Pro čtyřiasedmdesátiletého Vůjtka to bude odměna za celoživotní práci. „Je to pro mě velká pocta. V době, kdy jsem v šestnácti začínal s hokejem, jsem si nedovedl představit, že se z vesnice budu moci dostat do společnosti tak velkých sportovců a hokejistů, kteří tady jsou. Je to čest,“ říká pro Deník oblíbený kouč.

Kariéra rodáka z Klimkovic byla bohatá a úspěšná. Jako hráč získal v roce 1979 bronz v československé lize, proslavil se ale především jako trenér. Se slovenským národním týmem v roce 2012 vybojoval stříbro na mistrovství světa, s Lokomotivem Jaroslavl vyhrál ruskou Superligu (2002 a 2003).

„Do velkého Ruska jsem tehdy přišel jako vůbec první cizinec-sportovec a hned se mi povedly dva tituly. To jsem považoval dlouho za největší úspěch. Až právě do mistrovství světa v Helsinkách. Sice to nebylo zlato, ale ve slovenských sportovních a hokejových kruzích to za zlato považovali. To stříbro řadím lehce nad ty dva tituly v Rusku,“ porovnává Vladimír Vůjtek.

TŘI POKUSY NESTAČILY

Co ho naopak mrzí, že mu utekl tuzemský ligový titul. Ať už československý, případně později český. Celkem třikrát byl přitom ve finále. Nejblíž v roce 1993 s Vítkovicemi, Ostravané ale nakonec padli se Spartou i vinou zdravotní indispozice, k níž přišli v hotelu Balabán při zápasech v hlavním městě.

Dodnes se vedou diskuse, jestli šlo o náhodu, nebo naopak o promyšlenou věc. „Nechci Spartu nařknout, nevím, co se stalo, jen to, že kromě dvou hráčů jsme byli všichni nemocní s vysokými horečkami a průjmy. Někdo byl ještě třetí den po tom před zápasem na kapačkách. Tvrdý průběh,“ vzpomíná Vůjtek s tím, že sice mohl nasadit do ostravských duelů všechny hráče, známky nemoci se ale projevily. „Vyrovnané zápasy, ale po dvou třetinách jsme odpadli. Síla chyběla a při vší úctě ke Spartě, která hrála dobrý hokej, nás to stálo titul,“ má jasno Vladimír Vůjtek.

„Trochu na to s nostalgií vzpomínám, že to mohlo vyjít, ale už je to skoro třicet let. Hořkost ve mně ovšem zůstala,“ dodává kouč, který se poté do finále ještě dvakrát podíval na střídačce Zlína. „To už ale byla éra neporazitelného Vsetína,“ připomíná Vůjtek.

Navzdory úspěchům, dlouho mu nebylo umožněno angažmá u reprezentace, kde se v letech 2004 až 2015 střídali jen Vladimír Růžička a Alois Hadamczik. Vůjtek se dočkal až v závěru kariéry. „Navíc v době, kdy jsem už přesluhoval,“ usmívá se.

„Skončit jsem chtěl už v roce 2014, na Slovensku mi vypršela smlouva, ale přišel za mnou prezident Igor Nemeček s Výborem, že další rok je mistrovství světa u nás v Ostravě, tak jestli se nechci rozloučit tam. To mě lákalo, původně jsem si to neuvědomil. Tak jsem to přijal,“ vybavuje si s tím, že po následných dvanácti měsících a vrcholném turnaji v Česku odstoupil Vladimír Růžička.

„Tak se hledala náhrada a šéf svazu Král mi nabídl, jestli bych to nevzal, než se uvolní trenéři pod smlouvami. Český národní tým jsem nikdy neměl, tak by mě to mrzelo, že jsem to nezkusil, a vzal jsem to. Takhle jsem si o dva roky prodloužil kariéru. Skončil jsem už vyčerpán z toho hokejového koloběhu v 69 letech,“ podotýká.

RUSKO HO BAVILO

Návrat ho nikdy nelákal, stejně jako si nikdy nestěžoval, že reprezentaci dostal do rukou na sklonku své dráhy. „Holt to je zákulisí. Mým cílem ale nebylo trénovat národní mužstvo jako to měli jiní. Já chtěl denně s týmem pracovat, měl jsem dobré nabídky, kvalitní mužstva, chodil jsem s pauzami do Ruska, kde se mi líbilo. I hokejově. Bylo to podle mého gusta, protože byl vyspělý technicky, takticky i bruslařsky a s těmi kluky se vždy dalo něco tvořit. Nikoli jen bourat. Práce mě tam bavila,“ popisuje Vladimír Vůjtek.

A čím si vysvětluje, proč prožil tak úspěšnou kariéru, díky níž se zařadí mezi legendy českého hokeje? „Těžko říct. Od pětadvaceti let jsem o trenéřině uvažoval, sledoval jsem trenéry, kteří mě vedli, nebo ty u národního mužstva. Díval jsem se na jejich práci, postoj na střídačce i v kabině. Říkal jsem si, co bych dělal jinak, co se mi líbilo, nebo nelíbilo, tak jsem si to v hlavě srovnával. Když jsem se pak ze dne na den stal z hráče trenérem, tak jsem se ty poznatky snažil využívat,“ líčí po letech.

Brzy měl jasno. „Ze všeho mi vyšlo, že musím být partner hráčů, nesmím být nadřazeným. Vždycky jsem se s nimi snažil domluvit, poradit jim, natrénovat je, ale zůstat partnerem. Samozřejmě ne vždy to šlo, každý nechápal, že pozice šéfa a podřízeného tam musí být. Pak jsme se museli rozloučit. Ale i tak to ve sportu chodí,“ uzavírá povídání Vladimír Vůjtek.

Vladimír Vůjtek je pátým ostravským hokejistou v Síni slávy. Již nyní v ní figurují František Černík, Jan Kasper, Miroslav Vlach a Josef Mikoláš. Další dva – Vladimír Bouzek a Martin Procházka – ve Vítkovicích během kariéry působili.