Vy a váš bratr jste byli synové kovozemědělce, jeden z vás musel pracovat v družstvu. Jak to, že tam ani jeden z vás nenastoupil?
Dítě zemědělce muselo jít po škole pracovat do JZD. Brácha se učil lépe než já, tak se přihlásil na průmyslovku a já jsem měl jít do družstva. Nechtěl jsem. Tátovi někdo poradil, aby poslal dopis adresovaný prezidentské kanceláři. Napsal jim, jestli bych nemohl nastoupit do učení v železárnách. Deset dnů před začátkem školního roku přišel dopis, že nám bylo vyhověno. Šel jsem za tátou do Vítkovic a už byly volné jenom dva obory, slévač a modelář. Přihlásil jsem se na dřevomodeláře, aniž bych věděl, co to je. (směje se)

Zrovna na to jsem se vás chtěla zeptat…
Dřevomodelář vyrábí modely ze dřeva, které pak slévači odlívají do železa, jak jsem se později dozvěděl. Po vyučení jsem zjistil, že modelařina končí, nebyla práce. Tak jsem šel na dvouměsíční brigádu do slévárny. Pracovali jsme v sedmdesáti stupních. Byla to těžká dřina. Měl jsem dokonce větší výplatu než můj táta, který pracoval pětatřicet roků.

V té době jste už hrál za Vítkovice. Jak se dal hokej skloubit s prací?
Uvolňovali nás na tréninky a zápasy. Pracovali jsme od šesti do devíti, pak jsme měli trénink a po něm jsme museli zase do fabriky. Už jsme nic pořádně neudělali, jen se převlékli do montérek.

Vladimír VůjtekVladimír VůjtekZdroj: Deník/Pavel Sonnek

Když už jsme u hokeje, kdy jste začal hrát?
Žil jsem na vesnici, kde nebyl žádný rybník. Jen za hospodou měli malý rybníček, tak deset na dvacet. Tam jsem se učil bruslit. Hráli jsme s kluky tři na tři klidně i čtyři hodiny, dokud jsme neměli omrzlé nosy a nohy. Pak jsme šli domů, někdy i v bruslích, protože jsme si je nemohli rozvázat.

Jak to bylo s výzbrojí? Byly hokejky k sehnání?
Nebyly. Muselo se vědět, kdy přijdou. Naštěstí jsem jich moc nerozbil a když už, tak mi ji jeden pán spravil. Malými hřebíčky přibil k hokejce plechy z konzerv. Když nebylo na nové, hrál jsem s nimi. Považuji za úplný zázrak, kam jsem se s plechovou hokejkou dostal.

Kdy jste se poprvé začal hrát za nějaký tým?
Na učilišti chodili po třídách náboráři na fotbal, hokej, atletiku, lyžování… První přišel hokejový náborář, a tak jsem se přihlásil. Trénovali jsme na stadionu Josefa Kotase, byl to jediný stadion v Ostravě. Dostal jsem se do celoučilištního výběru.

Jak jste se z učilištního týmu dostal do Vítkovic?
Zápasy nám pískali bývalí hráči Vítkovic. Poslední zápas v prvním ročníku pískal Eda Remiáš, po zápase za mnou přišel a zeptal se, jestli nechci jít k nim hrát. Odpověděl jsem mu, že chci, ale nevěděl jsem, kdo to je. Byla tam šatna Vítkovic a Baníku. Díval jsem se, do které kabiny půjde, šel do vítkovické.

Místo tréninků s výběrem jste chodil trénovat s Vítkovicemi?
Některé učilištní tréninky jsem vynechával a chodil na vítkovické. Ty byly i večer. Trénink skončil ve čtvrt na jedenáct a už jsem nestihl poslední autobus. Musel jsem jít z Poruby nebo Vřesiny pěšky o půlnoci přes les. Neviděl jsem na krok. Čtyři dny v týdnu jsem přicházel domů kolem půlnoci a vstával ve čtyři ráno. V pátek jsem po šichtě lehnul a spal až do rána.

