posoudit nedokážu, to by musel Marci sám říct.

V čem bylo tohle finále jiné než to před dvěma lety?

Já si myslím, že podobné to bylo v tom, že v předchozí sérii se Liberec vydal. Tehdy v Kometou, tentokrát se Spartou a to je unavilo. Neměli takovou sílu, Sparta jim jich hodně vzala a vůbec spoustu lidí překvapilo, že ji urvali. Říkejme si, co chceme, ale mančaft měla narvaný velkými jmény a opravdu široký. Finále rozhodlo, že Liberci jeden zápas chyběl Jelen (Jelínek), pak Adam Musil, Birna (Birner) byl pochroumaný a poslední zápas nehrál. K tomu dlouho nebyl Filippi, Šmíďák (Šmíd), nebo Gríger. To jsou hráči, kteří mohou udělat rozdíl, ale pokud vám chybí, je to poznat. To víme všichni. Kdyby nám chyběli Růža a Straňas, tak to asi také cítíme. Ale nebyla to lehká série. Vypadá to tak při skóre 4:1, ale čtvrtý zápas u nich byl dlouho nula nula, prodloužení. To mohlo dopadnou jakkoliv. Být to 2:2, vraceli bychom se po domácím zápase zpátky. Kromě prvního utkání byla všechna vyrovnaná.

Potřetí za sebou jste ve finále, loni byste asi také šli daleko. V čem vidíte sílu toho mužstva?

Loni jsme to také mohli udělat, síla v tom mužstvu byla – nechci říct větší – ale určitě jsme byli zkušenější. Byli tu Áda (Martin Adamský), Polda (Jiří Polanský), Wojtek Wolski, takže by to bylo zajímavé. Zrovna včera jsme řešili, že hráče, jako je Martin, se bude těžko hledat. Je schopný pravidelně bodovat v základní části i v play-off. Vlado (Dravecký) je zkušený borec, Marci také, mladí jako Miloš Roman s Hrehem hráli výborně. Špágr (Špaček) skvělý, Jack (Rodewald) udělal spoustu práce, kterou někdo třeba nedocení. Vždyť kolik jsme všichni zablokovali střel. Síla tady je, šli jsme za tím a samozřejmě výhoda je ve zkušenostech. Navíc Káca se zbláznil a zachytal fakt výtečně. Třeba to někdy vypadalo, že nemá tolik práce, ale bylo tam několik zákroků, které přišly v nejlepší možnou dobu. Například druhé finále. Když bylo třeba, zavřel to. K tomu kluci obránci doslova sežrali spoustu puků. Honza Jaroměřský si zlomil i prst.

Překvapilo vás, jak to Ondřej Kacetl ustál?

Já gólmany moc nevnímám. U Ondry jsem věděl, o koho jde, jen nesleduji kariéry kluků. Rozhodně jsem nemyslel na to, že je v bráně on. Je to borec, který má něco odchytáno a když zachytá, tak zachytá. To je jak kdysi přišel Málič (Roman Málek) do Vítkovic a kdekdo říkal, že je starý. A jak výtečně chytal! Prostě mu to vyšlo. Věřím, že i kdyby tam byl Kouba (Štěpánek), tak udělá také vše pro to, aby to dopadlo takto. Ale Káca byl hodně rád.

To je pochopitelné, nemyslíte?

Vnímal jsem to na ledě, během zápasu. Já chytil nohou střelu, nebo mě to trefilo a slyšel jsme ho, jak křičí: „Dík.“ Byl úplně nadšený. „Ty Havran. Dobrý.“ A to nebylo přerušení. Vždycky přišel do šatny a říkal „Hoši super.“ Fungovalo to. Osobně jsme nebral, že chytá Ondra, bylo v podstatě úplně jedno, kdo tam vleze, hráli jsme v podstatě stejně.

V anketě MF Dnes o nejlepší hráče na daných pozicích ale nedostal ani bod.

Měl sezonu, jakou měl. Chvilku byl bez práce, co jsem pochopil, pak byl v Přerově, takže ho nikdo netipoval. Neměl stabilní pozici jedničky. Ale v play-off všem ukázal. Já být gólman, sednu si, dám si cígo a řeknu: „Nazdar, hoši. Já jsme to tady zavřel. Šest nul.“ Jsme za něj rád. Udělal rekord. Zasloužili si to.

Nejužitečnější hráč extraligy bývá většinou z týmu vítězů. Vás by to potěšilo po tom, co jste si prožil?

Jo, koho by to nepotěšilo? Ale jsem rád, že jsme to vyhráli. Zaslouží si to hodně kluků a může to být i někdo, kdo neudělá hromadu bodů, který hraje svou roli. A nemusí být ani z vítězného týmu.

Ale měl by.

Asi by měl. Po play-off na člověka spadne ta psychická i fyzická únava. Letos jsem to cítil hodně . Vzbudil jsem se druhý den po tom, co jsme získali titul a byl jsme úplně rozložený. A myslím, že to tak měla většina lidí. Druhý den se to už hodně ředilo vodou. Už to pivo ani moc nelezlo. Navíc když není ani točené v této době a hospody jsou zavřené. Tak jsme slavili tady v hale.

Máte s Třincem druhý titul, dovedl jste ho k němu jako kapitán. Jak se cítíte?

Zrovna dnes jsem byl s Fery Musilem, s jeho ženou a psem na Javorovém a řešili jsme to. Že první titul jsme hrozně chtěli, znali už ten pocit. Bylo to trochu jiné, že tu téměř nebyli lidé, i když nějací ano. Speciální to ale bylo v tom, že jsem měl možnost Pohár zvednout jako kapitán. A být tam. To bylo super. U prvního titulu jsem přišel v půlce sezony, už měli mančaft nastartovaný, jeli a já se k tomu jenom přidal. Letos jsme si vším prošli od začátku, tak to bylo takové extra. Odměna za všechno. Byl jsem tady celý rok a byl součástí celého procesu.

Dostal jste novou smlouvu, jaké máte plány s Třincem?

Spíš jaké oni mají plány se mnou… Bavili jsme se během sezony a pro mě to bylo jednoduché. Mám to tu rád, organizace funguje, je špičková. To zázemí, které máme, nikde u nás není lepší. Mám rád kluky, lidi okolo. Jsem rád, že jsme se domluvili, ale to, že má člověk smlouvu na dva roky nic neznamená, protože to může kdykoliv skončit. Já ale budu dělat vše pro to, abych tady zůstal, zase jsme se posunuli a byli zase úspěšní.