To jste nemohl dlouho vydržet…
Neměl jsem sílu hrát. Spánek a jídlo je základ pro sportovce. Já jsem jedl v bufetu, a ještě jsem se nevyspal. Vojna byla v tomto ohledu ráj. Budíček byl až v šest, konečně jsem se vyspal. (směje se)

Na vojně jste hrál za Duklu Trenčín. Jaké prostředí vás tam čekalo?
Měli otevřený stadion. První rok neměli ani tribunu. Šatny byly dřevěné s kamny. Když jsme si nezatopili, tak jsme mrzli. Vždy měli dva bažanti službu, museli jít do šatny dřív než ostatní a zatopit, aby tam bylo teplo a tekla teplá voda. Když byli mazáci naštvaní, tak se sprchovali dlouho, abychom měli studenou vodu. (směje se) Druhý rok dostavěli tribunu a už jsme se převlíkali tam.

Vladimír Vůjtek s legendárním brankářem Josefem Mikolášem.Vladimír Vůjtek s legendárním brankářem Josefem Mikolášem.Zdroj: Deník/ Archiv VLP

Jak se vám v takových podmínkách hrálo?
Trénovali jsme takovým stylem, že dvě pětky šly na led, byly na ledě osm minut. Mezitím, co se kluci ohřívali, hrály další dvě pětky. Byla doba, kdy jsme hráli ligu a sněžilo. Vždycky jsme po pěti minutách vyběhli a shrabovali sníh z ledu. Dnes na to vzpomínám s úsměvem, tenkrát to moc úsměvné nebylo.

Před okupací jste se vrátil do civilu. Byl jste prý svědkem příjezdu vojsk do Ostravy.
Po cestě do práce jsem ve Vřesině uviděl vojenská vozidla. Nechápal jsem, co tu dělají. Když jsem vystoupil z autobusu, viděl jsem na silnici rýhy tankových pásů v asfaltu. Žádné tanky kolem nebyly. Přišel jsem do práce a někdo pustil rádio. Dozvěděli jsme se, co se děje. V šest nám řekli, že se nepracuje. Šli jsme do ulic do Mariánských Hor. Tam už bylo plno tanků, vojenských aut a Rusáků.

Co se dělo?
Někteří se sápali na tank a chtěli s nimi mluvit, protože v rádiu říkali, abychom jim vysvětlili, že se tady nekoná žádná kontrarevoluce. Rusové si mysleli, že nás přišli osvobodit, a byli strašně zaražení, že je nikdo nevítá. Byli z toho v šoku.

O rok později se konalo mistrovství světa, kde český výběr porazil sovětskou sbornou. Známé je i protiokupační heslo ‚Vy nám tanky, my vám branky'. Vnímal jste tento šampionát jinak?
Vnímali jsme ho všichni, protože jsme nebyli spokojeni s okupací. Hokej byl odrazovým můstkem vzdoru nejen hokejistů, ale celého národa. Někteří hráči si přelepili sovětskou hvězdu na dresech. Celý národ se tenkrát díval na hokej i ti, kteří se nikdy nedívali. Porazili jsme Rusi, dokonce dvakrát. To byla velká sláva, i když jsme se nestali mistry světa. Po příletu je lidé vítali jako národní hrdiny.

Komunisté chtěli, aby i hokejoví hráči vstoupili do strany. I vy patříte k těm, kteří museli…
Já bych vás opravil. Nemusel. Dostal jsem nabídku, protože jsem byl kapitán mužstva a v každém se zakládaly stranické buňky. Z každého týmu museli dva vstoupit do strany, jinak vyhrožovali, že přestanou dotovat klub. Mohl jsem vystupovat proti režimu, ale řekli mi, že mám děti a nemusí být přijaty na školu. Tehdy to vypadalo, že tu komunismus bude ještě dlouho po invazi. Tak jsem vstoupil.

Zpět k hokeji. Hrál jste extraligu ve Vítkovicích, po čase se vám přestalo dařit a přestoupil jste zpátky do Trenčína. Co se stalo?
Hrál jsem s Láďou Svozilem a Mirkem Fryčerem, trenér mě k nim postavil a nám to spolu šlo. Další sezonu jsem se zranil, byl jsem šest týdnů mimo hru. Ztratil jsem místo ve formaci a nechytil se s nikým jiným. Požádal jsem o přestup.

Z Trenčína jste kvůli rodině odešel do Karviné, kde jste dostal první trenérskou nabídku. S mládeží?
Právě že ne. Vedení mi nabídlo místo trenéra u mužů. Během jednoho týdne se ze mě stal trenér mužstva, se kterým jsem právě dohrál sezonu. Byl to šok, myslel jsem si, že začnu u mládeže.

Jak vás přijali hráči? Byl jste jedním z nich a najednou jste se stal jejich trenérem.
S polovinou jsem hrál a musím říct, že mě brali. Měl jsem u nich respekt. Druhý rok se mnou trénoval věhlasný Gusta Bubník, své doby trenér národního družstva Finska, byl populární. Měl jsem být první trenér a on asistent a to nešlo. Choval jsem k němu úctu.

Nakonec jste se z Karviné stejně do Vítkovic vrátil…
Původně jsem chtěl jít do Vítkovic k dorostu. Ale nakonec jsem dostal nabídku a stal se trenérem vítkovického áčka.

Sametovou revoluci jste strávil v Praze. Co pro vás a hokej znamenala?
Nehrálo se asi jen dva týdny. Soutěže pak pokračovaly, ale nikdo nevěděl, co bude dál. Vítkovické železárny nás už neplatily. Pro spoustu klubů to byl velký šok. Sháněli se sponzoři. Dva tři roky panovala velká nejistota, ani lidi nechodili na hokej. Ve velké desetitisícové hale bylo 1500 diváků. Dokonce jsme zatáhli půlku hlediště, abychom lidi dostali k sobě.

Proč myslíte, že to tak bylo?
Protože lidi měli strach, propouštělo se z práce. Všichni šetřili na horší časy. Někteří nedostávali třeba tři měsíce peníze. My jsme ve Vítkovicích platy dostávali díky Františku Černíkovi. Zasloužil se o to, že Vítkovice ještě žijí. Nevím jak, byl čaroděj. Získal nějaké dotace a my jsme přežili.

Vladimír Vůjtek v době svých začátků.Vladimír Vůjtek v době svých začátků.Zdroj: Deník/ Archiv VLP

VLADIMÍR VŮJTEK

Narozen: 17. května 1947 v Klimkovicích

Hráčská angažmá: Vítkovice, Dukla Trenčín, Karviná

Největší úspěchy: bronzový medailista 1979, návrat s Vítkovicemi do nejvyšší soutěže 1973

Trenérská působiště: Karviná, Vítkovice, Zlín, Třinec, Lokomotiv Jaroslavl, AK Bars Kazaň, Dynamo Moskva, reprezentace Slovenska, reprezentace Česka

Největší úspěchy: vicemistr světa 2012. Mistr Ruska 2002 a 2003. Vicemistr Československa/Česka 1993, 1995, 1997. Bronzový medailista Ruska 2004. Bronzový medailista Česka 1998. Úspěšná baráž 2000.

Rodinný život: má velmi dobrý vztah ke Slovensku. Během základní vojenské služby hrával v Trenčíně. Z tohoto města má i manželku. Jeho dcera Šárka je manželkou slovenského reprezentanta Róberta Petrovického. Vůjtkův syn Vladimír byl také aktivním hokejistou a českým reprezentantem. Na rozdíl od otce se mu podařilo získat český mistrovský titul v roce 2000 se Spartou Praha. V současnosti působí jako hráčský agent.